Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal
z člověka, ženu, a přivedl ji k němu.
(1M 2,22)
Někteří historikové tvrdí, že ženy patřily i mezi
učedníky Ježíše Krista; Ježíš jednal se ženami jako se zcela rovnocennými,
tak jak to říká Písmo:
I řekl Hospodin Bůh: ,,Není dobré, aby
člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou."
(1M 2,18)
I řekl Bůh: ,,Učiňme člověka, aby byl
naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad
nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se
po zemi." Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl
obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim
požehnal ... (1M 1 , 26-28a)
Staří rabínové říkali, že muž bez ženy je jako chrám,
jemuž chybí boční stěna. Však také výraz ,,bok, žebro" znamenal mimo jiné právě
také boční stěnu chrámu, která zajišťovala stabilitu a celistvost stavby. Žena
tedy byla učiněna pomocí. Biblická zvěst dává ženě po boku muže důstojné,
jednoznačně definované místo. Být pomocí neznamená být nekvalifikovanou,
podřadnou pracovní silou. Být pomocí není degradace, ale naopak privilegium.
Znalci starého biblického jazyka říkají, že hebrejská zvěst o ženě jako
pomocnici doslova říká: ,,udělám mu pomoc
proti němu": ,,Proti němu" můžeme
vyložit právě jako symbol směřování k vzájemnému doplnění. Naše mateřština
nabízí krásný výraz ,,protějšek" - což se dá chápat jako partner.
V hebrejštině slovo ,,pomáhat" znamená stát před člověkem, jemuž se pomáhá,
obklopovat, uzavřít zdi, ulehčovat, podporovat. Často byl pomocník větší
(ve smyslu významu) než ten, jemuž se pomáhalo.
Žena ale není označována jenom jako ,,pomoc", ale také
jako ,,jemu rovná", rovnocenná. Muž a žena dostali úkoly, na kterých měli svým
jedinečným způsobem ve vzájemné závislosti pracovat: být plodní, rozmnožit se,
naplnit, vládnout. Odpovědnost za svěřené úkoly nesl Adam, byl k této roli
také Hospodinem potřebným způsobem disponován, nicméně žena hraje svoji
jedinečnou roli, která není méně důležitá, či podřadná. Rovnost, která je refrénem
dnešních dnů, byla dána již od počátku věků, jak se píše v 2. kapitole 22.
verši Genesis: Hospodin Bůh utvořil
z žebra, které vzal z člověka, ženu, a přivedl ji k němu. Zde se opět setkáváme s řečí
symbolů, která úzce souvisí s rolemi muže a ženy v rodině. Rabínská
exegeze zdůrazňuje, že žena nebyla stvořena z hlavy, aby muži vládla, ani
ne z paty, aby mu byla podrobena, ale z místa blízkého srdci, protože
je mu nejbližším člověkem - aby muže doplňovala. Adam říká ,,toto je kost z mých kostí a tělo
z mého těla", slova, která všichni dobře znali v jiném kontextu.
Byla totiž precizovanou formulací, která měla závazný právní význam -
slavnostní prohlášení syna patriarchy za dospělého a rovnoprávného dědice. Tato
slova byla vložena do úst Adamovi, aby zrovnoprávnila ženu, ukázala její
postavení v Božím plánu a narovnala deformaci, kterou přinesl do vztahu
muže a ženy hřích.
Za zmínku stojí i odhalení toho, jak rozdílně jsou muž
a žena stvořeni: Adam Evu nejprve vnímal očima - muž je totiž většinou typ
vizuální, což ho vedlo ke zmíněnému zvolání. To zase oslovilo Evu, která jako
žena vnímá více sluchem, je typem auditivním. Hned při historicky prvním
setkání muže a ženy tak spontánně došlo k porozumění a vzájemnému naplnění
potřeb. Aby nebylo pochyb o rovnoprávnosti muže a ženy, dodává Adam - ,,ať muženou se
nazývá..."(Gen 2,23) Výraz žena je v hebrejštině odvozen příponou od
slova muž. Je zde použito výraz íšš a
íššá . Íšš znamená
člověk, k tomuto základu byla přidána ženská koncovka - íššá člověčice. Ten překlad kralických mužena je krásné zdůraznění
jejich vzájemné spojitosti - zkuste si rozložit slova na muž(a)ena, či mu(a)žena.
A ještě poznámku: Ona rovnost se nám může dnes zdát
téměř automatická, nicméně přečtěme si třeba Aristotela, který píše, že muž je
jediným a absolutním prototypem člověka a že žena je obrácený muž. Tedy žena
není jiná, ale neúplná, je jen jakousi nepovedenou kopií muže.
Ale je možné uvést ještě jiný citát:
,,Muž je
ochráncem svého domu, je soudcem, má větší soudnost. Naše právo nezavádí bití
žen jako pravidlo. Pokud bijete svoji ženu, je to jen lehké bití, aby se věci
uvedly do pořádku, jde o ukáznění. Lehké bití z právního hlediska
není bití přehnané. Neponechává stopy, nezlomí kosti, nezpůsobí krvácení,
nezpůsobí smrt. U některých žen nic jiného než bití nepomůže. ... Přiznejme
si, že žena byla stvořena z křivého žebra. Žena musí mluvit tiše a musí
plnit všechny povinnosti vůči manželovi a rodině. Nesmí dát manželovi šanci bít
ji, a když ji už zbil, musí se k němu chovat tak, aby mu nedala příčinu to
opakovat, aby se bití nestalo zvykem. Když Alláh řekl v Koránu ,,a bijte
je", nezavedl to jako pravidlo, ale jako způsob léčby. Islám mluví o bití na
konci verše. Před veršem 34 v súře al-Nisa v Koránu stojí: ,,A ty, od
nichž se obáváte neposlušnosti". Neposlušnost znamená, když žena neposlouchá
muže."
To
jsou slova arabského právníka v katarské televizi v diskuzi o bití žen. Ale zalistujme Novým zákonem, tam se o bití žen sice nepíše, ale ženám se například
v listu Timoteovi nařizuje:
Žena ať přijímá
poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. (1Tm 2,11)
V 1. listu Korintským se píše: Ženy
nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby
mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem
poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.
(1K 14,34-35)
Petr
zase píše: Stejně i vy ženy, podřizujte
se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je
beze slov získat svým jednáním, když uvidí váš čistý život v bázni Boží.
Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat
oděvy - nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a
pokojný duch; to je před Bohem převzácné. Tak se kdysi zdobily svaté ženy,
které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům, tak jako Sára poslouchala
Abrahama a ,nazvala jej pánem'. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a
nedáte se ničím zastrašit. (1P 3,1-7)
Takže
bití žen v rámci ukáznění sice v Písmu nemáme, ale kdybychom se
vrátili jen několik generací zpět, došli bychom do doby, kdy ženy u nás nemohly
studovat na univerzitách, nemohly volit, nemohly mít svůj bankovní účet,
nemohly vykonávat státní funkce, jen výjimečně mohly mít zaměstnání (např. jako
učitelky jen do té doby než se vdaly).
Bible vede křesťany k tomu, aby pochopili, že muž a
žena jsou si rovni. Nejsou stejní, každý z nich má něco jedinečného, ale z
principu není jeden nadřazen nad druhého. Proto v tomto vztahu není žádné místo
pro žádné násilí. Křesťanství
vzniká v době, kdy měly ženy vůči mužům podobné postavení, jako
v současném islámu. Náprava nebyla snadná a šlo to jen pozvolna.
Křesťanství totiž neměnilo svět revolucí, ale postupnou proměnou jednotlivců.
Bible v první řadě vnímá ženy jako jedinečnou
bytost, jako nositelku Božího obrazu a jako tu, která stojí naproti muži a
doplňuje jej. Toto neplatí jen v manželství, ale v jakémkoli dalším
společenství - třeba ve sboru. Jedním z archetypů ženy je krása, kdy vnitřní
a vnější krása jsou hluboce propojeny a dost dobře se od sebe nedají oddělit.
Vnitřní ale prosvěcuje vnější. Zároveň je rolí ženy mateřství, ale satan je
otcem smrti, takže nenávidí život. Určité rozbití řádu rodiny lze vidět i jako
jeho dílo. Ten, který škodí Božímu dílu, nenávidí, když žena plní svůj úkol
matky, a zároveň té, která je muži na roveň. Výsledkem je potom žena služebnice
nebo žena terminátorka. A zároveň žena, která je
vnitřně prázdná.
Muži
byla předložena starost o podmínky existence rodiny a její bezpečnost, a
dále hledání nových věcí a postupů s cílem rozvíjet duchovní i hmotné
bohatství, a jeho prostřednictvím plnit základní úkol daný Bohem. Také
stanovování pravidel a zákonů soužití ve společenstvích a dále pravidel
normativní povahy. Ženě pak byla předložena správa rodiny a společenství, a
také vytvořeného majetku. V Písmu se vyskytuje řada dvojic, kdy se dá
říci, že jeden bývá ve funkci krále, druhý kněze, což můžeme vztáhnout i na
muže a ženu. Ze čtyř základních komunikačních vlastností, které jsou vlastní
Bohu, náleží roli krále zejména moudrost (ke schopnosti
nalézat nové zdroje a možnosti rozvoje) a moc
(kterou potřebuje k investování a provádění rozvoje, a také
k ochraně). Roli kněze náleží jmenovitě spravedlnost a láska, které
potřebuje ke správě společenství.
Když se díváme na příběh o stvoření, potom čteme, že
vše, co stvořil Bůh, bylo dobré. Bylo to tak krásné, že Job (Jb 38,7-11) popisuje, jak jitřní hvězdy plesaly
a všichni synové Boží propukli v hlahol. Nakonec Bůh tvoří jako
vrchol člověka - tedy muže. A nyní uvedu něco zcela odporujícího Aristotelovi:
dílo, úplný vrchol nebo vyvrcholení
není dokončeno. Jakoby hlavní architekt poodstoupil a řekl, ještě něco chybí.
Chybí finále - chybí Eva. Až Eva je oním vyvrcholením Božího nádherného, stvořitelského
díla. Eva je posledním tahem mistrova štětce. Bůh stvořil muže a ženu ke svému
obrazu.
Soužití
muže a ženy však není v naší, stále spíše patriarchální společnosti nic
snadného. Apoštol Petr nabádal muže: když
žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění,
že jsou slabší; a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami
daru života. (1P 3,7) Držme se tedy příkladu našeho Pána,
který se ženami jednal s přirozenou úctou, jež ženám náleží.
Amen.