Křesťanské biblické badatelství

Kniha:
Popularizace prvních výsledků vědeckého zkoumání Bible
Doporučujeme začít zde

Sdělení lidu Kristovu a Mojžíšovu
Kdo má ucho slyš, co Duch říká církvím
Blesk od východu k západu
Záchrana křesťanů milosrdenstvím
Křesťanům
Kniha Zjevení Janovo
Malachiášovo proroctví
Bůh působí na stvořené lidstvo
Kontextové studie
Přednášky z Památných slavností
Nová studie: Zvol si život

Novinky

Nová studie: V čase, kdy kraloval Bůh
10/2/2017
Až se naplní míra vzpurných
16/10/2016

Vláda člověka nad člověkem brzy skončí
18/7/2016

Ježíš Kristus usmiřuje nebe a zemi
2/8/2015

Duchovní vykořenění
14/4/2015

Biblická proroctví a války
14/4/2015

Poselství muže ve lněném oděvu
4/2/2015

Sen krále Nebúkadnesara
15/10/2014

Událost, která změní svět
1/9/2014

Podobenství o pannách
20/6/2014

Předurčení
18/12/2013

Devátá část - Poslání Božího lidu a jeho aktuální situace


MOTTO:
"Království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího. Jeho království bude království věčné a všechny vladařské moci ho budou uctívat a poslouchat." (Da. 7:27)

Kromě zmíněné spolupráce na procesu nápravy plní Boží lid úlohu jakýchsi strážců Božích tajemství - tj. informací o Božích plánech a záměrech (často zapečetěných), postupně získávaných během historie. Jedním z jeho úkolů je uchovat tyto informace pro budoucí generace.
Tyto informace se však měly postupně studovat (Ž. 1:1-3), rozpečeťovat, doplňovat a kompletovat do stavu, kdy podají ucelený obraz o aktuální situaci a návod pro chování Božího lidu během tzv. Pánova (JHVH) dne. (Př. 4:18) Tuto práci dělali lidé s tvůrčími schopnostmi a osobní iniciativou - např. proroci. (1.Pt. 1:10,11; 1.Kr. 19:9,10)

Jahveho (Jehovovy) dny

Cyklus periodického střídání Jahveho dnů a nocí má svůj precedent a počátek ve stvořitelských dnech a probíhá dodnes. (Gn. 1.kapitola)
Poznámka: Noc je zde interval mezi večerem a jitrem. Jak bude ještě vysvětleno (např. ve 14. části), Bůh kvůli řešení kolizní situace zde na zemi nemohl vejít do plánovaného "odpočinku" plně. Proto jeho práce (střídání jeho dnů a nocí) pokračuje nad rámec stvořitelského plánu. (Srov. Žd. 4. kap; Zj. 21:5; J. 5:17 KP, PNS)
I smysl těchto dní a nocí je tedy v podstatě stále stejný: Jahveho den znamená období Jeho aktivity. Ta se týká vyhodnocení a ukončení předešlé etapy, vyhlášení nových úkolů a zahájení další etapy. Komunikaci s lidstvem obstarávají proroci - studují Boží slovo 1 , zkoumají společenskou situaci a pak veřejně vystupují.
Noc je podobně jako ve stvořitelských dnech obdobím zkoušky. Má prokázat kvalitu splnění vytyčeného úkolu (dosažení, nebo minutí cíle!). Během noci Bůh ponechává svůj lid samostatnému vývoji.
Vzhledem k tomu, že Boží lid má (nebo by měl mít) k dispozici potřebné a aktuální údaje o Jahveho (Jehovově) činnosti, plní během Jahveho noci úlohu symbolických svícnů (lamp). To proto, že má sloužit jako zdroj duchovního světla jednak sobě samému, jednak všem, kdo toto světlo hledají.

Svícny

Svícny jsou fyzicky oddělené (Kristus se prochází mezi nimi, hledá tu nejlepší církev) a každý sbor (církev, svícen) je klasifikován samostatně. Pro porovnání - v předešlé smlouvě býval všechen lid (národ, sedm lamp svícnu) klasifikován jako celek. Rovněž panny či družičky (církve) v Ježíšově podobenství mají každá svoji lampu, přičemž některé mají olej, jiné ne. Z toho plyne, že nejsou napojeny na společný zdroj.
Ve třetí smlouvě nabude poznání Jahveho (Jehovy) a všech jeho zákonů natolik přesné podoby, že křesťané nebudou mít důvod setrvávat dál v nejednotě:
"Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: 'Poznávejte Hospodina!' Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat". (Jr. 31:34; srov. Sf. 3:9)

Struktura Božího lidu

Písmo zaznamenává určité dělení členů sboru podle stupně zralosti:

  1. Nově obrácení křesťané, lidé na samém počátku duchovního růstu jsou obrazně nazýváni nemluvňaty, děťátky. (Mt. 11:25; 1.J. 2:12) Jim je určeno "duchovní mléko". (Žd. 5:13; 1.Te. 2:7)
  2. Pokročilí křesťané jsou nazýváni muži nebo mladí muži. (1.J. 2:13; 1.K. 16:13; Ef. 4:13 PNS) Jim už je určen "hutnější pokrm". (Žd. 5:12,14)
  3. Duchovně zralí křesťané jsou zváni otcové. (1.J. 2:13) Pouze ti mohou být vyučováni "hluboké moudrosti". (1.K. 2:6)
Mírou zralosti je dána i míra odpovědnosti jednotlivých křesťanů a s ní by měly i růst nebo klesat naše nároky na jednotlivé členy sboru.
Poznámka: Duchovní zralost zcela přirozeně provází i zralost lidská, není mezi nimi velký rozdíl. Nelze ji měřit výkonností v duchovní práci či službě. Bohužel, je s touto výkonností často zaměňována a její nedostatek bývá výkonností kompenzován (Saul z Tarsu, páter Koniáš). Duchovní zralost znamená především schopnost projevovat lásku agapé. (1.K. 13. kapitola) To platí i v běžném životě.
Ježíš použil vlastního symbolu, když lid rozdělil na ovečky a beránky. (J. 21:15,16) Tyto kategorie tvoří tzv. pánovu čeleď (Mt. 24:45), kdy ovečky představují křesťany ochotné nechat se vést a beránci křesťany přijímající odpovědné postavení, což jsou starší sborů a diákoni.

Svatí pomazaní

Pomazání znamenalo ve starověku pověření pro náročnou úlohu krále (1.S. 16:13) nebo velekněze 2 . (Lv. 4:3,5) Z duchovně zralých křesťanů se v tomtéž smyslu rekrutují tzv. "pomazaní" neboli "svatí" křesťané. (2.K. 1:21; Ř. 12:13; PNS, KB, EP viz pozn. pod čarou) I tuto svatost lze chápat spíš jako perspektivu. ("vyhlídku" - Ř. 6:19 PNS) Jsou to lidé, kteří jsou už na cestě k této svatosti.
V žádném případě nejde o lidi bez hříšných sklonů nebo nějak dokonalé (Ř. 7:14-24), mají před sebou ještě mnoho tvrdé práce na své osobnosti, ale už vědí, kudy vede cesta. Prostředkem nápravy může být i vlastní utrpení. (Jk. 1:2; Ř. 8:26-28; 2.Ko. 12:7-10)

Povolání

Pomazání přímo neznamenalo uvedení do funkce. Např. král David byl korunován roky po svém pomazání. Královskou funkci si musel vydobýt a toto mezidobí bylo vlastně obdobím jeho výchovy. Podobně velekněz byl po svém pomazání ještě posvěcen - schválen. David je na mnoha místech Bible uváděn jako precedent pomazaného čili krista. (Jr. 30:9; Ez. 34:23) Pomazání tedy znamenalo spíše nabídku - povolání - k budoucí funkci.
Podobně pomazaní křesťané zdědí po svém schválení Boží (!) moc - nebudou mít nad sebou výkonnou autoritu. Musí tedy dospět do schopnosti takové sebeanalýzy a sebekritiky, že budou mít své vlastní vady nejen pod kontrolou, ale budou muset být schopni samostatně, bez pomoci ostatních 3 dokončit svůj vlastní proces nápravy.
Pavel dokonce tvrdí, že je nikdo z lidí nemá právo posuzovat. 4 (1.K. 2:15,16(!); 1.K. 4:3,4 EP, Petrů, Sýkora; J. 3:8)
Poznámka: Celé naše bytí je skutečně stálý proces růstu a zdokonalování. Žádný konečný cíl není stanoven, pouze milníky. Tato perspektiva svatosti (nebo tehdy spíš požadavek) byla už Izraelitům stanovena Zákonem: "Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý." (Lv. 19:2)
Povolaná skupina není žádnou vyvolenou elitou, ale pouze předvojem a vzorem, dosažitelným pro všechny. Tito "svatí" jsou opět lidmi s tvůrčími schopnostmi a nadáním, které je povolává k osobní iniciativě. Jsou tedy obdobou starověkých proroků. Právě tito lidé vždy byli motorem vývoje Božího lidu 2. smlouvy stejně jako kdysi proroci v 1. smlouvě.
V průběhu historie se proto tito lidé někdy dostávali do rozporu s oficiální církví a stávali se, řečeno dnešními slovy, pronásledovanými duchovními disidenty. Někdy končili i na hranici (Jan Hus). Byli to ti z "kacířů", jejichž cílem bylo církev napravit (a věděli také jak) nebo jí nějak pomoci (např. překladem Bible), nikoli ti, kdo chtěli pouze kritizovat (byť právem), ale chyběl jim tvůrčí duch a dostatek lásky agapé.
Skuteční pomazaní, jejichž pověřením je práce, jsou si totiž vědomi toho, že církev, i když se duchovně zkazila, zůstává stále Božím lidem a potřebuje pomoc. Snaží se podle toho chovat, ačkoli je to nesmírně těžké.
Poznámka: Tento postoj je opět srovnatelný s postojem krále Davida. (1.S. 24:6,7) Zákonitý vývoj byrokracie zpravidla nápravu znemožnil, proto se podle předpovědi církev začala štěpit. Vznikaly reformní církve, které umožnily další vývoj Božího lidu. Tak vzniklo konkurenční prostředí, jež zpětně nutilo i mateřskou (či spíše macešskou) církev k určitému pokroku.

Pomazaný národ králů a kněží

Skupina těchto pomazaných sehraje klíčovou dějinnou roli, protože právě oni mají přímo vstoupit do 3. smlouvy s Kristem. (Zdědí Boží království 3. smlouvy - L. 12:32.) Zde jejich pomazání dojde svého naplnění - získají "královské" a "kněžské" funkce slíbené jako perspektiva už Izraelitům (Ex. 19:6):
"A zpívali novou píseň: 'Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.'" (Zj. 5:9,10)
Všimněte si dále, že v podobenství o deseti pannách tyto panny nejsou nevěstou. Použitý řecký výraz umožňuje toto slovo přeložit i jako družičky. (Mt. 25:1-10) A skutečně, na jiném místě Ježíš vysvětluje, že tento děj se odehrává těsně po uzavření nové smlouvy (tedy těsně po svatbě; L. 12:36). Sňatek s ženichem uzavře nevěsta, což jsou pomazaní "svatí" (Zj. 19:7,8), zatímco tyto družičky jsou církve různých kvalit. Z nich pouze ty vyspělejší, které pochopí, co se vlastně děje, budou doprovázet události nové smlouvy, tedy plnit svěřené úkoly.

Přátelé a otroci

Pomazané (povolané) křesťany již Ježíš nenazývá otroky, ale přáteli nebo dokonce bratry. (Mt. 25:40; Žd. 2:11) Nechová se k nim tedy jako k otrokům, ale jako k partnerům - nedává už příkazy, ale očekává jejich vlastní iniciativu. (Srov. L. 17:7-10)
"Již vás nenazývám otroky, protože otrok neví, co dělá jeho pán. Ale nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám dal na vědomí všechno, co jsem slyšel od svého Otce." (J. 15:15 PNS)
Na rozdíl od otroků by tito přátelé měli mít správné informace!
Poznámka: Cožpak se s otroky uzavírají smlouvy? Z Ježíšova výroku u J. 15:15 vyplývá, že první smlouva musela být uzavřena s národem pouze jako celkem (srov. Ga. 4:1), kdežto druhá smlouva byla uzavřena už s jednotlivci.
V závěru 2. smlouvy církve již opět natolik propadnou byrokracii, že pomazaní se v jejich vedení neprosadí. Církve budou řídit jen otroci. Tento proces je v našem vývojovém stupni stále ještě zákonitý 5 a nelze se mu vyhnout. Proto Ježíš o otrocích (služebnících) říká, že jsou ustanoveni Pánem. (Mt. 24:45) Jsou ve vedení církví s jeho souhlasem. Musí plnit stanovené povinnosti a podle svých výsledků budou jednotlivě souzeni (andělé církví Zj. 2. a 3.kap.). Tito "otroci" budou na rozdíl od "přátel" většinou tápat. (L. 12:45-48)

Aktuální situace

Žijeme v závěru "tohoto věku", v závěru etapy 2. smlouvy. Podle biblických proroctví se křesťané skutečně rozdělili na množství církví. Jejich historie je poznamenána nejen úspěchy, ale i mnoha neúspěchy. Historie křesťanství je dokonce poznamenána velice hrubým porušováním Božích zákonů. V jeho jménu hnaly církve národy do bratrovražedných válek. Inkvizice se církvi vymkla z rukou a má na svědomí skutky bezmezného bezpráví a krutosti.
Na základě těchto skutků, nejednoty a naukových omylů některé církve (např. NSSJ, ASD 6 , ač se samy v mnohém mýlí a nejsou ochotny si to přiznat) došly k závěru, že ostatní tzv. křesťanstvo přestalo být Božím lidem. Údajně již brzy po smrti apoštolů prvotní církev tento statut ztratila a stala se organizací satanovou.
Poznámka: Tato tvrzení jsou odrazem "černobílých" tendencí rozdělit náš svět na Boží a satanovu organizaci, která údajně vyplňuje pomyslné vakuum vně Boží organizace. Satan je ale v současnosti bohem anarchie. Budování organizací není cílem jeho vývojové koncepce. Jak si ukážeme, není to cílem ani Jahveho koncepce 7 , kterou chtěl satan ještě předčit.
Spolu s prvotní církví se později v satanově organizaci ocitly údajně i všechny ostatní. Ale nedopouštěli se snad i Židé bratrovražedných válek, bezpráví a modlářství? Neobětovali dokonce své děti pohanským bohům? A přesto nepřestali být Božím lidem. Kvůli těmto skutkům byli souzeni na základě své smlouvy s Bohem. Byli trestáni právě proto, že byli Božím lidem!
Výše uvedená domněnka některých církví nemá skutečné opodstatnění, o precedentu nemluvě.

Precedent starověkého Izraele

"Cožpak Bůh zavrhl svůj lid? Kéž se to nikdy nestane! ... Bůh nezavrhl svůj lid, který nejdříve uznal ... Klopýtli tak, že úplně padli? Kéž se to nikdy nestane! Ale jejich chybný krok je k záchraně lidem z národů, aby je to podnítilo k žárlivosti." (Vybráno z dopisu Římanům 11. kapitoly PNS.)
Boží "zavržení" Izraele má opět výchovný účel.
"Řekneš snad: 'Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován.' Dobře. Byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe! ... Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří!" (Vybráno z dopisu Římanům 11. kapitoly.)
Tato slova napsal apoštol Pavel až po ukončení Boží smlouvy s Izraelem! Ačkoli předtím Ježíš nazval farizee ďáblovými dětmi (J. 8:44), do samého konce smluvního období se trápil tvrdostí Židů a snažil se je obrátit zpět:
"Jeruzalém ... jak často jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod svá křídla, ale vy jste to nechtěli. Pohleďte, váš dům je vám zanechán." (Mt. 23:37)
Židé nebyli ďáblovou organizací, ale Boží. Označením farizeů za ďáblovy děti nemyslel Ježíš jejich účast v (neexistující) ďáblově organizaci. Tímto výrokem je označil za genetické potomky lidí těžce postižených satanovou vývojovou koncepcí 8 - ti totiž tvoří tzv. "semeno (potomstvo) hada". (Gn. 3:15; viz 13. část.) Tolik precedentní případ.
Pravdou zůstává, že se mnohé církve skutečně chovají jako nevěstka - zpronevěřují se uzavřené smlouvě a podléhají spravedlivému trestu (nemusí se týkat jednotlivců).

Otcové a synové - genetická spojitost

"Běda vám, Znalci zákona a farizeové, pokrytci, protože stavíte hroby proroků a zdobíte pamětní hrobky spravedlivých a říkáte: ,Kdybychom byli za dnů svých praotců, nebyli bychom s nimi podílníky na krvi proroků.´ Proto vydáváte svědectví sami proti sobě, (když říkáte) že jste synové těch, kteří vraždili proroky. Nuže, naplňte tedy míru svých otců." (Mt. 23:29-31 PNS)
Tento výrok Ježíše Krista nelze plně pochopit bez znalosti zákonů vývoje a genetiky. Jediný rozdíl mezi Židy, kteří stáli před Ježíšem, a jejich otci, byl ten, že se nacházeli v jiném úseku časové přímky svého vývoje. Ježíš jim v podstatě řekl: "Kdyby jste stáli v tomtéž úseku jako vaši otcové, budete jednat za stejných okolností úplně stejně jako oni, protože jste jejich genetičtí potomci. 9 Právě nyní jste totiž v úplně stejné situaci jako byli vaši otcové, a protože jejich provinění uznáváte, avšak své nikoli, odsoudili jste tím sami sebe."
Rovněž dnešní členové církví (i těch reformovaných) jsou genetickými potomky svých předchůdců. I jim tedy patří citovaná Ježíšova slova, i když nikoli všem ve stejné míře. Kritikové odsuzující křesťany do role zavrženíhodných jsou v tomto ohledu zřejmě nevědomí. Z jejich stanovisek je cítit povýšenost, samospravedlnost a snaha úplně vytlačit mnohdy beztak už zprofanovanou konkurenci. (Zj. 3:17-20)
Nechápou, že se tím vlastně snaží vnutit Bohu svá vlastní pravidla smlouvy - prohlašují, že už zrušil smlouvu, kterou se svým lidem uzavřel. (Tato teze bývá často nedostatečně formulována.)
Tento postoj se jeho nositelům může stát osudným. (Mt. 24:42-48) Neslíbil snad Kristus celému lidu druhé smlouvy - "A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku"? (Mt. 28:20) A neslíbil také Bůh záchranu těm, kdo věří v Krista? (J. 3:16)


1 Když nebylo v moci proroků získat potřebné informace z Písma, býval tento deficit vyrovnán přímým Božím zjevením. Dnes je práce ,,proroků" rozšířena o studium zákonů stvoření (vědeckých poznatků). Přímých kontaktů už by nemělo být potřeba.
2 Pomazání obdržel výjimečně ještě prorok Elíša. Proroci nebyli povoláni tak, že to lidé viděli. Svoji roli zde hrála jejich vlastní iniciativa. (Srov. Iz. 6:8 nebo Dt. 18:22. Neexistoval jiný doklad pravosti proroka než výsledek jeho práce; proroci nebyli nikým uváděni do funkce. Srov. 1.Kr.22:5-28)
3 A posléze i bez pomoci Boha - učením se z vlastních chyb.
4 Zde se dostáváme k fenoménu nesdělitelnosti některých zkušeností. Proto obecně v procesu dospívání člověk musí překročit hranici, od které začíná na své výchově a růstu pracovat samostatně a cílevědomě - dospělým se může stát jedině vlastním úsilím. (1.K. 13:11; v sobě samém se může nejlépe vyznat jen každý sám 1.Kor.2:11) Pokud člověk takto "nenastartuje", stává se trvale nedospělým a v nějaké podobě závislým na druhých. Vedle úkolu popsaného v části 3 je toto další velmi náročný rodičovský úkol.
5 Obecným společenským zákonitostem podléhá i Boží lid a není z nich nijak vyňat. Zákonitosti rozvoje byrokracie jako první podrobně popsal profesor Parkinson. S přebujelou byrokracií židovského státu bojoval už Ježíš (Mk. 7:1-13) a varoval před ní i ap. Pavel. (2.K. 3:6)
6 Náboženská společnost svědkové Jehovovi a Adventisté sedmého dne.
7 Námět kapitol 12. a 15.
8 To jen podtrhuje výrok Bible, že "celý svět leží v moci toho ničemného". (1.J. 5:19) Vždyť jeho mocí a působením jsou postiženi všichni. (Viz části 6 a 13 a srov. např. L. 13:16.) První se z ní vymanil Ježíš a prohlásil to až na konci svého života. (J. 14:30) Ti, kdo se domnívají, že se už vymanili z jeho moci, a ostatní odsuzují, že tak neučinili, jsou nezdravě sebevědomí. (Lu. 6:37)
9 Toto pravidlo se týká především národa jako celku. Jednotlivci mají nesrovnatelně větší šanci přetvořit svoji osobnost a ovlivnit směr svého vývoje.

Zpět na obsah