Křesťanské biblické badatelství

Kniha:
Popularizace prvních výsledků vědeckého zkoumání Bible
Doporučujeme začít zde

Sdělení lidu Kristovu a Mojžíšovu
Kdo má ucho slyš, co Duch říká církvím
Blesk od východu k západu
Záchrana křesťanů milosrdenstvím
Křesťanům
Kniha Zjevení Janovo
Malachiášovo proroctví
Bůh působí na stvořené lidstvo
Kontextové studie
Přednášky z Památných slavností
Nová studie: Zvol si život

Novinky

Nová studie: V čase, kdy kraloval Bůh
10/2/2017
Až se naplní míra vzpurných
16/10/2016

Vláda člověka nad člověkem brzy skončí
18/7/2016

Ježíš Kristus usmiřuje nebe a zemi
2/8/2015

Duchovní vykořenění
14/4/2015

Biblická proroctví a války
14/4/2015

Poselství muže ve lněném oděvu
4/2/2015

Sen krále Nebúkadnesara
15/10/2014

Událost, která změní svět
1/9/2014

Podobenství o pannách
20/6/2014

Předurčení
18/12/2013

Otázky - Zázraky

Jevy vzbuzující údiv nebo úžas; úkazy v hmotném světě, které se vymykají všem známým lidským nebo přírodním silám, a jsou proto přisuzovány nadpřirozeným činitelům. Slovo mófeth´, které se v Hebrejských písmech někdy překládá jako "zázrak", znamená také "předzvěst", "údiv" a "závdavek". (Dt 28:46; 1Pa 16:12) Často se používá ve spojení s hebrejským slovem óth, jehož význam je ,znamení'. (Dt 4:34) V Řeckých písmech se slovo dy´namis, "síla", překládá jako ,mocné skutky', "zázračné skutky", ,schopnost' a ,zázrak'. (Mt 25:15; L 6:19; 1.K 12:10, EP, NS, Pe, Šk)
Zázrak je pro pozorovatele něčím ohromujícím, je mimo jeho schopnost to vykonat nebo i jen plně pochopit. Je to také mocný skutek, který vyžaduje větší moc a poznání, než pozorovatel má. Ale z pohledu toho, kdo je zdrojem takové moci, to zázrak není. Rozumí tomu a má schopnost to udělat. Mnohé skutky, jež Bůh vykonal, jsou tedy ohromující z hlediska lidí, kteří je pozorují, ale jsou pouze projevem Boží moci. Pokud člověk věří v nějaké božstvo, zvláště pokud věří v Boha, který vše stvořil, nemůže zároveň popírat Boží moc vykonat věci, které v očích lidí vzbuzují posvátnou úctu. (Ř 1:20; viz heslo MOC, MOCNÉ SKUTKY.)
Jsou
zázraky slučitelné s přírodními zákony?
Vědci pomocí studia a pozorování objevili ve vesmíru různé jednotící principy a poznali zákony, které tuto jednotu v přírodních jevech definují. Jedním z takových zákonů je ,zákon gravitační'. Vědci uznávají, že tyto zákony jsou složité, a přece spolehlivé, a skutečnost, že se o nich mluví jako o "zákonech", znamená, že musí existovat Ten, kdo takové zákony uvedl v platnost. Skeptikové se na zázrak dívají jako na porušení zákonů, které považují za přirozené, nezrušitelné a nezměnitelné; proto říkají, že zázraky se nikdy nedějí. Je však dobré si uvědomit, že jejich postoj vlastně je, že pokud ve světle těchto zákonů něčemu nerozumíme nebo to neumíme vysvětlit, nemůže se to stát.
Významní vědci jsou však stále opatrnější v tvrzení, že něco je nemožné. Profesor John R. Brobeck z University of Pennsylvania uvedl: "Vědec již nemůže čestně říci, že něco je nemožné. Může jen říci, že to je nepravděpodobné. Snad může říci, že něco nelze pomocí pojmů našeho současného poznání vysvětlit. Věda nemůže říci, že všechny vlastnosti hmoty a všechny formy energie jsou nyní známy. . . . Jedna věc, kterou je [v případě zázraku] potřeba dodat, je zdroj energie, který je v našich biologických a fyziologických oborech pro nás neznámý. V našem Písmu je tento zdroj energie označen jako síla Boha." (Time, 4. července 1955) Od doby, kdy byl tento výrok pronesen, jej další vědecký rozvoj ještě více potvrdil.
Vědci plně nerozumějí vlastnostem tepla, světla, atomovým a jaderným jevům, elektřině nebo nějakým jiným formám hmoty, a to ani za normálních podmínek. Ještě neúplnější je jejich porozumění těmto vlastnostem hmoty za neobvyklých neboli abnormálních podmínek. Například poměrně nedávno byly provedeny rozsáhlé výzkumy v podmínkách extrémního chladu, nicméně během krátké doby bylo pozorováno mnoho zvláštních jevů v chování určitých prvků. Když bylo například olovo, které není ideálním elektrickým vodičem, ponořeno do kapalného hélia zchlazeného na teplotu −271 °C a když byl do jeho blízkosti umístěn tyčový magnet, kupodivu se z olova stal supravodič a silný elektromagnet. Při takových velmi nízkých teplotách se také zdá, že samotné hélium odporuje zákonu gravitace, protože vzlíná po stěnách skleněné kádinky, přetéká přes okraj a vytéká z nádoby. (Matter, Life Science Library, 1963, s. 68, 69)
Tento objev je jedním z mnoha, které vědce ohromily a které, jak se zdá, převrátily jejich dřívější představy. Jak potom může někdo říci, že Bůh porušil své vlastní zákony, když vykonal mocné skutky, které se lidem zdají být úžasné a zázračné? Stvořitel hmotného vesmíru jistě dokonale ovládá to, co stvořil, a může s těmito věcmi nakládat v rámci zákonů, které do nich vložil. (Job 38) Může vytvořit podmínky nezbytné pro vykonání těchto skutků; může urychlit, zpomalit, upravit nebo kompenzovat reakce. Nebo to mohou dělat andělé, kteří mají větší moc než člověk, když provádějí Jehovovu vůli. (Ex 3:2; Ž 78:44-49)
Vědec, který používá vyšší nebo nižší teplotu, více kyslíku a tak dále, aby urychlil nebo zpomalil chemickou reakci, jistě nepřestupuje ani neobchází fyzikální zákony. Nicméně biblické zázraky včetně "zázraku" stvoření skeptikové zpochybňují. Tito pochybovači vlastně prohlašují, že znají všechny podmínky a procesy, které kdy mohou nastat. Trvají na tom, že činnost Stvořitele musí být omezena úzkými hranicemi jejich porozumění zákonům, jimiž se řídí hmotné věci.
Tuto slabost ze strany vědců uznal jeden švédský profesor plazmové fyziky, když podotkl: "Nikdo nepochybuje o tom, že zemská atmosféra se řídí zákony mechaniky a atomové fyziky. Přesto pro nás může být velmi obtížné určit, jak tyto zákony fungují v případě kteréhokoli atmosférického jevu." (Worlds-Antiworlds, H. Alfvén, 1966, s. 5) Profesor tuto myšlenku uplatnil na původ vesmíru. Bůh stanovil fyzikální zákony, kterými se řídí země, slunce a měsíc, a v rámci těchto zákonů jsou lidé schopni konat úžasné věci. Bůh jistě může zákony využít tak, aby výsledek jejich působení byl pro lidi neočekávaný; proto rozdělit Rudé moře tak, aby "vody . . . byly zdí" po obou stranách, nepředstavovalo pro Boha žádný problém. (Ex 14:22) Ačkoli chodit po vodě je pro člověka ohromující čin, z moci ,Toho, kdo roztahuje nebesa právě jako jemný tyl, kdo je rozestírá jako stan k bydlení,' může být vykonán velmi snadno. Bůh je navíc popsán jako Ten, kdo stvořil a kdo ovládá všechny věci v nebesích, a je o něm řečeno, že "kvůli hojnosti dynamické energie, a protože je také silný v moci, ani jedna z nich nechybí". (Iz 40:21, 22, 25, 26)
Uznání existence zákona, například zákona gravitačního, předpokládá existenci zákonodárce s převyšující, nadlidskou inteligencí a mocí. Proč tedy zpochybňovat jeho schopnost dělat úžasné věci? Proč se pokoušet omezit jeho činnost nekonečně malým rozsahem lidského poznání a lidské zkušenosti? Patriarcha Job popisuje temnotu a pošetilost, v nichž Bůh nechává chodit lidi, kteří svou moudrost staví proti moudrosti Boží. (Job 12:16-25; srovnej Ř 1:18-23.)

Ptáte se na věci, které i nám ležely na srdci, takže jsme se jimi velmi zabývali. Zkoumání Písma je nejen možností ale i povinností křesťana - samozřejmě úměrně individuálním schopnostem.

Píšete: "Ale vysvětlení tam uvedena mi jaksi nestačí. Například říkáte že zázraky Bůh nedělá. Naproti tomu Následující úvaha ukazuje že to je moc jednoduše řečeno. Myslíte si že tento názor je nepravdivý a proč?"

Skutečnost, že Bůh zná svou stvořenou přírodu dokonale, nemá smysl popírat - vždyť je jejím Stvořitelem. Právě tak platí, že vždy používal při svých zázracích své zákony v oné době lidem neznámé. S vašimi argumenty tedy zcela souhlasíme.

Zamyslete se však nad touto úvahou:

Když říkáme, že Bůh zázraky (ve smyslu aplikace zákonů lidem zatím neznámých) nedělá, neříkáme tím, že by je dělat nemohl. Říkáme jen, že je dělat již nechce.

Proč?

Všimli jsme si, že podle záznamu Bible oněch zázraků od počátku ubývá a v poslední době prakticky neexistují, a položili jsme si tutéž otázku.

Popisovat cestu našeho zkoumání by zabralo mnoho času. Ve studii Základní Boží vlastnosti se dočtete, že Bůh lidstvo vychovává. Používá přitom metod, které víceméně užívají i rodiče při výchově svých dětí. Lidstvo se podobalo na počátku (a ještě dlouho po něm) duchovním nemluvňatům (srovnejte Žd.5:13; 1.K.14:20 apod.), jenže se cítilo být dospělým a žádalo, aby s ním tak Bůh jednal. Proto Bůh s vybraným lidem uzavřel skutečnou smlouvu - jako mezi dvěma dospělými osobami - a přirovnal ji ke smlouvě manželské (vzhledem k tomu, že se týkala nejen lidí, kteří smlouvu osobně uzavřeli, ale i jejich potomstva). Lid, který do smlouvy vstoupil, však duchovně dospělým nebyl, a proto mu tato smlouva nemohla zaručit to, co si přál - "věčný" život. Lid ji totiž nebyl schopen dodržet.

A tak jsem jim dal nedobrá nařízení a řády, skrze něž nebudou mít život; (Ez.20:25)

Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou. (Žd 8:7)

Smlouva proto obsahovala trestní zákon s příslušnými tresty. Z přestupků - hříchů - měli většinu soudit kněží a odpovídající tresty měli vykonat pověření lidé. Bůh však věděl, že lidští kněží k potřebné garanci správnosti soudů stačit nebudou, a proto oznámil, že některé tresty v případě selhání kněží vykoná sám, a to usmrcením nejen přestupníka samého, ale i vyhlazením celého jeho potomstva a těch, kteří o tom věděli a nezakročili (Lv.17:10; 20:3,5,6 nejlépe KB).

K výchově bylo zpočátku třeba použít moci a ohromujících činů, aby Bůh získal u vybraného lidu potřebnou autoritu, nutnou k vyžadování poslušnosti. Ony činy byly považovány za zázraky, protože pro ně tehdy neuměli najít vysvětlení. Nicméně již tehdy jim Bůh naznačoval, jakými novými metodami mohou vyhrávat nad svými nepřáteli (srovnej na příklad 2.S.5:24; 1.Pa.14:15 - šelest stromů skryl zvuk kroků vojska). Tím ukazoval již tehdy těm přemýšlivým, co je skryto za jeho zázrakem.

První kroky duchovního dospívání Božího lidu se dostavily až v době Ježíše Krista. Ti, kteří ho následovali, pochopili, že ani oni duchovně dospělými ještě nejsou, a přijali nové postavení - postavení duchovních dětí, a začali (po vzoru svého Učitele) nazývat Boha Otcem. S tím, že Otec má právo své děti vychovávat individuálně a podle svého uvážení. S tím, že Otec je nesoudí a soudit nebude, ale bude je trestat (např. Žd.12:7-11). Bůh Otec nyní získával autoritu hlásáním své spravedlnosti, která se stala jeho hlavní podporou druhé - Ježíšovy - smlouvy.

Bůh sice nechal svého Syna používat zázraky, aby posílil víru jeho učedníků, ale tyto zázraky - léčení nemocných - právě souvisely s vírou. Všimněte si, že jednak to Ježíš řekl (např. L.18:42; Mk.5:34 apod.) a že nevěřícím pomoci nemohl (např. Mk.6:5,6). Všimněte si také, že neuzdravoval žádná tělesná poškození - uťaté údy, vypíchnuté oči apod. Přemýšliví křesťané mohli začít chápat, že hlavní silou byla sama víra uzdravených.

Nicméně i tyto zázraky brzy pominuly (1.K.13:8,13). Na počátku uložil lidem, aby sami ovládli tuto planetu i její biotop (Gn.1:26,28), a pochopitelně lidem nehodlal přitom pomáhat nějakými svými zázraky a vychovávat je k lenosti - naopak (např. Mt.25:26). Proto žádné další zázraky očekávat nemůžeme a neočekáváme. Naopak: Lidstvo musí očekávat, že na něj dopadnou následky jeho nerozvážnosti a nezodpovědnosti (srov. Ga.6:7).

V dnešní době skutečně Bůh nedělá zázraky, alespoň ne zjevné nám lidem. Spíše mi není jasný odmítnutí vzkříšení, tedy zázraků v době kdy je stvořitel dělal, jak sám uznáváte. Bůh vytvořil lidi z prachu tedy z prvků Země. A byl schopen tato těla oživit a dát jim inteligenci dospělých lidí. Proč by nebyl schopen udělat totéž znovu a použít prvky mrtvého lidského těla. A obnovit jejich paměť. Není mi jasný proč by Stvořitel musel hrát nedůstojné divadlo v Bibli popisovaných případů vzkříšení. Když je to v jeho moci a žádný zákon to neporušuje. Naopak vrácení života mrtvým vyplynul už z prvního proroctví. Jako naděje pro celé lidstvo začíná v Gn 3:15 A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. On ti zhmoždí hlavu a ty mu zhmoždíš patu." a končí  Zj 20:10  A Ďábel, který je zaváděl na scestí, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde [již bylo] divoké zvíře i falešný prorok; a budou trýzněni dnem i nocí po celou věčnost.
Z vašich stránek jsem pochopil že uznáváte Boží moc přivést život do nového těla člověka. Tak proč považujete vzkříšení v době mezi prvním proroctvím a než se splní závěr v bibli za porušení zákonů? Píšete také 
" Všimněte si také, že neuzdravoval žádná tělesná poškození - uťaté údy, vypíchnuté oči apod." Bible píše: L 22:50 Kdosi z nich dokonce opravdu udeřil veleknězova otroka a usekl mu pravé ucho. L 22:51 Ale Ježíš odpověděl a řekl: "Už toho nechte." A dotkl se ucha a uzdravil ho.

Máte pravdu - z dříve uvedených důvodů by takový postup nebyl dostatečně logický. K tomu jsou důvody jiné:

1) Satan obvinil Boha, že člověka stvořil nedokonale, a toto obviňování stále opakuje (srov. např. Jb 1:9; 2:4; Za.3:1; Zj.12:10 ). Nové stvoření by satan zneužil k tvrzení, že při něm budou napraveny chyby, učiněné při stvoření, a potvrzuje to jeho obvinění.

2) Ježíš, který zde byl již před Abrahámem, také nebyl stvořen postupem jako na počátku, nýbrž do předtím zrozeného a dospělého člověka byl po jeho křtu vložen duch cheruba, který žil dávno předtím. Je to tedy precedens.

3) O novém stvoření se ani ve Zjevení nepraví. Místo toho se tam dozvídáme, že "Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, ..." (Zj.20:13).

4) Jsou i velmi vážné důvody psychologické, o nichž blíže ve studii Vzkříšení. Týkají se těch vzkříšených.

Píšete také "Všimněte si také, že neuzdravoval žádná tělesná poškození - uťaté údy, vypíchnuté oči apod."

Bible píše:L 22:50 Kdosi z nich dokonce opravdu udeřil veleknězova otroka a usekl mu pravé ucho.

L 22:51 Ale Ježíš odpověděl a řekl: "Už toho nechte." A dotkl se ucha a uzdravil ho.

Tato událost je atypická v tom, že nebylo třeba porušovat biologické (a tedy Boží) zákony. Ucho ještě nebylo uhynulé a šlo tedy zpětně implantovat. (Dnes se takové případy běžně chirurgicky řeší). Před několika lety např. prošla tiskem zpráva, že výzkumníci zkouší biologické lepidlo, které by odstranilo nutnost šití při chirurgických zákrocích. Ježíš Kristus něco podobného mohl mít a nejspíše to dostal od andělů, kteří mu od úspěšné zkoušky na poušti sloužili.

Jestli jsem vše pochopil: Takže Biblické zázraky ve smyslu slova použití zákonů nám lidem známých i neznámých se skutečně mohly stát, pokud by nezabraňovaly vyřešení sporné otázky. Naproti tomu jedna z myšlenek na vašich www říká, že Bůh mohl vykonat jen to, co je v souladu s lidskými poznatky.

Tyto dvě věci platí zároveň. Bůh nám - lidem - uložil, abychom se starali o tuto planetu, a celou dobu nás k tomu vychovává. Lidé (zvláště muži) mají od počátku sklon k lenosti a kdyby Bůh používal v poslední historické době zázraky, svádělo by to k představě (mimochodem mezi křesťany bohužel tak velmi rozšířené), že Boží služebníci nemají nic na práci protože Bůh napraví všechny ekologické škody lidmi způsobené pomocí zázraků. Bylo by to proti Božímu plánu ohledně výchovy lidstva. Bůh - v souladu s touto svou koncepcí výchovy lidí - stále ukazuje lidem, že jeho "zázraky" jsou jim postupně pochopitelné, a to proto, že si přeje, aby je lidé napodobovali a postupně sami prováděli. Lidstvo si musí uvědomit, že škody, které napáchalo (ať již aktivně či jen pasivním přihlížením jednotlivců), musí napravit samo. Se žádnými bezpracnými zázraky počítat nesmí.

Když si budou lidé myslet, že Bůh má k dispozici snazší a méně pracné metody (třeba využívající nám neznámých přírodních zákonů) k napravení zmíněných škod, budou na to spoléhat s tím, že pro Boha a jeho duchovní služebníky jsou jistě nějaké méně pracné metody a postupy, a že oni proto mohou s důvěrou čekat, že se pracné nápravě vyhnou.

Proto Bůh už žádné "zázraky" dlouho nedělá a v budoucnu už tím spíše dělat nebude.

Bůh je sám omezen svou vlastní koncepcí a to z více než jen jednoho hlediska.

Obsah Písma tedy nelze vytrhnout z širokého kontextu platných poznaných zákonů stvoření. Má-li být vykladač úspěšný, musí se nejprve naučit uvažovat v rámci těchto poznatků. To klade určité nároky na jeho všeobecné vzdělání. Pravá věda je soubor poznaných pravd, a každá pravda pochází od Boha.

Pojem "pravda" není většinou správně chápán. Máte-li zájem o přesnější definici, odkazujeme vás na Studii "Lidstvo na rozcestí" - část s názvem "Problémy filosofie", kde je tento pojem podrobně rozebírán. Z analýzy je zřejmé, že věta "Pravá věda je soubor poznaných pravd, a každá pravda pochází od Boha." má  poněkud odlišný význam než obvykle očekávaný.

Ale Boží činnost není rozhodně omezena v rámci těchto poznatků - často mylných, vědecké pravdy se často s rostoucím poznáním mění. Např.: Létání bylo nedávno proti přírodním a tudíž Božím zákonům. Nebo narození z panny by taky byl do nedávná nesmysl. Až objev oplodnění mimo tělo tzv. ve zkumavce. Umožňuje oplodnit pannu. A dokonce umožňuje klonování, tedy vložit ne spermii ale jen potřebnou DNA toho, koho chceme aby se narodil.

V přírodě taková možnost však existuje a již dost dlouho se o ní ví. Spontánní otěhotnění ženy má sice velmi nízkou pravděpodobnost - údajně asi 1 : 30.000.000.000 - ale u některých nižších živočichů je podstatně vyšší. Má i svůj název: parthenogenese (parthenos = panna; genese = zrození, řecky). Zrození z panny tedy nebylo zcela nemožné ani bez klonování a neodporovalo biologickým možnostem, byť jen velmi málo pravděpodobným.

Mohli byste mi prosím říct jednoznačnou odpověď jak tomu tedy rozumět. Máme skutečně uvažovat pouze v rámci lidských poznatků "vědeckých"?

Správně. Bůh zakročí mimořádným (z lidského pohledu) způsobem jen proti ničemným lidem, kteří budou chtít jeho dílo ohrozit. Tam použije prostředky, které oni nebudou moci ani odhadnout, natož předvídat. Jinak bude užívat jen metod pro lidi srozumitelných, aby nás poučil a ukázal nám, jak máme v budoucnu postupovat i my. Zanedlouho odejdou i poslední jeho duchovní služebníci - andělé - na svůj "odpočinek sedmého dne", a zachráněné lidstvo bude postaveno před zkoušku, jak dokáže plnit svůj hlavní úkol - ovládání a spravování planety Země - po dobu 1000 let. Jak se poučilo z jeho chování, soudů a metod správy, a jak je dokáže napodobit.

Mysleme zdravě a jednejme moudře
PŘEDSTAVTE si tuto scénu: Ježíš Kristus vysvětluje, že mu jeho náboženští nepřátelé v Jeruzalémě způsobí velkou bolest a pak ho zabijí. Jeho důvěrný přítel, apoštol Petr, tomu nemůže uvěřit. Dokonce si Ježíše bere stranou a kárá ho. O Petrově upřímnosti a opravdovém zájmu nemůže být pochyb. Jak ale Petrovo uvažování hodnotí Ježíš? ,,Kliď se za mne, Satane!" řekne. "Jsi mi kamenem klopýtání, protože nemyslíš myšlením Božím, ale lidským." (Matouš 16:21-23)
Petr musel být otřesen. Chtěl svému milovanému Pánovi pomoci a být mu oporou, ale v tomto případě se mu naopak stal "kamenem klopýtání". Jak k tomu došlo? Petr se možná stal obětí všeobecně rozšířeného neduhu lidského uvažování -- věřil jen tomu, čemu věřit chtěl.

Apoštol Petr se projevoval tehdy jako zbabělec a přesto se velmi snažil být prvním mezi Kristovými učedníky (Mt.26:33; Mk.14:29; L.22:31-34). Vlichocoval se mu. Ježíš to věděl a jeho chování neviděl rád. Petr se bál ani ne tak o Ježíše; spíše o sebe, protože si neuměl představit, co by bez něho dělal.

Bál se však i sám Ježíš - vždyť ho čekalo velké utrpení, a proto Petrovi tak hněvivě odpověděl.

Nebuďme příliš sebejistí
Naše schopnost zdravě přemýšlet může být ohrožena sklonem k přílišné sebejistotě. Apoštol Pavel varoval spolukřesťany ve starověkém Korintu: "Ať si ten, kdo si myslí, že stojí, dá pozor, aby nepadl." (1. Korinťanům 10:12) Proč to Pavel řekl? Zjevně proto, že si uvědomoval, jak snadno se lidské uvažování může pokřivit -- dokonce i mysl křesťanů by mohla být ,,zkažena, vzdálena od upřímnosti a cudnosti, které náleží Kristu". (2. Korinťanům 11:3)

Oba zmíněné texty hovoří o morálce. Ježíš Kristus to vyjádřil v podobenství o sebejistém celníkovi (L.18:10-14). I křesťané jsou pořád ještě velmi daleko od stanoveného cíle a stále musí mít na mysli nutnost svého duchovního pokroku.

Na druhé straně nelze o pravdě hovořit nejistě - tím se pravda zpochybňuje a znehodnocuje. Ježíš proto hovořil s velkou jistotou - jako mocní tohoto světa (jejichž jistota ale není v jejich pravdě nýbrž v jejich moci a majetku) a tím se lišil od jiných tehdejších vykladačů zákona, kteří hovořili "skromně" a stále se jen domnívali. K jistotě slova povzbuzoval i apoštol Pavel.

Právě to se stalo celé generaci Pavlových předků. JHVH jim tehdy řekl: "Vaše myšlenky . . . nejsou mými myšlenkami ani mé cesty nejsou vašimi cestami." (Izajáš 55:8) Stali se ,moudrými ve svých vlastních očích', a to mělo katastrofální následky. (Izajáš 5:21) Podobné katastrofě se chceme vyhnout, a tak je jistě rozumné prozkoumat, jak si my sami můžeme zachovat zdravé myšlení.

Toto je typický jev: Při byrokratickém smýšlení lidé příliš sledují předpisy a zákony, které jsou však většinou poplatné mocným lidem tohoto světa. Lidé aplikují svou moudrost jen na to, jak vyhovět těmto zákonům, místo toho, aby "hledali Boží království a jeho zákony". Pečlivé zkoumání a hledání Boží vůle je namáhavé a "učení je mučení". Lidé mnohem raději poslouchají své vůdce a primitivní zákony a nařízení než aby se sami snažili rozumět zákonům Božím, které jsou mnohem obecnější avšak o to nesnadnější k pochopení.

Vyvarujme se tělesného smýšlení
U některých křesťanů v Korintu se silně projevovalo tělesné smýšlení. (1.K 3:1-3) Kladli větší důraz na lidské filozofie než na Boží slovo. Je pravda, že tehdejší řečtí myslitelé byli velmi inteligentní. V Božích očích však byli pošetilí. Pavel řekl: "Je ... napsáno: ,Způsobím, aby moudrost moudrých zahynula, a inteligenci intelektuálů odstrčím.' Kde je moudrý? Kde znalec Zákona? Kde debatér tohoto systému věcí? Neučinil Bůh moudrost světa pošetilou?" (1. Korinťanům 1:19, 20) Takoví intelektuálové nebyli pod působením Božího ducha, ale ovládal je ,duch světa'. (1.K 2:12) Jejich filozofie a představy se neslučovaly s JHVH myšlenkami.

Učenci všech oborů musí mít na počátku svých logických konstrukcí nějaké premisy - výroky, jímž věří a které neumějí nebo které v oné době skutečně nelze dokázat. (V matematice a jiných exaktních vědách jim říkají axiomy.) Tyto premisy jsou vždy věcí víry. Intelektuálové se potom opájejí oněmi logickými konstrukcemi, a jejich sebejistota je opřena o ně. Záleží proto na oněch premisách - a tím jejich víře. Komunisté věřili v evoluci neboli v samovolný pokrok, a všechno své uvažování postavili na něm. Ukázalo se, že jejich víra byla falešná. Komunismus se nevyvinul. Neměli ani cílový projekt ani projekt výstavby.

Nesmíme udělat stejnou chybu. Boží Království se nevyvine samo - musíme o něm co nejvíce vědět a musíme mít jasné představy o cíli i o cestě k němu.

Prvotním zdrojem takového tělesného smýšlení je Satan Ďábel, který prostřednictvím hada svedl Evu. (1. Mojžíšova 3:1-6; 2. Korinťanům 11:3) Může Satan nějak ohrožovat i nás? Bezesporu ano. Jak říká Boží slovo, Satan "zaslepil mysl" lidí natolik, že nyní "zavádí na scestí celou obydlenou zemi". (2. Korinťanům 4:4; Zjevení 12:9) Je tedy opravdu velmi důležité, abychom věděli o jeho záměrech a byli ve střehu. (2. Korinťanům 2:11)

 S tím souhlasíme.

Ať neklameme sami sebe.
Člověk také snadno podlehne sebeklamu. Může být velmi těžké vzdát se názorů, které jsou nám drahé, nebo je snad i jen zkoumat. Proč? Časem si totiž ke svým názorům vytváříme citový vztah. Potom můžeme sami sebe klamat falešným uvažováním -- když si vymýšlíme důvody, abychom ospravedlnili názory, které jsou ve skutečnosti chybné a scestné.

I to je pravda, ale nemůže se to stát pravidlem. Kdyby se takto ptali sami sebe křesťané - ba i Ježíš Kristus sám - nikdo by ničemu nemohl věřit; stal by se skeptikem z povolání. Ďábel uvažoval stejně a proto "podněcoval" Ježíše k tomu, aby si vyzkoušel, zda opravdu je ten pravý Boží Syn: Ať skočí z chrámu dolů. Když bude ten pravý, andělé ho přece ochrání. A jestli se bojí, ať promění kameny v chleby. Podle toho pozná, zda je ten pravý nebo ne.

Věděl, že Ježíš také musel bojovat s nejistotou. Ano, viděl při křtu Ducha v podobě holubice, ale co když to opravdu byla jen holubice? Co když si něco namluvil?

Máte pravdu - každý člověk musí ověřovat vše, čemu uvěří (znáte to marxistické: Důvěřuj ale prověřuj). Ale od nějaké chvíle, od nějakého stupně ověření už musí umět příslušné argumenty uznat, jinak se nebude moci nikdy pro nic rozhodnout a tím pádem ani nebude moci nikdy být třeba ani křesťanem.

Ono je snadné věřit na čarování, zázraky, magii a jiné věci. Ale také je snadné nevěřit ničemu. Oba způsoby uvažování totiž nevyžadují myšlení, které "bolí".

To se stalo některým křesťanům v prvním století. Znali Boží slovo, ale ve svém uvažování se tím neřídili. Nakonec sami sebe ,klamali falešným uvažováním'. (Jakub 1:22, 26) Jestliže se rozzlobíme, když někdo zpochybňuje naše názory, může to naznačovat, že jsme tomuto druhu sebeklamu podlehli. Moudře budeme jednat tehdy, jestliže se nerozzlobíme, ale zachováme si otevřenou mysl a pozorně si vyslechneme, co nám druzí chtějí říct -- dokonce i když jsme pevně přesvědčeni o tom, že náš názor je správný. (Přísloví 18:17)

Každé zpochybnění je odlišné od vyvrácení - zpochybnění je totiž také jen názor. Proto pozor ještě i na tu druhou stranu. I Ďábel se často chová jako přítel, který nám chce sdělit svůj názor. Názor totiž může být jakýkoli. Když vám někdo chce sdělit svůj názor, předem říká, že to tak být nemusí - je to přece jen názor. A až vyslechnete tisíce názorů a strávíte tím tisíce hodin zbytečně, začnete chtít po svých přátelích nikoli názory ale fakta, pravdu, za kterou se oni budou umět s veškerou svou zodpovědností postavit a nést případné následky, nebude-li tomu tak.

Když vás lidé nutí, abyste vyslýchali jejich názory, dělejte to jen tehdy, když budete mít dost času. Jinak se v tom množství názorů utopíte. Rozhodnutí o tom, co s nimi uděláte, je totiž stejně vždy jen na Vás. Když se budete chtít na nějaký jeho názor odvolat, pokrčí rameny - vždyť to byl jen názor, ne?

Komunisté nám také předkládali "vědecký světový názor" jako kdyby to byla vědecká pravda, že?

Všimněte si, že debaty Ježíše Krista s odpůrci byly také na úrovni zpochybňování jeho "názoru".

Zpět na seznam námětů