Křesťanské biblické badatelství

Kniha:
Popularizace prvních výsledků vědeckého zkoumání Bible
Doporučujeme začít zde

Sdělení lidu Kristovu a Mojžíšovu
Kdo má ucho slyš, co Duch říká církvím
Blesk od východu k západu
Záchrana křesťanů milosrdenstvím
Křesťanům
Kniha Zjevení Janovo
Malachiášovo proroctví
Bůh působí na stvořené lidstvo
Kontextové studie
Přednášky z Památných slavností
Nová studie: Zvol si život

Novinky

Nová studie: V čase, kdy kraloval Bůh
10/2/2017
Až se naplní míra vzpurných
16/10/2016

Vláda člověka nad člověkem brzy skončí
18/7/2016

Ježíš Kristus usmiřuje nebe a zemi
2/8/2015

Duchovní vykořenění
14/4/2015

Biblická proroctví a války
14/4/2015

Poselství muže ve lněném oděvu
4/2/2015

Sen krále Nebúkadnesara
15/10/2014

Událost, která změní svět
1/9/2014

Podobenství o pannách
20/6/2014

Předurčení
18/12/2013

Pátá část - Boží království


MOTTO:
,,Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce." (Mt. 21:43)

V této chvíli je na místě vypořádat se s závažnou námitkou - Písma hovoří o Božím království, nebo dokonce o nebeském království. Jak to lze skloubit s tvrzením že veškerou autoritu v Božím království převezmou lidé? Copak nebeské království nebude v nebi? A je v Bibli vůbec nějaký precedent takového převzetí moci?
Zde narážíme na problém dobové biblické terminologie. Každá kultura si vytváří svůj vlastní způsob vyjadřování. Dokonce i současně se vyvíjející kultury a společenství vytvářejí vlastní odlišný slovník. Od terminologie biblických dob nás ale dělí dokonce několik tisíciletí. Abychom tedy zjistili, co tehdejší pisatelé mysleli pojmem Boží či nebeské království, musíme zjistit, v jakém smyslu byl tento termín obecně užíván. Podívejme se na jeden zajímavý případ.

JHVH (Jahve, Jehova) dědictví - precedent předání moci

V páté knize Mojžíšově a pak dál např. v Žalmech se objevuje nenápadný termín - Izrael, Jahveho dědictví. (Dt. 32:9; Ž. 33:12) V předminulé části jsme rozebírali, co termín dědictví právně znamená - předání majetku se všemi právy, ale i povinnostmi původního majitele. Je logické, že toto předání má smysl, až když je dědic schopen tato práva využít a tyto povinnosti plnit. Proto i dnes moudří předkové zajistí, aby dědic mohl převzít zděděný majetek, až když dosáhne dospělosti.
Máme zde tedy závažný fakt - Jahve je dědicem!
Co nám z této skutečnosti vyplývá:

  1. Přispívá k domněnce, že i Jahve v astronomickém měřítku podléhá vývoji směrem kupředu.
  2. Musí mít své předky (předchůdce) - tedy někoho, po kom dědictví získal. Bezpochyby zde půjde o vyjádření principu pochopitelného pro nás smrtelné lidi, protože tito předchůdci zřejmě nejsou mrtví.
  3. Je to náš požadovaný precedent - zjevuje princip předávání moci dokonce i mezi nebeskými úrovněmi.
Stejně jako Jahve (1.nebesa) mohl dědičně získat autoritu nad Izraelem od svého předchůdce a stát se tak jejich jediným Bohem, mohou pomazaní (duchovně zralí a odpovědní) křesťané dědičně získat autoritu nad naší zemí a stát se tak rovněž Bohem. (Ex. 7:1; J. 10:34,35; Bůh=mocný)
Poznámka: Jde o předvoj přicházející svobodné moci v úrovni země - v úrovni našich, jakýchsi nultých nebes. Nebesa jsou v Bibli někdy synonymem vládní moci. (Pl. 2:1; Jr. 4:23; Iz.34:2-5; Zj. 21:1-3) Být v nebesích může obrazně znamenat mít autoritu: "... a společně nás vzbudil a společně nás posadil v nebeských místech ve spojení s Kristem Ježíšem ..." (Ef. 2:6 PNS, viz též Sýkora) Toto synonymum vzniklo logicky v době starověkých teokracií, kdy vliv nebeských mocností byl takříkajíc hmatatelný.

Co je tedy Boží království?

V dobách Kristových bylo Boží či, chcete-li, nebeské království velice aktuálním tématem. Jeho příchod začal hlásat Jan Křtitel. (Mt. 3:1,2) V jeho díle pokračoval dál Ježíš Kristus. To jsou známá fakta, jejich smysl však bývá zastřen. Evangelisté naštěstí zachovali jeden výrok, který poskytuje velmi názorné vysvětlení:
,,Proto vám říkám: Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce." (Mt. 21:43 PNS)
Co nám tento výrok sděluje:

  1. Boží, nebeské království už měli Židé (a to pochopitelně na zemi), ale měli o ně přijít.
  2. Toto království měl dostat někdo jiný, kdo splní jeho kritéria (přičemž není důvod se domnívat, že by Boží království mělo být jinde než na Zemi).
  3. Pokud nějaká vláda má být právoplatně prohlášena Boží vládou, musí splňovat stanovená kritéria (ovoce Božího ducha) nebo o ně vážně usilovat.
  4. Lidem (Židům), ač se o to snažili, se tato kritéria nedařilo splnit
Poznámka: Tento princip lze v dnešní době srovnat se situací nově vzniklých státních celků. Takový nový stát je ostatními právoplatně uznán jako suverénní teprve poté, kdy splňuje požadovaná kritéria nebo je reálná naděje, že je splní a pokud své moci dosáhl legální cestou. Právě tak Boží království - to má ovšem jiná, závažnější kritéria.
Na otázku, co je to Boží království, lze tedy odpovědět, že jde o vládní systém splňující Bohem (nebesy) stanovená kritéria a sledující Bohem stanovený cíl.

Boží království a apoštolové

Rozuměli Ježíšovi a Janovi posluchači pojmu Boží království skutečně takto? O tom nemůže být pochyb: ,,Zatímco tomu naslouchali, pronesl navíc podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma a oni si představovali, že Boží království se projeví okamžitě." (L. 19:11 PNS)
Židé včetně apoštolů si pod pojmem Boží (nebeské) království představovali politickou moc Mesiáše, která porazí Řím, a ovládne dokonce celý svět. To je historický fakt (např. J. Flavius, Židovská válka)
Dokonce i po Ježíšově zmrtvýchvstání se této představy nemohli zbavit: ,,Když se tedy shromáždili, ptali se ho: Pane, obnovíš Izraeli království (ohlašované Janem a Ježíšem jako Boží a nebeské) v tomto čase?" (Sk. 1:6) Pokud Boží nebeské království nemělo být v nebi (a tato představa vznikla až později díky mystikům a únavě z nenaplněných očekávání), v čem spočíval omyl apoštolů?

Námitka

Při vyšetřování odpověděl Ježíš na Pilátovu otázku, zda je králem Židů, na první pohled skutečně poněkud záhadně:
,,Mé království není z toho světa... není odtud." nebo ,,Mé království není částí tohoto světa... není z tohoto zdroje." (J. 18:36 PNS)
Není tvrzení o nastolení politické moci Božího království v rozporu s tímto Ježíšovým výrokem?
Někteří kritikové vytýkají křesťanům, argumentujíce tímto výrokem, že se chopili politické moci. Tyto výtky ukazují, že takoví kritikové nepochopili skutečný stav věci. Jak měl Ježíš Pilátovi stručně a srozumitelně vysvětlit 1 :

  1. Že jeho království začne získávat politickou moc (podle precedentu 1. smlouvy) teprve až za cca 400 let, (Sk. 7:6,7) a že se tedy nebude týkat nejen Piláta, ale dokonce ani deseti generací jeho potomků?
  2. Že toto království nebude dobývat svět mečem, ale duchem (Za. 4:6; zde ideologií a jejím kázáním), což by byla z pohledu tehdejší strategie, a tedy i v očích Pilátových, zcela absurdní a směšná představa, které by neuvěřil?
  3. Že jeho království nebude v žádném případě nijak ohrožovat moc tehdejšího Říma? Toho se Římané nejvíc báli.
  4. Že Ježíš není tolik očekávaný vůdce povstání proti Římanům?
Ježíš reagoval na Pilátovu otázku jen velmi stručně - mé království (týkající se celé planety) není z tohoto (současného pohanského) světa. Jak to?

Boží království a svět

Podle doslovného znění textu Ježíš ve skutečnosti hovořil o tom, z jakého zdroje čerpá království svou moc (což je při srovnání překladů patrné). Každá moc potřebuje ke svému výkonu oprávnění. Lidé (svět) tehdy ještě neměli svěřenu moc, která by je opravňovala k vládě v Božím království. Zatím měla tuto moc pouze nebesa, která nabízela jeho projekt. Z právního hlediska toto království ani nemohlo být dobyto silou, jak si to představovali Židé (Bůh lidem nic nevnucuje), ale jedině dobrovolným přijetím atributů jeho moci (jakousi "sametovou revolucí"), což se nakonec stalo.
Křesťané měli svět přesvědčit svým kázáním a příkladem. Pilát právní hledisko problému pravděpodobně pochopil - Ježíšova odpověď jej uspokojila (Pilát byl velmi vychytralý diplomat).
Ježíš ale zároveň otevřeně řekl, že kdyby projekt Božího království dostal podporu světa 2 , a království se tak stalo jeho částí (v tom smyslu v jakém i židovské bylo), křesťané nebudou moci dál zůstat pacifisty, ale budou muset zájmy už reálného království hájit případně i mečem.
,,Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán..." (J. 18:36 PNS)

Vzestup Božího království

Kristův pacifismus bývá chápán nerealisticky. Ač je válka největším existujícím zlem, Kristus princip války neodsoudil, protože v některých případech může být skutečně nevyhnutelná. Pravdivá morálka nesmí být "bezzubá".
Potřeba meče (L. 22:36-38) se stala velmi aktuální v době, kdy moc tohoto království už byla lidmi právně uznána (ke křesťanství se přidávaly dobrovolně celé národy) a vážně vojensky ohrožena v dobách nájezdů Hunů, Tatarů nebo armád konkurenční islámské ideologie. A toto ohrožení je aktuální až do dnešních dnů.
Kristus přišel s převratnou myšlenkou - lze bojovat se zlem, a to velmi účinně, i pasivním odporem. (Mt. 5:39) Tato taktika může být velmi účinná a působivá, což znovu prokázal Mahátma Gándhí při osvobození Indie.
Touto taktikou nakonec křesťané pod "vedením" Kristovým skutečně Řím "dobyli" a podmanili. Vzhledem k tehdejší běžné taktice s něčím takovým Židé ani apoštolové opravdu nemohli počítat, a z toho pramenila jejich mylná představa o tom, jak Boží království přijde. Myšlenku, že svého království dosáhnou touto cestou "zbabělosti" by Židé nebyli přijali 3 .
Proto Ježíš musel nechat apoštoly v jejich omylu a odtud pramení jejich stálé tápání ve věci Božího království.
Dostali tedy jen podrobný návod a vzor jak se chovat, aniž jim Ježíš otevřeně řekl, že právě touto cestou svého vytouženého království dobudou. (J. 16:12; srov. Sk. 1:6-8)

Boží království jako perspektiva

Velice důležitou charakteristiku tohoto království vyjádřil Ježíš výrokem: ,,Neustále tedy hledejte nejprve království a jeho spravedlnost..." (Mt. 6:33)
Kristus nepředpokládal, že nový národ, jemuž bylo království předáno (křesťané), dosáhne okamžitě všech nutných, charakteristických vlastností tohoto království. Vybudovat fungující mocenský systém (království, stát), zvlášť podle přísných kritérií Božího království, je pracné a zdlouhavé. Kristus proto dal křesťanům tento pokyn, přičemž hlavní důraz měli klást na spravedlnost a usilovat tak, slovy dnešní terminologie, o vytvoření právního státu. Důležitou charakteristikou Božího království je tedy opět vývoj především v oblasti práva.
Poznámka: Všimněte si, že křesťanům na rozdíl od Židů nebyl předán žádný státotvorný předpis (Zákon). Takový Zákon, pravidla spravování svého panství, měli být křesťané schopni už tvořit sami 4 a měli tak činit neustále - tedy přizpůsobovat jej stupni svého vývoje a stále zdokonalovat. Z toho je patrné, že křesťané dostali více svobody. Být svobodným je ve skutečnosti mnohem těžší než být "otrokem". Svoboda = lidská práva + odpovědnost.
Slíbené království bylo s konečnou platností ustanoveno až v pátém století, kdy padl Řím - ,,otrokář" národa křesťanů - pod nájezdy germánských kmenů Vandalů, Markomanů, Vizigótů, Franků a dalších. To už ale mělo křesťanské učení převažující ideologický vliv. Postupně křesťané převzali veškerou politickou moc nad územím poražené říše a vytvořili tzv. ,,Svatou říši římskou".
Boží království hlásané Janem Křtitelem a Ježíšem Kristem tedy nemělo mystický, ale velice reálný charakter. Tím ovšem hledání království, jak už bylo řečeno, nemělo skončit. Jak toto hledání dopadlo, může posoudit každý sám - historické údaje k tomuto tématu jsou všeobecně známy.
Právo kontrolovat chod křesťanského světa muselo být v nové době církvi za trest zcela odňato. (Přelom 19. a 20. stol.) Stav však není beznadějný. Kristus sice předpověděl, že většina křesťanů půjde širokou (neúspěšnou) cestou, ale měla by vytrvávat část křesťanů, kteří budou stále hledat a půjdou po oné úzké (úspěšné) cestě. (Mt. 7:13,14) Má jich být jen menšina, ale způsobí, že toto ,,království" - na rozdíl od toho židovského - už ,,nebude předáno jinému lidu". (Da. 2:44) 5
Z toho je vidět, že i Boží království bylo lidem dáváno spíše jako perspektiva. Stejně jako tomu bylo v případě svobodné vůle. Lidská práva, vyplývající ze svobodné vůle, jsou jedním ze základních atributů tohoto království a dále ,,vše pravdivé, spravedlivé, vše co je hodné chvály". (Fp. 4:8)

Výchova k Božímu království

Boží království, které bezprostředně hlásal Ježíš, bylo sice úspěšnější než židovské, ale rovněž plně nedosáhlo potřebného cíle jako např. prosazení práva a rozšíření svého vlivu do celého světa. Proto bude založeno další království, na základě nové, už třetí smlouvy - jak bude vysvětleno v dalších kapitolách.
Toto království podle slibu už svého cíle skutečně dosáhne (1.K. 15:24-28), ale bude trvat jen ,,pouhých" tisíc let, protože podle plánu 6 už lidstvo bohužel víc času nemá. (Zj. 20:4-6) Proto to bude velice náročná doba, jen těžko srovnatelná s představami blaženosti křesťanské tradice.
Je zřejmé, že všechny velké věci jsou lidem dány jen jako perspektiva. Téměř doslova takto to uvádí i apoštol Pavel v případě židovského zákona: ,,Protože zákon má totiž stín budoucích dobrých věcí, ale ne samotnou podstatu věcí." (Žd. 10:1 PNS, viz též KB)
Jako totiž rodiče dávají svým dětem hračky - chlapcům auta, děvčatům panenky, aby si k nim vypěstovali vztah a naučili se s nimi šetrně zacházet, podobně i náš nebeský Otec nám lidem nabízí, v duchovním smyslu, často jen něco jako ,,hračky" - modely budoucích hodnot. To proto, aby pěstoval náš vztah k nim, pomáhal nám vytvářet si potřebné zkušenosti a připravil nás tak na setkání s jejich skutečnou realitou.
Postupně uvidíme, že takových modelů bylo lidem dáno více. Celá naše historie, ale i výhled do budoucnosti potvrzují fakt, že není nic jiného než stálá cesta kupředu. Všech hodnot jsme se museli a ještě budeme muset sami dopracovat. Ale jistě ne bez pomoci.

Závěr

Bůh osobně nemůže lidstvo řídit ani soudit - musel by je totiž nejprve kolonizovat. Bible na mnoha místech slibuje předání vlády a soudu lidem. Vždyť člověk má soudit dokonce i obyvatele dosud nadřazených 1. nebes (1.K. 6:2,3) a to logicky ty, kteří se provinili v oblasti země. (Ju. 6) Ta perspektivně spadá výhradně do lidské pravomoci.


1 Aby ho nepodezíral z úmyslu jej obelstít a nakonec neobvinil nespravedlivě. Šlo o vyšetřování politického vězně!
2 V textech typu Jan 15:19; Jk.4:4, je míněn svět neznající Boha Bible - pohanský či ateistický svět. V dnešní době rozděleného křesťanství, jež je poplatné světu, jsou však tyto texty opět na pováženou. Spíše ale v duchu Ex. 23:2.
3 Židé vzhlíželi ke své slavné minulosti a k vůdcům typu Mojžíše, Jozua, Gedeóna či krále Davida. Byli ochotni umírat, ale jedině na poli cti a slávy - v boji, což je pochopitelné. Umírat bez odporu jako beránek bylo obecně považováno za hanbu a nebylo nijak motivující. Kult mučednictví spojeného se ctí a slávou se ujal až později.
4 Cílem hledání je přece nalézt hledané, tedy - Boží království, jeho spravedlnost a pochopitelně i ostatní atributy tohoto království.
5 Jak bude vysvětleno v 10. části, biblická proroctví mají zpravidla několik paralelních splnění. K prvnímu splnění tohoto textu došlo ustanovením Božího království 2. smlouvy.
6 I sedmý stvořitelský den, v němž žijeme, má svůj časový limit.

Zpět na obsah