Adamův první problém

,, יהוה Bůh vytvořil ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. A jak člověk každou živou duši nazval, takové bylo její jméno. A člověk pojmenoval všechen dobytek a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř, ale pro člověka se nenalezla pomoc jako jeho protějšek." 1 Mojžíšova 2:19,20;

Vztahy mezi lidmi jsou nejčastějším námětem knižních, rozhlasových, filmových a v poslední době i internetových příběhů. V různých podobách. Jsou toho plné všechny žánry a na sociálních sítích lidé předkládají své zážitky ostatním, protože to sdělování a sdílení svých prožitků je také forma touhy po vztahu s druhými nebo alespoň s jedincem (jedinkou). Je to přirozené. Člověk je stvořen pro komunikaci s druhými lidmi a se svým Stvořitelem. I když Boha úspěšně vytlačuje mediální proud, který vymývá mozky nás všech, ať si to uvědomujeme nebo ne.

Ale o tom není toto zamyšlení. Někteří křesťané si myslí, že Adam (tvor z prachu země, do něhož Stvořitel vdechl život), jenž byl svým Stvořitelem dán do zahrady, kde nemusel pracovat, protože všechno, co potřeboval k životu, měl už připravené, nemohl mít problém. Kdyby nějaký problém měl, bylo by to svým způsobem unikátní zjištění. Z pohledu tradičních církevních učení určitě. A nějakou dobu opravdu problém neměl. Až když mu Bůh-Stvořitel představil všechnu polní zvěř, dobytek a nebeské ptactvo, aby je člověk pojmenoval, Adam si uvědomil, že on, člověk, je jediný, kdo je sám. Nemá k sobě pomoc, jako jeho protějšek. Neměl k sobě duši blízkou, sobě rovnou a zároveň doplněk (protějšek) své existence. A to byl problém. První problém člověka v jeho historii.

Bůh vyřešil ten problém známým způsobem. Uspal Adama, vyňal z něj jedno žebro a utvořil z něj ženu. Adamův protějšek. Pomoc jemu rovnou. Zajímavou otázkou je, proč to Bůh neudělal hned, ale čekal, až si Adam uvědomí, že potřebuje ženu, aby nebyl sám. Vždyť Bůh pověřil člověka, aby se rozmnožil na zemi. Jak to měl udělat bez ženy? Z toho se dá usoudit, že Bůh chtěl, aby si člověk potřebu ženy nejdříve sám uvědomil. Bez nápovědy. Proč asi? Chtěl Bůh, aby Adam od počátku bral svůj protějšek jako Boží dar, kterého si bude vážit? A zároveň jako část sama sebe?  

Adam reagoval takto: ,,Člověk řekl: Teď je to kost z mých kostí a maso z mého masa! Bude se nazývat ženou, protože byla vzata z muže."

Tomu by odpovídal i text z dopisu apoštola Pavla: ,,...Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Neboť nikdo nemá své tělo v nenávisti, ale živí je a pečuje o ně..." Efezanům 5:28,29;

Nevím, ale první problém člověka, muže Adama, je neexistence blízké duše svého druhu. Ženy. Dodnes vnímá normální muž svou ženu jako bytost sobě blízkou, zvlášť je-li jejich vztah dobrý. Nemálo filmů líčí vztahy mezi mužem a ženou jako problematické, jako nejčastější zdroj problémů, jako kšeft nebo jako příliš svazující. Samozřejmě takové vztahy jsou časté a nebývají moc šťastné. Což dokazuje rostoucí rozvodovost. I když svazek vydrží, štěstí to není. A tady se dostávám k jedné z hlavních příčin rozpadlých manželství. Osamělost ve vztahu. Různé neshody, nedorozumění, neochota vyjít si vstříc, neochota ke kompromisu, nerespektování potřeb partnera, či partnerky, neschopnost naslouchat jeden druhému, vzájemné zraňování (úmyslně vynechávám nevěru, ta už bývá leckdy důsledkem uvedených příčin) vede často k uzavírání se do vlastního světa. A k pocitu osamělosti. Ale to už není osamělost objektivní, jako v případě Adama. Za tím vším je sobectví jednoho nebo obou a nedostatek lásky, který mohou pociťovat oba. On i ona.

Ale pro muže jde o první problém, který musel řešit ještě dříve, než dostal ženu a než byli vyhnáni ze zahrady. Znamená to, že je to nejhlouběji zažitý problém člověka. Není divu, že potřeba blízké duše je u normálního člověka tak silná. U mužů i žen. Šťastný vztah potřebuje vzájemnou blízkost. Blízkost je možná i v protikladu. Vždyť žena byla stvořená jako mužův protějšek. To nevymažou ani média, i když se o to mnoha způsoby usilovně snaží. Normální muž má přirozenou touhu milovat svou ženu a normální žena má přirozenou touhu milovat svého muže. Projevuje se to tím, že se chtějí navzájem učinit šťastnými. To trvá tak dlouho, než se ocitnou před problémy, které jejich vztah prověří. Naštěstí jsou popsané i úžasné případy, v nichž vzájemný dobrý vztah muže a ženy, umožnil překonat i velké, zdánlivě nepřekonatelné překážky. Jaké by každý sám nepřekonal.

Proč to celé píšu? Osamělost je i podle psychologů jeden z nejrozšířenějších pocitů. Přestože bychom měli už znát recept, jak se z ní vymanit, často se to nedaří. Problém je v tom, že se leckdy nevědomky snažíme žít tak, jako bychom byli sami. Žijeme si svůj vlastní život, i když nejsme sami. A když jsme sami, vytváříme si nebo narážíme na překážky, které brání dobrým vztahům. Někdy je za tím obrana sebe sama, často je to sobectví. Nebo obojí.

Co s tím? Na to není snadná odpověď. Dnešní doba dobrým vztahům moc nepřeje. Jak rostou problémy, které musí řešit čím dál více lidí, roste i napětí mezi lidmi obecně. I v partnerských vztazích. A zde platí staré řecké přísloví. V kritických situacích se špatní lidé stávají ještě horšími a dobří lidé se stávají ještě lepšími. Bohužel ve vztazích se často nesejdou jen dobří partneři. Jde o skutečně nebo zdánlivě neřešitelné situace. Jedna rada je sice těžká, ale použitelná. ,,Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem.  " Římanům 12:21; Myslím, že se ta námaha v mnoha případech může vyplatit. Vždyť sdílená bolest je poloviční a sdílená radost dvojnásobná.