Křesťanské biblické badatelství

Kniha:
Popularizace prvních výsledků vědeckého zkoumání Bible
Doporučujeme začít zde

Sdělení lidu Kristovu a Mojžíšovu
Kdo má ucho slyš, co Duch říká církvím
Blesk od východu k západu
Záchrana křesťanů milosrdenstvím
Křesťanům
Kniha Zjevení Janovo
Malachiášovo proroctví
Bůh působí na stvořené lidstvo
Kontextové studie
Přednášky z Památných slavností
Nová studie: Zvol si život

Novinky

Nová studie: Velký zástup, proroctví velké naděje
27/10/2017
V čase, kdy kraloval Bůh
10/2/2017
Až se naplní míra vzpurných
16/10/2016

Vláda člověka nad člověkem brzy skončí
18/7/2016

Ježíš Kristus usmiřuje nebe a zemi
2/8/2015

Duchovní vykořenění
14/4/2015

Biblická proroctví a války
14/4/2015

Poselství muže ve lněném oděvu
4/2/2015

Sen krále Nebúkadnesara
15/10/2014

Událost, která změní svět
1/9/2014

Podobenství o pannách
20/6/2014

Předurčení
18/12/2013

Sedmnáctá část - Ježíš Kristus


MOTTO:
"Máme o něm (o Kristu) mnoho co říci, a je to těžké vysvětlit, protože jste otupěli ve svém slyšení ... a stali jste se jakoby těmi, kteří potřebují mléko, a ne hutný pokrm." ( Žd. 5:11,12 PNS)

Ježíš Kristus je snad nejvíce 1 mytologizovanou postavou světových dějin. Nejen že byl, jako ostatně i mnoho dalších lidí 2 , prohlášen za Boha, ale v očích církve se stal i součástí mystické "Svaté Trojice" - mystéria, které plnilo bázní všechny generace křesťanů počínaje Athanasiem 3 . Přestože Ježíš v Písmu vystupuje jako Bůh, hovoří se o něm výslovně jako o člověku 4 :
"Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš." (1.Tm. 2:5 PNS)
Písmo hovoří o něm dokonce jako o Synu člověka. Bude mít i tento paradox své racionální vysvětlení? Podívejme se na proroctví svědčící o Kristově totožnosti, na průběh jeho života i na komentáře napsané o něm později. Zapomeňme na chvíli na tajemný balast, jenž se kolem něj vytvořil, a nevytrhávejme tuto osobnost z celkového kontextu Bible ani z ověřené životní praxe - z platných společenských a psychologických zákonitostí.

Neposkvrněné početí

"Hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: 'Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.'" (Mt. 1:20)
Ježíšovo početí bez účasti lidského otce se stalo terčem mnoha posměšků a kritiky. Církev toto početí zase nazvala Neposkvrněným a tím vzbudila dojem, jako by sex byl něco nečistého. Proto je kolem této události mnoho zmatků. Pokud je lidská sexualita nečistá, vzniká otázka, jak je možné, že ji svatý Bůh nejen dopustil, ale přímo vytvořil. Bůh přece tvoří všechno dobré. V souladu s tím Jakub tvrdí:
"Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí." (Jk. 1:13,14)
Tedy žádostivostí, kterou si on sám nebo jeho předkové sami vypěstovali. To o sexuálních projevech 5 říci nelze 6 .

Parthenogeneze

V případě početí Ježíše muselo dojít k jevu označovanému dnes jako parthenogeneze. Parthenogeneze, česky samobřezost, je reálný, i když velmi vzácný přírodní jev. Tato anomálie už byla pozorována u zvířat a byla statisticky vypočtena pravděpodobnost takového početí i u člověka. V případě Ježíše byl tento proces počat "Nebesy", která se tak právně stala Otcem člověka Ježíše - nesla odpovědnost za jeho narození a výchovu. Je to právně totožný akt jako v případě prvního člověka Adama, kterému se Nebesa v tomtéž smyslu rovněž stala Otcem. (L. 3:38) Ježíš tak mohl vystupovat z autority jak Syna člověka, tak Syna Božího. Parthenogenetické početí Ježíše navíc odstranilo riziko, že tento výsledek dlouhodobého pečlivého šlechtění bude geneticky "znečištěn".

Adam - Ježíš Kristus

"První člověk Adam se stal duší živou - poslední Adam je však duchem oživujícím." (1.K. 15:45)
Z výše uvedených právních důvodů je Ježíš nazván posledním Adamem - podobný druh otcovství se už nebude nikdy opakovat. Adam neměl genetického předka a na jeho vzniku se fyziologicky nepodíleli dva rodiče, ale pouze Otec (konstruktér zápisu informací jeho DNA). Ježíš měl také pouze jednoho fyziologického (ale už genetického) rodiče a tím byla jeho matka Marie. V tomto smyslu byl Ježíš podle Gn. 3:15 semenem (potomkem) ženy dokonce doslova, totiž pouze ženy. V obecnějším smyslu podle proroctví v Gn. 3:15 byl Ježíš klíčovým potomkem linie semene ženy - člověkem nesoucím všechny "zdravé geny", které byly v linii semene hada potlačeny 7 satanovou vývojovou koncepcí.

Dokonalé dítě?

Křesťanská tradice ráda kreslí už u pacholátka Ježíše svatozář. Vždyť okolnosti jeho narození byly tak výjimečné! Prorok Izajáš však takovou vizi zásadně odmítá:
"Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel ... Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré. Ještě než bude chlapec umět zavrhnout zlé a volit dobré, bude opuštěna země ... " (Iz. 7:14-16)
Poznámka: Proroci nazývají věci pravými jmény. Pravda bývá bohužel velmi nepříjemná. Proto se jí lidé rádi vyhýbají.
Izajáš tvrdí, že chlapec Ježíš se bude muset učit rozlišovat mezi zlým a dobrým jako všechny ostatní děti. Z toho plyne, že než se Ježíš toto rozlišování naučil, musel dělat i zlé věci jako kdokoliv z nás! Izajáš počítá s tím, že u Ježíše dojde k běžnému vývoji a zrání osobnosti. Ježíš byl však přece jen něčím výjimečný.

Dětství a dospívání génia

Pro naplnění Kristova poslání byla už děťátku Ježíši geneticky dána mimořádná inteligence. Už Izajáš tvrdí, že rozlišovat dobro od zla se naučí jedením "medu a smetany (másla)". Pokrm znamená v biblické symbolice potravu duchovní - učení, studium; tehdy především Božího slova, Bible. (Mt. 4:4; Mt. 24:45) "Med a smetana" je vybraný, velmi vydatný duchovní pokrm.  (Ž. 19:9-11; Jb. 20:17; Iz. 7:22) Tímto termínem byla označována blahobytná země. Pro průměrného člověka těžce stravitelné starozákonní texty byly pro vysoce inteligentního Ježíše jako med a smetana. Byl to obrovský rébus, kterému nikdo pořádně nerozuměl a o nějž se vedly stálé spory. Tím víc musel být svojí tajuplností pro Ježíšova ducha přitažlivý.
"Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli ... " (L. 2:41-47)
Tak nadprůměrné schopnosti zpravidla nepřinášejí svým vlastníkům jenom výhody. Kde má takový člověk hledat rovnocenného partnera, přítele? Kde hledat skutečný vzor, který mladí tolik potřebují? Kolik musí sklidit nepochopení, odmítnutí nebo i závisti, než pochopí, jaká je jeho situace a jak má nebo nemá své nadání před druhými prezentovat. S kým má sdílet své nejvnitřnější pocity? Vždyť jejich hloubce stěží někdo porozumí! Nelze si představit, jak hluboký pocit osamocení má dítě, které se tolik liší od svého okolí. Svojí inteligencí musel řádově převyšovat nejen své vrstevníky, ale i své rodiče a později i špičky svého vlastního národa - učence v Jeruzalémském chrámu. Jak obrovský morální tlak musely takové schopnosti působit na křehkou dětskou duši. S jakým pocitem pýchy a nadřazenosti a s jakým vzdorem musel později tento chlapec zákonitě bojovat! Ježíš bojoval i s neúctou vůči vlastním rodičům. Nejen že ve svých 12-ti letech nikomu neoznámil, že se zdrží v chrámu (možná měl s podobnými záležitostmi své zkušenosti), ale když mu jeho matka velice jemně a velice oprávněně vytkla jeho chování, odsekl:
"Proč jste mě museli jít hledat? Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?" (L. 2:49 PNS)
Poznámka: V jeho odpovědi jakoby zněla otázka: "To jste skutečně tak hloupí?" Podobně příkrá reakce je zaznamenána v evangeliu Jana 2:3 PNS: "Když došlo víno, řekla Ježíšovi jeho matka: 'Nemají víno.' Ale Ježíš jí řekl: 'Co mám s tebou společného, ženo?'" V prostředí židovských mravů šlo o zvlášť neuctivou odpověď. Ježíš musel dát své matce jasně najevo, že po jeho dospění už nad ním nemůže dál vykonávat rodičovskou autoritu. Většina z nás ví, jak je někdy těžké se na této jednoduché věci s rodiči domluvit.
Ježíš si v té době začínal plně uvědomovat svoji výjimečnost. Zjišťoval, že ve svém okolí nemá rovnocenného partnera (přítele) a pravděpodobně se domníval, že jej najde v Jeruzalémě. Zjišťuje však, že ani partnera, ani svůj vzor 8 zde nenajde. Po této zkušenosti pochopil, že se s daným stavem musí smířit.
"A šel s nimi a přišel do Nazaretu a zůstal jim podřízen." (L. 2:51 PNS)
O období jeho života od popsané návštěvy Jeruzaléma až do jeho plné dospělosti evangelia shodně mlčí. Jistě by se bezdůvodně nezdráhal říci nám o sobě více. Mlčení Bible v této záležitosti musí mít velmi vážné důvody!

Spravedlnost před zákonem

"Vždyť vzhledem k tomu, že na straně Zákona byla neschopnost, zatímco byl slabý prostřednictvím těla, Bůh tím, že poslal svého vlastního Syna v podobě hříšného těla a kvůli hříchu, odsoudil hřích v těle." (Ř. 8:3 PNS) Židovský zákon byl měřítkem spravedlnosti dospělých jedinců. Na tom jistě není nic zvláštního - i současný zákon trestně stíhá nebo donedávna stíhal jen dospělé. Hranicí dospělosti v Izraeli byl věk 30-ti let, tedy právě věk, ve kterém Kristus zahájil svoji činnost. Do té doby Zákon Ježíše neposuzoval. Proto jej nemohl odsoudit, přesto že apoštol Pavel tvrdí, že se narodil s hříšným tělem. S jiným se ani narodit nemohl - byl přece genetickým potomkem člověka, a jak je psáno:
"Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo." (Jb. 14:4)
Už Job věděl, že Bůh není kouzelníkem.

Dokonalý člověk

"Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti ... " (Žd. 5:7-9)
Proroctví, události z Ježíšova života i Pavlovy komentáře dokazují, že Ježíšova osobnost musela projít klasickým lidským vývojem - od dítěte přes problémy dospívání až k výchově k dospělému muži. Že to v jeho případě rozhodně nebyla lehká cesta, ukazuje výše zmíněný Pavlův citát. Všimněte si, prosím, že Ježíši šlo dokonce o život. Uvědomoval si, že pokud neobstojí, celé lidstvo, včetně jeho samotného, ztratí naději na záchranu života. Text zní na první pohled paradoxně - říká, že Bůh vyslyšel jeho volání o záchranu před smrtí, ale přitom každý ví, že Ježíš zemřel. Pavel dále říká, že dokonalosti Ježíš tímto procesem teprve dosáhl - ta přinesla v konečném důsledku záchranu jak jemu samotnému, tak celému lidstvu. Definitivně vyřešila spor ohledně kvality stvořených lidí.
V Kristově případě úspěšně proběhla výchova ke všem čtyřem základním vlastnostem - moci, spravedlnosti, moudrosti a i té nejnáročnější - lásce. Pro porážku satana bylo v tomto případě použito jeho vlastních metod - utrpení. Jen jeho působením mohl člověk Ježíš dosáhnout této kvality tak brzo. Dokonalost v mravním smyslu tedy nelze chápat mysticky nebo pohádkově jako neomylnost, schopnost neudělat žádnou chybu ani nic podobného. Jde o existenci a vyváženost těchto čtyř základních vlastností. Dokonalost obecně znamená dokončenost či dohotovenost a připravenost k plánovanému účelu.
Velice rozdílná byla tedy dokonalost Adama, který stál na samém počátku rozvoje duchovních vlastností, a dokonalost Ježíšova, který stál na jeho konci 9 a uzavřel tak spor o to, jestli tohoto konce člověk vůbec bude schopen dosáhnout. Tím, že na rozdíl od celého lidstva dosáhl stanovené mravní kvality, získal Ježíš právo na trvalý život.

Křest

"I (Jan) začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: 'Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.'" (L. 3:3)
"Potom přišel Ježíš z Galileje k Jordánu k Janovi, aby jím byl pokřtěn. Ten se mu v tom však pokusil zabránit, a řekl: 'Já potřebuji být pokřtěn tebou, a ty přicházíš ke mně?' Ježíš mu odpověděl a řekl: 'Nech to tentokrát tak, neboť tak je to vhodné, abychom vykonali vše, co je spravedlivé.'" (Mt. 3:13-15 PNS)
Ačkoliv Zákon Ježíše neodsuzoval, Ježíš žádá svého nebeského Otce o odpuštění svých "hříchů 10 "! Zde Ježíš prokázal kvalitu druhé základní vlastnosti - spravedlnosti. Ta, pokud je úplná, dovede člověka až k spravedlivému posouzení sebe sama, k sebekritice a k hlubokému pokání. Člověk přestává být samospravedlivý, uvědomuje si, že není lepší a nemá větší hodnotu než ostatní lidé. Spravedlnost tedy vede člověka k pokoře a přemáhá egocentrické lidské sklony.
"Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: 'Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil (schválil, zalíbil PNS, Petrů).'" (Mt. 3:16,17)
Teprve zde Bůh potvrzuje, že Ježíš dosáhl potřebné, ale stále ještě dílčí kvality. Z Boží reakce je patrné, že to, jak se člověk Ježíš vzhledem k Janovu křtu zachová, Nebesa napjatě očekávala.

Ten, který byl dříve než Abraham

"'Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.' Židé mu řekli: 'Ještě ti není padesát, a viděl jsi Abrahama?' Ježíš jim odpověděl: 'Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem 11 .' Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet." (J. 8:56-59)
Při sesílání svého ducha (zpravidla nějakých informací nebo schopností 12 ) používal Bůh v průběhu historie různá média. Někdy to byla média neviditelná, snad nějaký druh indukovaného vlnění (Mojžíš Nu. 11:25-29; Samson Sd. 13:25; Sd. 14:6; Saul 1.S. 10:10), jindy to byla truhla smlouvy, zdroj popsaný jako vichr (Sk. 2:2) nebo vkládání rukou. (Sk. 8:17) V případě Ježíše to bylo cosi (duch), co svým pohybem připomínalo sestupující holubici:
"...a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho." (Mt. 3:16).
Poznámka: Janovi byl avizován sestup ducha, a nikoliv holubice (J. 1:33); k té jej připodobnil, až když ducha spatřil. Pohybující se neznámé předměty jsou v Bibli někdy připodobněny ke zvířatům (Ez. 1.kap; Iz. 14:29), protože pozorovatelé nebo pisatelé nemohli použít jiných termínů než těch, které znali. Podobný neznámý objekt (duch) byl popsán např. ve 2.Kr. 2:16. Obdobné, ale mohutnější jevy jsou popisovány jako Jehovova sláva. (Ez. 1:28; 43:1-5; Ex. 40:34,35)
Touto cestou dostal člověk Ježíš komplex informací patřících bytosti ve 2. nebesích, kterou jsme pro orientaci dříve nazvali jako Duchovní Ježíš Kristus. Ježíše totiž čekala série zkoušek a konfrontací s bytostí, která byla také z 2. nebes a v té době byla ještě veleknězem. Tou bytostí byl satan. (L. 4:13) Tak byly úrovně inteligence obou stran dostatečně vyrovnány.
Poznámka: Vstup zcela kompletní osobnosti cheruba do Ježíše by vzhledem k plánovaným zkouškám nebyl možný - šlo o spor ohledně lidí, nikoliv cherubů. U Ježíše se musely projevit lidské geny jako důkaz toho, že poučený člověk se dokáže správně rozhodovat, a tak odolat satanovým svodům. (Ko 1:22; 1.Pt 4:1; 1.J 4:2) Že je podobný vstup informací technicky proveditelný, je zřejmé i z evangelií, kde jsou popsány případy, kdy anděl z tartaru vstoupil do člověka. Marek 5:12 se zmiňuje dokonce o tom, že bylo v jednom člověku mnoho andělů 13 .

Člověk nebo Bůh?

Zde se konečně dostáváme k tolik diskutovanému problému osobnosti Ježíše Krista - k jeho předlidské existenci, božství v základním smyslu, k sestupu DJK na zem, a na druhé straně k jeho lidství. Doposud jsme hovořili o Ježíši Kristu a o Duchovním Ježíši Kristu tak, jako by to byly spíše dvě bytosti. Mohl být Ježíš jakýmsi křížencem Boha a člověka? Víme, že vznik každé lidské bytosti (ale i zvířat) je podmíněn platností pevně stanovených genetických zákonitostí. Ježíš nemohl být Božím Synem geneticky 14 . Bible se nezmiňuje ani o Platonově představě, že člověk má svoji externí složku - nesmrtelnou duši, která při početí osídlí vyvíjející se plod a dodá mu lidskou podobu neboli to, co nazýváme a pokoušíme se definovat jako osobnost. Ani takto externě tedy Ježíš (hypotetická duše) nemohl být dopředu sloučen (integrován) jako "Bohočlověk".
Psychologové počínaje Freudem (snad podvědomě ovlivněni ještě touto klasickou představou) se domnívali, že osobnost je člověku dopředu dána jako neoddělitelná složka jeho já, jeho ega. Naproti tomu zastánci behaviorismu tvrdí, že osobnost jako fenomén je až produktem zážitků, zkušeností, rozhodnutí a činů člověka. V tomto případě by šlo o něco, co vzniká a formuje se nejprve vlivem dědičných předpokladů a později vlivem životních okolností a svobodné vůle. V takovém případě je lidský mozek pouze prostředí připravené pro vznik osobnosti.
Poznámka: Pro toto pojetí osobnosti svědčí např. případy jednovaječných dvojčat, která se, ačkoliv mají totožný genetický základ, vyvíjejí každé svou vlastní cestou. Dále jsou to případy celkové ztráty paměti, kdy dochází k výrazným změnám osobnosti (u zločinců může dojít v ojedinělých případech až k opačné životní orientaci). Vrozená je ta část bytosti, jež souvisí s lidským egem a je ovlivněná předem naprogramovanými instinkty. A skutečně, teprve lidé duchovní - mravní, řídící se převážně rozumem - dokáží být nesobečtí. Lidské ego (řízené instinkty), postupně ztrácí svůj vliv, někdy do té míry, že je dotyčný schopen obětovat sebe sama. (J. 15:13) Pro formování osobnosti (ve smyslu charakteru) je - kromě vrozených dispozic či indispozic (Ř. 12:3) - velmi důležitá doba prvních tří let, kdy se tvoří její jakási základní struktura. Mimochodem teprve od této doby si člověk začíná uvědomovat svou vlastní identitu a totožnost.
A právě tato behaviorální definice umožňuje vyslovit velmi odvážnou, a zatím v odborné literatuře nepopsanou tezi o integraci (sloučení) dvou osobností v jednu. Výsledná bytost by pak osobně prožila život jako cherub DJK ve druhých nebesích (event. i ještě výše) a zároveň by osobně prožila život na zemi jako člověk Ježíš Kristus. Všechny tyto zkušenosti a nabyté vlastnosti by pak byly její vlastní. Ježíš tedy mohl být sloučen jako "Bohočlověk" (chcete-li) později, dodatečně - kdy už bylo co slučovat. A ve skutečnosti, pokud měl žít dál, takto sloučen být musel - svůj lidský život přece obětoval a jako pozemský člověk žít nemůže.
Poznámka: Svatý duch, který sestoupil po jeho křtu 15 , to byla pravděpodobně část paměti DJK. Ježíš byl na integraci s osobností této bytosti už dopředu připravován - jako by se náhle začal rozpomínat na svoji předlidskou existenci. Křesťanům vychovaným klasickou tradicí se bude toto vysvětlení příčit. Zde je proto na místě připomenout, že takové pozdější dobrovolné sloučení více odpovídá Stvořitelově koncepci svobodné vůle - Ježíš mohl odmítnout.
Tento člověk Ježíš tedy musel položit svůj život, své právo na život jako výkupné. To je velmi známá a základní nauka křesťanství. Právo na život však získal nejen Ježíš, ale i celé jeho latentní potomstvo - dokonalé lidstvo druhého Adama. To vše bylo obětováno v prvé řadě za židovský národ, což byl požadavek spravedlnosti Zákona, a druhotně i za celé lidstvo. Z právního hlediska je jeho výkupné odpovídající protihodnotou. Že je tento princip oprávněný, potvrzuje apoštol Pavel v dopise Židům 7:9,10.

Milosrdný velekněz

"Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, se stal původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova." (Žd. 5:8-10)
Úspěšnou životní dráhou Ježíše a vyvrácením satanova obvinění byl krutý velekněz (satan) zproštěn své funkce. Ve druhých nebesích se nenašel nikdo, kdo by mohl jeho funkci zastávat alespoň tak dobře jako král DJK - kdo by se tak mohl stát královým partnerem. Tuto funkci převzal král sám podle precedentu Melkisedecha 16 . (Ž. 110:4) Schopnost stát se výjimečným veleknězem získal i díky své pozemské zkušenosti.
"Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! ... Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši (čili, kterou k nám chová Ježíš Kristus)." (Ř. 8:34-39)
Dále lze souhlasit s křesťanskou tradicí - Ježíš skutečně odešel do nebe. Přesněji do 2. nebes, kde byla jeho osobnost integrována s osobností bytosti, kterou jsme pro snazší identifikaci nazvali Duchovní Ježíš Kristus 17 . Proto Ježíš mohl svým učedníkům říci: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi." (Mt. 28:18) Protože v nebesích je už nejen králem (kterým byl cherub DJK už předtím - Iz. 6:4), ale i veleknězem (podle vzoru Melchisedecha), převzal zde skutečně veškerou moc 18 .

Vládce lidstva

Tyto funkce má nejen vzhledem k nebesům, ale i vzhledem k zemi. Žil zde jako člověk, zná dobře zdejší poměry, ale hlavně - dosáhl zatím jako jediný plného (zralého) lidství, a díky tomu má na tyto funkce výsostné právo. Jako jediný je schopen je dostatečně dobře plnit.
Poznámka: Dosažení této mety uznala 3. i 2. a částečně i 1. nebesa 19 i země (křesťané). Kristovo právo vládnout se vztahuje pouze na ty, kdo dosažení těchto hodnot Kristu přiznávají (zatím pouze vírou!) Proto pouze takoví mají právo na občanství v přicházejícím společenství. (Fp. 3:20; Zj. 7:14; Ř. 10:9; 1.J. 4:14,15) Jen takoví mohou zdědit nebeské království - vládní moc.
Proto má Ježíš právo, aby v přicházející smlouvě dosadil do těchto funkcí své nástupce - ty, kdo zvítězí podle jeho příkladu (srov. J. 16:33 PNS, Petrů; 1.J. 4:4; 1.J. 5:4):
"Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn." (Zj. 3:21)

Vývoj funkce král - kněz v úrovni země

V 1. smlouvě byl ustanoven pouze velekněz, krále místo Jehovy si Izraelité vymohli sami. (1.S. 8:7-9) Mojžíš byl ve skutečnosti knížetem 20 s autoritou krále. Působil v extrémně náročné době, kterou bychom dnes označili jako výjimečný stav. Tuto funkci nepřevzal jeho syn, ale Jozue. Po konsolidaci stavu v Izraeli, v tzv. období soudců, byla tato funkce zrušena.
Pro éru 2. smlouvy nebyla pro křesťany stanovena funkce pozemského krále 21 , nemluvě o funkci pozemského velekněze - obě tyto funkce patří Ježíši Kristu. Není snad veleknězem i králem křesťanů vzkříšený Kristus? (Sk. 17:7) Vždyť samo vžité příjmení Ježíše znamená pomazaný, což je král i kněz. Velekněze papeže si křesťané ustanovili svévolně, tak jako Izraelité krále.
Ve 3. smlouvě budou tyto funkce opět ustanoveny - lidský kristus opět nastoupí, aby vládl. Podle některých ukazatelů tyto funkce nebudou fixní - mocí DJK budou plynule předávány na další a další jednotlivce podle řešení konkrétního problému dané situace.
To už se jeví jako praktická výchova k nehierarchické společnosti - vedení se právoplatně a spontánně ujímá vždy ten nejschopnější v daném oboru. Principiálně to tedy budou opět knížata (Ž. 45:16,17), avšak s autoritou krále (Ez. 37:24,25 EP, KB) a velekněze (Ez. 45:22 EP, KB; 7 velekněží - Zj. 15:5), ustanovená Ježíšem Kristem neboli Duchovním Ježíšem Kristem - jde skutečně o jednu bytost.
Z tohoto vývoje lze odhadnout, že ve 4. smlouvě budou tyto funkce zcela zrušeny. Řízení a řešení problémů v nehierarchické společnosti převezme spontánně bez jakékoliv pompy nebo slávy (ta zde byla kvůli tělesným lidem) vždy ten nejschopnější v daném oboru (srov. princip pohybu moci - složení korun - Zj. 4:9-11).

Význam Ježíšovy osobnosti

"Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky." (Žd. 2:18)
"Nemáme přece velekněze, kterému by byly cizí naše slabosti; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu." (Žd. 4:15)
"Budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem. K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích." (1.Pt. 2:20,21)
Od narození dokonalý a nechybující člověk by těžko mohl mít pochopení pro lidské chyby. Lidé by mu museli připadat velmi špatní, odsouzeníhodní. Pro takového člověka, vtěleného Boha Syna, by nebyl žádný problém vypořádat se s lidskými pokušeními. K čemu slzy a bolestné volání, k čemu prosby o pomoc. Jedinou zkouškou hodnou takové bytosti by mohl být způsob římské popravy. Snažit se kráčet v šlépějích takové bytosti, jak doporučuje Petr, by bylo nad naše síly - nikdy bychom to nemohli dokázat. Navíc jakou hodnotu by pro nás měl jeho příklad? Taková bytost by už neměla kam a proč růst. My naopak potřebujeme vědět, že musíme růst. Potřebujeme nutně vědět kam a jak růst 22 - to byly skutečné hodnoty Ježíšova příkladu! Význam a hodnota Kristova života a příkladu jsou ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než se traduje! Naše ocenění pro jeho úsilí ještě velmi vzroste, když si uvědomíme, že na tak náročné úkoly byl jako člověk úplně sám, a to už od útlého věku. Musel projevovat nesmírnou osobní statečnost. Musel projít zkouškou osobních rozhodnutí, než byl schopen přijmout své poslání. A co bylo nejtěžší - nebylo člověka, který by mu mohl poskytnout tak potřebnou oporu a útěchu. (Mt. 16:22,23; L. 22:43-45) Jeho životní cesta, celé jeho snažení, úsilí a nakonec oběť, byly opravdu téměř nadlidské 23 . Ježíš nám dokázal, že to jde! Šlo to jemu a půjde to i nám - jeho vzor je pro nás dosažitelný a velice inspirativní. Kristus totiž nezhřešil, což znamená, že neminul (čili dosáhl) stanovený cíl.


1 Jisté srovnání s ním snese snad jen apoštol Pavel.
2 Starověk byl znám prohlašováním lidí za bohy. Byla to běžná praxe např. Egypťanů a později i Římanů - to už je prostředí, v němž se křesťanství na počátku vyvíjelo a jehož zvyky částečně přejalo.
3 Athanasis prosadil na sněmu v Nikaji nauku o soupodstatnosti Otce a Syna jako základ pozdějšího trinitářského vyznání.
4 Písma později skutečně hovoří i o jeho božství a nepozemském původu, ale jak si ukážeme, jde o složitější záležitost než božství pohanských představ.
5 Něco jiného jsou ale různé deviace - homosexualita, pedofilie atd. I v případě Božích zákonů platí, že nezákonný = společensky nebezpečný. Všechna biblická omezení mají svůj (zpravidla ochranný) účel.
6 Nečistý nemůže být sex sám o sobě, ale pouze jeho nezákonné provozování - např. sexuální promiskuita. Každý, kdo čte tyto stránky, musí uznat, že je zde jen díky milostnému aktu svých rodičů.
7 Geny se mohou stát dominantními nebo submisivními. Submisivní geny, ačkoliv je člověk vlastní, jsou potlačeny dominantními a neprojeví se.
8 Tuto roli má zastávat otec. Potřeba hledat vzor může u mladistvého pramenit z toho, že jeho otec nezvládl dostatečně svou otcovskou roli. Podle nových výzkumů je otcova role mnohem náročnější a v dospívání mnohem důležitější než role matky! Otec pomáhá vytvářet tzv. sexuální identitu, a to především v psychologickém smyslu - jde o vědomí (vnímání) vlastního mužství nebo ženství, které se musí vytvořit při přechodu z dětsví. Otec pomáhá dospívat. Ježíš skutečně hledal Otce, což je možno (vzhledem k jeho věku) chápat i triviálně. Současná společnost tuto zásadu tragicky nedoceňuje.
9 Zde opět není myšlen konec v absolutním smyslu, ale spíše konec etapy kontrolované výchovy - výchovy k božství. (Ko. 2:9)
10 Pojem hřích má svůj přesný význam, ale tradice tímto slovem označuje kdejaký přečin. Kristus zde dává najevo, že i on se učil cestou pokusu a omylu.
11 Mimochodem, takto se DJK představil Izraelitům v Egyptě, aby je dále doprovázel. (Ex. 3:14; srov. 1.K. 10:4)
12 Což jsou vlastně také informace (např. pro řízení kybernetických procesů), viz např. bojové umění Samsona nebo slovní zásobu a gramatiku u křesťanů mluvících náhle cizími jazyky o letnicích atd.
13 Z toho případu je zřejmé, jak obrovskou kapacitu má lidský mozek. Andělé z prvních nebes jsou poměrně mladou civilizací a kapacita jejich paměti také není zdaleka využita.
14 Pokus vyložit jeho zplození jako jakési umělé oplodnění Marie Božími geny by nic nevysvětlil - pro řešení sporné otázky by byl takový ,,člověk" bezcenný. Navíc geneticky lze s lidmi křížit pouze anděly 1. nebes, ale DJK byl cherub.
15 Duch, jak bylo vysvětleno (12. část), není v Bibli jednoznačný pojem.
16 Melchisedech, král Sálemu, byl zároveň veleknězem Nejvyššího Boha. Do Sálemu přišel jako cizinec a přesto vbrzku dosáhl nejvyššího a bezprecedentního postavení - bezpochyby pro své mimořádné schopnosti.
17 Po selhání svého partnera (satana) už musí DJK jako garant sám dovést poškozené lidstvo k dospělosti. Musí tedy i napravit všechny škody, které proradný velekněz napáchal (a to i v úrovni nebes). K tomu je jeho zkušenost jako člověka Ježíše velmi užitečná. (Žd. 4:15)
18 Třetí nebesa už do záležitostí země ani 1. a 2. nebes nezasahují. Nejvyšší garance získala zpět 2. nebesa; viz část 14. (2. nebesa odešla do odpočinutí.)
19 Spor o tento problém v 1. nebesích je zaznamenán ve Zj. 5:1-5.
20 Podle starověkého precedentu knížata na rozdíl od králů nezískávala svůj úřad dědičně, ale byla volena díky přirozené autoritě, díky svým schopnostem. Rovněž mohla být odvolána.
21 Zde nejsou míněni králové křesťanských národů. (symb. ovcí Mt. 25:32) Ti byli v postavení podřízených králů (místokrálů) a měli nad sebou Krista jako "Krále králů". (1.Tm. 6:15)
22 Je nutno počítat s tím, že evangelia budou ve 3. smlouvě doplněna o chybějící záznamy Ježíšova života - o záznamy jeho duchovního růstu, dospívání a nápravy. Ty se stanou skutečným a praktickým návodem v procesu soudu = nápravy. (Zj. 20:12) Lidé byli doposud schopni následovat pouze dokonalé ideály, proto je logické, že tyto informace musely být skryty.
23 Především pro krátký časový limit, který měl k dispozici.

Zpět na obsah