Blíží se slunovrat, Vánoce,
Silvestr a nový rok. Přejeme si v tomto čase klid a mír, posíláme péefka. S přáním Božího požehnání posílám malé
zamyšlení:
Končí nám zase jeden rok, jeden rok v našem osobním životě. Ale skončilo i jedno
období v životě a událostech celého světa. Důležité je, abychom se zpětně
neohlíželi jako na něco, co bylo jen hříčkou náhody, že to bylo beze smyslu a
že to nevedlo k žádnému cíli. Náš život je pod mocí svrchovaného Pána,
který s námi má dobře promyšlený plán. Jak se píše v Jeremiášovi ,,Neboť
to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to
myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti." (Jr 29,11). Hospodin dobře ví, kdy nám má dávat radost
a kdy nás má zatížit zkouškami. Nechtějme v těchto věcech rozhodovat sami,
ani Bohu předpisovat. Hospodin vidí dál a lépe. My často teprve dodatečně, při pohledu
nazpět vidíme, že to, co jsme pokládali za nežádoucí trápení, a dokonce za
křivdu, ukázalo se nakonec jako něco, co nám pomohlo.
Žalm 113 nám napovídá, co máme
dělat: Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno
Hospodina! Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i na věky.
Od východu slunce až na západ chváleno buď jméno Hospodina. Máme
Hospodina chválit, vždyť s námi byla jeho žehnající ruka, sytil nás,
opatroval nás a utěšoval nás. Mluvil k nám ve svém slově a byl s námi
i v těch mnohých nesnadných a bolestných hodinách, které nás také neminuly.
Byl to on, kdo nám daroval další rok života.
Někdy nás však ponouká otázka: Kde je
v tom všem dění, ve světě, ale i v mém osobním životě Bůh? Zvláště v tom
dění, kde je vidět, že se prosazuje zjevný nesmysl, marnost,
utrpení, zánik. Zalistujeme-li v knize Kazatel, čteme: ,,Co se dálo,
bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic
nového." (Kaz 1,9) Ovšem o pár stránek čteme ,,Hle, činím něco docela
nového a už to raší. Nevíte o tom?" (Iz 43,19)
My křesťané máme dnes více světla a více
naděje než Kazatel. Kristovo království už mezi námi vyrašilo. Už o něm víme.
Kazatelova slova nás však mohou upozornit: ještě tu není plnost, ještě teče
Božím světem příliš mnoho slz, nejen našich, ale i těch, kdo jsou na tom
mnohem hůře než my. A právě v tomto pomíjivém světě máme být pozorní. Pozorně
se učit z minulosti. Pozorně předjímat to, co je před námi. Ale také být
pozorní k přítomnosti. Radovat se především z toho, že žijeme. A že i
přes všechny starosti, strachy a marnosti stále věřit a zažívat něco jako
naplnění a vděčnost. A pak snad i obavy o to, co život přinese, budou
o něco méně temné.
A ještě bych vzpomněl jedno podobenství
z Lukáše 13,6-9: Potom jim pověděl toto podobenství: ,,Jeden člověk
měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl.
Řekl vinaři: ,Hle po tři léta už přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a
nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?' On mu odpověděl: ,Pane,
ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce;
jestliže ne, dáš jej porazit.'"
Podobenství Pána Ježíše o neplodném
fíkovníku zachycuje Boží očekávání i shovívavost. Trpělivost a přímluva
zahradníka obrací i náš zrak vpřed a dávají naději, která je zároveň výzvou.
Očekává se ovoce. Majitel ve svém sadu fíkovník bez ovoce nepotřebuje. Není
užitečný, zbytečně kazí zem. Zahradník se přimlouvá, okope i pohnojí. I když
výsledek není jasný. Je dán další rok, bez záruky na výsledek. Společnosti,
církvím, i každému jednotlivci. Šance nechat se ovlivnit, osvobodit mocí
Kristovy oběti, aby ovoce našeho života bylo hodné Kristova jména.
Amen.