Křesťanské biblické badatelství

Domů Kdo jsme Úvahy Zajímavé články Otázky a odpovědi Napište nám

Nová studie

Novinky

Nová úvaha:

Proč nebude vše zničující válka?

1.8.2024

Světlo svítí ve tmě a tma jej nepohltila

18.6.2024

1.1.2024

17.12.2023

23.11.2023

6.2.2022

Nová studie:

Boží království uprostřed nepřátel

20/10/2021

Je Ježíš a Michael stejná osoba?

3/5/2020

Velký zástup, proroctví velké naděje

27/10/2017

V čase, kdy kraloval Bůh

10/2/2017

Biblická proroctví se naplňují, království Boží se přibližuje (19.11.2016)

Vláda člověka nad člověkem brzy skončí

18/7/2016

Ježíš Kristus usmiřuje nebe a zemi

2/8/2015

Biblická proroctví a války

14/4/2015

Poselství muže ve lněném oděvu

4/2/2015

Bůh působí na stvořené lidstvo

Říjen 2007

4. část - Josef a jeho bratři

Motto: Lidstvo jako celek má v Božích očích přednost před zájmy kteréhokoli jednotlivce! [1]

Dílo kultivace významně pokročilo. Z jediného muže - Noéma - se podařilo získat dvanáct kultivovaných [2] mužů [3] (kteří se pak stali základem vzorového národa - Izraelitů). Tito lidé byli vzati jako základ pro další postup. Kultivace však vyžadovala, aby se (až na uvedené vyjímky - viz dále) konala nadále uvnitř společenství, a to se všemi z toho plynoucími riziky. [4] Bylo nutné tato rizika pečlivě kontrolovat, a přítomnost andělů proto byla i nadále nutná.

Poznámka: Všichni tito lidé byli současně nositeli a uchovávateli zpráv o počátku lidstva a jeho vývoji, a rovněž o Bohu, který lidstvo stvořil a chránil. Takový úkol sice (pokud víme) nedostali, ale zřejmě si uvědomili (na rozdíl od ostatních národů) důležitost takových záznamů pro příští generace. Záznamů, které se nakonec staly základem Písma.

Satan však také nebyl bez úspěchu. Mohl poukázat na to, že naprostá většina ostatních národů se dala opět cestou totalitních uspořádání a modloslužby. V souvislosti s tím [5] dosahovaly některé národy postupně významných úspěchů v oblasti techniky a technologií. Pokračovaly tak v tradici Nimroda a jeho úsilí o stavbu měst, věží a jiných okázalých staveb. Položily tak základ postupnému vzniku mocných říší, které si na svou ochranu a později i agresi budovaly stále silnější vojska. Tyto říše se stávaly stále větší hrozbou pro Izraelity.

Poznámka: Těžko si představit větší rozdíl mezi oběma druhy vývoje: Zatímco na jedné straně - straně DJK - pokračovalo trpělivé úsilí o kultivaci člověka obsahujícího pouze originální geny, a společně s tím vedení tohoto společenství k pravému Bohu a jeho vlastnostem (přičemž technický a technologický rozvoj tohoto společenství zůstával zcela stranou), druhá strana - strana satanova - morální oblast ponechávala na libovůli vůdců totalitních společenství a jimi ustanovených kněží, rozvíjela nerovnoprávnost a akcentovala přepych a pohodlí mocných. To však mělo za důsledek naopak větší rozvoj techniky a technologie, zejména v oblasti stavebnictví, a také řemesel potřebných pro ozbrojení vojáků a vojenských potřeb. Satanovy národy se vyznačovaly nespravedlností, zvůlí mocných, a krutostí při spravování lidu. Jejich poznávacím znamením byl obrovský rozdíl mezi bohatými a chudými.

Úkoly ochraňovat Boží lid jakož i potřeba jej vychovávat tudíž stále trvaly. Společenství Božího lidu se však stávalo stále více ohroženým ze strany rozpínajících se říší. DJK musel proto zasáhnout a plnil všechny úkoly současně s dalším etapovým cílem - vytvořit silný vzorový národ - prvního kolektivního Syna.

Poznámka: Srovnej

Oz.11:1

Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta.

Ochranu tohoto vznikajícího národa bylo nutné zpočátku svěřit jedné z vzniknuvších tehdejších ,,velmocí" - Egyptu do doby, než bude schopen samostatně existovat. Egypt ale posloužil i výchovnému procesu.

Práce na další etapě započala.

Josef s rodiči a sourozenci

Hned následné líčení nás znovu důrazně upozorňuje na již diskutovanou velmi vážnou výchovnou chybu spočívající v nespravedlivé diferencované náklonnosti rodičů vůči dětem a také na její následky - tentokrát s mnohem těžšími následky.

Tuto část Bible psal pravděpodobně Josef a začal ve svých sedmnácti letech.

Vztahy k otci a bratrům

Nejasný překlad

Josef o svém dětství mnoho nenapsal. Hned první informace nám však říká, že Josef se od svých bratrů lišil. Není však zcela jisté v čem, protože překlady se významně liší:

1.M.37:2b	Sedmnáctiletý Josef pásal se svými bratry ovce.	EP
	Jozef, když byl v sedmnácti letech, pásl s bratřími svými dobytek	KP
	Když bylo Josefovi sedmnáct let, dohlížel se svými bratry na ovce ve stádu bravu,	PNS
	Josef sedmnáctiletý pásl s bratry svými brav	Hirsch
	Josefovi bylo sedmnáct let. Byl mladičký a hlídal ovce	JB
	Josef, když byl v šestnácti letech, pásl stádo s bratřími svými	Frencl

Překlady připouštějí nejistotu

- ve věku Josefa, byť tento údaj není v dané souvislosti nijak podstatný,

- v tom, zda pásl ovce [6] se svými bratřími pravidelně či jen občas (EP uvádí sloveso ve tvaru pásal), nebo dokonce jen poprvé, což už může být v kontextu dalších událostí významné,

- nebo zda dokonce dohlížel na své bratry (jak udává komentovaný EP).

Originál je možná záměrně nepřesný - viz dále.

Dále se dozvídáme, že nepěstoval či jen nebyl ve společenství se všemi bratry, ale jen s některými:

1.M.37:2c	Byl to mládenec, který býval se syny žen svého otce, Bilhy a Zilpy.	EP
	a byl mládenček, s syny Bály a Zilfy, žen otce svého;	KP
	a protože byl pouhý chlapec, byl se syny manželek svého otce, se syny Bilhy a Zilpy.	PNS
	- a byl to ještě mladíček - se syny Bilhy a se syny Zilpy, žen otce svého.	Hirsch
	Byl mladičký a hlídal ovce se svými bratry, se syny otcových žen Bilhy a Zilpy,	JB
	Jsa ještě pacholíkem: a byl s syny Bály a Zelfy žen otce svého:	Frencl

Neboli, že se stýkal častěji se svými bratry Danem, Neftalím, Gádem a Ašerem, než se syny Ley nebo Ráchel - tedy s Benjamínem.

To muselo mít nějaký důvod. Vzhledem k tomu, že ho nikdo z bratrů nemiloval, lze usoudit, že synové Ley k němu měli horší vztah než ostatní a možná se mu úplně vyhýbali. [7] Z dosud napsané zprávy nevyplývá žádné zdůvodnění.

Pisatel zdůrazňuje Josefovo mládí. Nejistota předchozí části ale nebyla zmenšena. Pořád nevíme nic o tom, zda se jednalo o opakující se situaci, či situaci novou či výjimečnou.

Ani další část verše zřejmě není z pohledu opakování jednoznačná:

1.M.37:2d	Josef přinášel svému otci o svých bratrech zlé zprávy.	EP
	a oznamoval Jozef zlou pověst o nich otci svému.	KP
	Josef tedy o nich přinesl otci špatnou zprávu.	PNS
	I donášel Josef jejich pomluvu zlou otci jejich.	Hirsch
	A Josef donášel otci,co se o nich mluvilo zlého.	JB
	A obžaloval bratry své u otce z hříchu přeohavného.	Frencl

Překlady připouštějí tyto možnosti:

a) Josef byl donašečem a ,,tatínkovým mazánkem".

b) Josef byl otcovým informátorem, a přinášel zprávy jak špatné tak dobré, ale řeč je nyní o zlých (srovnej verše 13 a 14).

c) Josef přinesl jedno vlastní svědectví o nějakém konkrétním činu.

d) Josef přinesl jednu konkrétní pomluvu.

Překlady neuvádí také žádný rozdíl mezi bratry; neodlišuje na příklad ony ,,syny Bilhy a Zilpy".

Proč je všechny zahrnul do jen jednoho označení - ,,své bratry"?

Analýza

Je velmi nepravděpodobné, že originální text je skutečně tak nejasný. U překladatelů (a zdaleka nejen u nich) se stále setkáváme s citovou potřebou nadměrné glorifikace ,,kladných" biblických předků, [8] která vyplývá z nesprávného předpokladu duchovní dokonalosti stvořených lidí. Představa, že tak kladná postava jako byl Josef, by mohla být obyčejným udavačem, donašečem nebo alespoň ,,žalobníčkem", je pro ně neúnosná. [9]

Takže jak to bylo?

1.M.37:3a

Izrael Josefa miloval ze všech svých synů nejvíce; vždyť to byl syn jeho stáří.

Povšimněme si některých znaků:

- Josef nebyl v té době nejmladším synem - ještě mladším byl Benjamín. Jeho mládí jistě hrálo významnou roli, ale muselo tam spolupůsobit ještě něco dalšího. Josef, který byl velmi pravděpodobně pisatelem této části Bible, chtěl od sebe odvést pozornost.

- Josef také zpočátku velmi důsledně svého otce Jákoba označuje jako Izraele. Tohoto označení jistě užíval i příležitostně v přítomnosti svého otce, což jemu zcela jistě velmi lichotilo.

- Inteligentní Josef nepochybně brzy poznal, že otec se zajímá o zprávy o svých synech. U chlapce, který je bystrý a snaží se o přízeň otcovu, nelze neočekávat, že se bude chtít otci zalíbit a že bude chtít být zajímavý. Dobré zprávy zajímavými nejsou, a tak vyhledával zvěsti a pomluvy (vždyť které dnešní dítě se v podobné situaci nechová stejně?), aby upoutal otcův zájem. Josef jistě věděl, že donašečství, které lze i při snaživé retuši ze zápisu vycítit, mu nebude ke cti, a proto to omluvil tím, že zdůraznil v zápisu své mládí dvojím záznamem: jednak uvedením věku (a ještě nejspíš tak, že mu bylo nejvýše 17 let - proto asi Frencl napsal jen 16), a jednak ještě označením ,,mládeneček, mladíček, pouhý chlapec, mladičký, pacholík".
A vděčný otec ho za to odměňoval. Byl šťastný, že si ho v jeho stáří někdo všímá. [10]
Jenže Jákob to s tou vděčností jednou přehnal; nepoučil se z vlastní zkušenosti a nemoudře situaci vyhrotil ještě víc: [11]

1.M.37:3b

Proto mu udělal pestře tkanou suknici.

Josef byl už beztak dost nemilovaným bratrem, ale Jákob tuto averzi vůči němu velmi prohloubil: Neláska bratří se po tomto Jákobově neuváženém kroku stala nenávistí:

1.M.37:4

Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili na něho pokojného slova.

Josef si příčinu neuvědomoval, což je v jeho věku pochopitelné, a Jákob to buď nezpozoroval, nebo mu to nevysvětlil. [12] Nejspíše věřil, že odměna povzbudí i ostatní syny, aby mu věnovali více pozornosti. A Josef určitě toužil být mezi svými bratry uznávaným členem, jenže nevěděl jak toho dosáhnout.

Zásah DJK

Jákobovi synové měli být (a také se to tak později opravdu stalo) základem vzorového národa, a nebylo možné už v tomto základním společenství připustit zakořenění vnitřních rozporů, nebo dokonce antagonismů. Ty by se totiž geneticky zafixovaly a staly by se překážkou uskutečnění zamýšleného cíle. Bylo jasné, že tento stav je vrcholně nežádoucí a je nutné ho změnit.

DJK toho využil, a nepřátelství záměrně ještě vyhrotil s úmyslem jednak dosáhnout zvýšení ochrany Božího lidu - lid se měl poklidně rozmnožit a vytvořit velký národ; a současně ale bylo nutné ukázat, jak vážné následky může vnitřní nepřátelství mít, a poučením z toho tento národ vychovat k soudržnosti a následně k samostatnosti a schopnosti vytvořit velké národní společenství - něco jako stát či království.

DJK zasáhl - Josef dostal znamení:

Josefova první dvojice výjimečných snů

První sen

1.M.37:5a

Jednou měl Josef sen

Sny máme občas všichni a většinou jde o banální a často zdánlivě nesmyslné děje. [13] Byl-li tento sen zaznamenán, musel být zcela neobvyklým. A nejen to - Josef i jeho bratři museli pochopit jeho smysl. Protože se týkal jeho bratrů, a protože o jejich nevraživém vztahu nemohl nevědět, musel zvážit, zda jim o něm řekne či nikoli. Jeho krok svědčí o nepochopení tohoto vztahu. Zřejmě se domníval, že ho vesměs starší bratři přezírají pouze kvůli jeho mládí, a proto si chtěl svůj vstup mezi ně nějak zasloužit či vyprovokovat. [14] Udělal to:

1.M.37:5b

a pověděl jej svým bratrům;

Bratři ale celé jeho chování považovali za snahu vyvýšit se nad ně respektive ponížit je. Záviděli mu i zvýšenou náklonnost otce a pravděpodobně i jeho nadprůměrnou inteligenci. Ani je nenapadlo, že sen by mohl být prorocký. [15]

Účelu bylo dosaženo:

1.M.37:5c

nenáviděli ho pak ještě více.

Ale co bratrům Josef vlastně řekl?

1.M.37:6	Řekl jim totiž: "Slyšte prosím, jaký jsem měl sen:
1.M.37:7	Vážeme na poli snopy. Tu povstane můj snop a zůstane stát. A hle, vaše snopy obcházely kolem něho a klaněly se mému snopu."

Josef považoval sen za Boží znamení a domníval se, že i jeho bratři se na to budou dívat stejně. Doufal, že si ho začnou více vážit.

Výsledek však byl opačný. Bratři mu to nevěřili a mysleli si, že si to Josef buď vymyslel, aby je zastrašil, nebo že sen byl jen výplodem jeho fantasie:

1.M.37:8

Bratři mu odpověděli: "To budeš nad námi kralovat jako král či mezi námi vládnout jako vladař?" A nenáviděli ho pro jeho sny a pro jeho slova ještě víc.

Nicméně nenávist ještě nebyla taková, aby bratry mohla vyprovokovat k útoku na něj.

Druhý, ještě výraznější sen

Proto DJK způsobil, že Josef měl ještě významnější sen:

1.M.37:9a

Měl pak ještě jiný sen

Josef nepochopil důvod, proč se k němu bratři stavějí tak přezíravě, a tentokrát to bratrům řekl znovu a dokonce před otcem

1.M.37:9b	a vypravoval jej svým bratrům:
1.M.37:10a	To vyprávěl otci a bratrům.

protože sen se týkal i jeho:

1.M.37:9c

"Měl jsem opět sen: Klanělo se mi slunce, měsíc a jedenáct hvězd."

Otec si uvědomil, že v tomto snu jsou před Josefem všichni poníženi, a otec se napřed rozzlobil:

1.M.37:10b

Otec ho okřikl: "Jaký žes to měl sen? Že i já, tvá matka a tvoji bratři přijdeme, abychom se před tebou skláněli k zemi?"

ale pak si vzpomněl na svůj vlastní sen v minulosti, a zarazil se. Co když i tímto snem Bůh něco oznamuje? Jenže mu to zřejmě připadalo absurdní. Vždyť jak by se to mohlo stát? Nicméně mu to nešlo z hlavy:

1.M.37:11b

ale otec na to nepřestával myslet.

Přitom zapomněl na to, že sen mohl jeho bratry rozzlobit ještě víc než jeho samého. A to se skutečně stalo:

1.M.37:11a

Bratři na něho žárlili,

Jákob - zaujatý snem - zcela přehlédl nebezpečí, které z něho vyplývalo, ale přitom si to uvědomit mohl. Nepochopil, že kdyby Bůh chtěl něco sdělit jemu samému, určitě by to udělal, a to způsobem jemu srozumitelným. Vždyť i takovou zkušenost s Bohem měl.

Po prvním snu se zdálo, že Josef o svém druhém snu řekne jen svým bratrům, ale on to řekl dokonce i svému otci. [16] Tady opět musel zasáhnout (působením svého ducha) DJK, který nemohl připustit, aby jak Jákob tak i (jeho prostřednictvím) Josef byli varováni před tím, co se mělo stát.

Cesta do Egypta

Poslední kontrola

Jákob synům nedůvěřoval

Po tomto vypjatém hovoru odešli bratři znovu pást. Přitom řekli otci, kam půjdou, ale asi opět plánovali něco nekalého (viz dále)

1.M.37:12

Bratři pak odešli, aby pásli ovce svého otce v Šekemu.

protože této informaci Jákob nedůvěřoval.

1.M.37:13

Tu Izrael řekl Josefovi: "Zdalipak nepasou tvoji bratři v Šekemu? Pojď, rád bych tě za nimi poslal." On mu odvětil: "Tu jsem."

Proto opět poslal Josefa na kontrolu. Co chtěl ale kontrolovat?

1.M.37:14a

Izrael mu řekl: "Jdi a podívej se, je-li s tvými bratry a s ovcemi vše v pořádku, a podej mi zprávu."

Co asi mohlo být příčinou jeho znepokojení?

O zdraví a život bratrů se jistě nebál. Pokud totiž by byli někým napadeni, Josef by jim jistě nemohl pomoci - byl sám, byl mladý a byl by proti přesile, jedině které by se bratři sami neubránili. O nemocné ovce by se bratři také byli schopni postarat.

Co mělo být předmětem kontroly?

Bratři by buď hlídali špatně a ztráceli otcův majetek při případných přepadeních divokou zvěří nebo lupiči. Ale kvůli tomu by nechtěli odejít jinam. Spíše proto, že buď zabíjeli zvířata a hodovali, a otci to potom oznamovali jako obvyklé ztráty zraněním nebo ještě spíše roztrháním divokou zvěří (viz dále), nebo dokonce nějaká zvířata tajně prodávali (na příklad do Egypta), aby si opatřovali (na příklad) stříbro či obohacovali se na úkor otce nějak jinak.

Jákob je asi z něčeho takového podezíral a asi se to už několikrát stalo, o čemž mohl vědět právě jen od Josefa (viz dále).

1.M.37:14b

Poslal ho tedy z chebrónské doliny a on přišel do Šekemu.

Poznámka: Podle dnešní mapy musel ujít velmi přibližně něco přes 50 km. To je asi jeden den cesty.

Josef hledal, ale nenašel. Bratři zřejmě s Josefovou kontrolou počítali a proto šli jinam než řekli.

Stalo se však něco podivného:

Neznámý muž

1.M.37:15

Tu ho nalezl nějaký muž, jak bloudí po poli, a zeptal se ho: "Co hledáš?"

,,Nějaký muž" ho ,,nalezl" [17] a ještě k tomu sám oslovil - projevil zcela zřejmě iniciativu, ačkoli by se spíše měl poptat hledající Josef.

Kdo to byl?

Pocestný? Co ten by mohl vědět o místních poměrech? Šel by odněkud někam a přinejlepším by se ptal na cestu on.

Pastýř? Ten by tam měl své stádo, měl by své starosti a určitě by nikoho nehledal. A kdyby tam Josef viděl stádo, přece by se šel na své bratry zeptat sám. A když bloudil po poli, také by se sám zeptal, kdyby někoho potkal.

Komentovaný EP v něm proto oprávněně vidí Božího posla - anděla (srovnej např. Jozue 5:13), protože andělé museli být z výše uvedených důvodů stále nablízku a vývoj určitě pozorně sledovali. Navíc se celá událost děla v režii DJK.

Josef sice odpověděl,

1.M.37:16a

Odvětil: "Hledám své bratry.

ale vzápětí se poněkud překvapivě zeptal

1.M.37:16b

Pověz mi prosím, kde pasou."

Od náhodného pocestného přece nemohl očekávat, že ten bude o jeho bratřích vědět. Zřejmě k neznámému pocítil důvěru - vždyť on se ho sám zeptal na jeho problém.

Nezmýlil se - muž o bratřích věděl:

1.M.37:17a

Muž mu řekl: "Odtáhli odtud. Slyšel jsem, jak říkají:>>Pojďme do Dótanu.<<"

Muž neřekl, kdy to slyšel. Bratři si to pravděpodobně řekli už před odchodem, a sdělení, že zůstanou v Šekemu, bylo od počátku falešné.

1.M.37:17b

Josef tedy šel za svými bratry a nalezl je v Dótanu.

Pro bratry to zřejmě bylo velké překvapení - vždyť jak mohl Josef vědět, kam šli?

Spiknutí

Vrahové

Pro bratry byla jeho kontrola už zřejmě nesnesitelná:

1.M.37:18

Jakmile ho v dálce spatřili, ještě než se k nim přiblížil, smluvili se proti němu, že ho usmrtí.

Jak je ale možné, že to první, s čím (neznámý) navrhovatel přišel, byla rovnou vražda, a že to většina bez zábran hned přijala? To tam byli všichni vrahové? Vždyť každý normální člověk, který není na vraždění zvyklý, se musí před takovým návrhem zarazit.

Mohli přece sáhnout k jiným prostředkům - například k šikaně. Mohli mu jeho dohlížitelství důkladně znechutit. Kdyby měli čisté svědomí, mohli by sice Josefa nenávidět, ale chtít ho za to zabít? To je příliš.

A jak to, že tak anonymně a kolektivně - ,,bratři"? Ani slovo o tom, že by se diskutovalo o alternativách, a přece to musel navrhnout někdo jako první. [18] A i kdyby tam byl jen jeden takový krutý bratr, mohl by být nejen přehlasován, ale asi by se jeho vražedných sklonů ostatní začali bát - to přece není jen tak.

Co to bylo za lidi, ti synové Izraele? Měl to být základ budoucího Božího lidu, a s takovými hroznými vlastnostmi?
Satan nepochybně jásal a DJK měl všechny důvody své úsilí vzdát.

Naštěstí pro nás - lidi - se DJK jen tak nevzdává. Nenechal se zlomit. Nepřistoupil dokonce ani k trestu, ale k nápravným krokům s úmyslem dosáhnout upřímné lítosti pachatelů. Srovnej

Řím.8:38	Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc,
Řím.8:39	ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Poznámka: Bohužel to ale musí zaplatit vždy ten nejlepší - v tomto případě Josef. [19]

Nezapomeňme, že tyto části Písma psal s největší pravděpodobností Josef, který se nejspíš nikdy nedozvěděl vše o pravých důvodech úmyslu svých bratří (nejspíše se k tomu nepřiznali ani na konci - vždyť by o tom museli říci i svému otci). Proto tam o tom nic není.

Takže Josef si zjevně myslel, že ho nenáviděli jen kvůli těm snům:

1.M.37:19

Řekli si mezi sebou: "Hle, mistr snů sem přichází!

Bratři nemohli vědět, jak je Josef vystopoval. O neznámém muži určitě nevěděli, takže v jejich myslích je Josef buď celou dobu z povzdálí sledoval, nebo měl mimořádný stopařský talent - což bylo pro jejich nekalou činnost ještě daleko horší. S tajným prodejem zřejmě nemínili skončit, a proto se rozhodli to ,,vyřešit" jednou provždy:

1.M.37:20

Pojďte, zabijeme ho! Pak ho vhodíme do některé cisterny a řekneme: Sežrala ho divá zvěř. A uvidíme, co bude z jeho snů!"

Pokud by se bratři báli jen jeho snů (jak se Josef domníval) a ,,nehodilo" by se jim, kdyby byl někdy později prohlášen otcem za prvorozeného, postupovali by jistě jinak. Možností, jak se zalíbit otci, bylo jistě více. To nemohlo být skutečným důvodem.

Rúben vraždě zabránil

Našli se však dva (tedy vlastně jen dva) milosrdnější - napřed Rúben:

1.M.37:21

Když to uslyšel Rúben, rozhodl se vysvobodit ho z jejich rukou. Zvolal: "Přece ho nebudeme ubíjet!"

Takže spiknutí se dělalo bez Rúbena. Neměl ještě dostatečnou autoritu, přestože byl nejstarší.

1.M.37:22

Dále jim Rúben řekl: "Neprolévejte krev. Vhoďte ho do cisterny, která je ve stepi, ale ruku na něj nevztahujte!" Chtěl ho z rukou bratrů vysvobodit a přivést k otci.

Rúben ale neměl svou představu dovedenu do konce. Vždyť kdyby Josefa vysvobodil, musel by ho zavázat přísahou, že otci nesmí nic říci a že už je nebude sledovat.

1.M.37:23

Jakmile Josef přišel k bratrům, strhli z něho suknici, tu suknici pestře tkanou, kterou měl na sobě.

Jenže co s jeho suknicí? A i kdyby se tohle podařilo nějak vyřešit, jak by to svým bratrům vysvětlil? A jak by se Josef vymluvil, že už bratry nechce sledovat?

Rúben prostě jednal impulsivně a bez rozmyslu.

1.M.37:24	Vzali ho a hodili do cisterny. Cisterna byla prázdná, bez vody.
1.M.37:25a	Pak se posadili, aby jedli chléb.

Poznámka: Z Jer.41:1 a dále se usuzuje, že společné pojídání chleba souvisí s vzájemnou přísahou o mlčenlivosti.

Josef, který to později napsal, nevěděl nic o tom, jak vlastně ke spiknutí došlo ani žádné podrobnosti. Z jeho záznamu se na příklad nedozvídáme nic o tom, kdo byl iniciátorem spiknutí, kdo navrhl vraždu atd. Jen náhodou je tam záznam, že Rúben - nejstarší z nich - u toho všeho vlastně nebyl, a nevíme ani proč.

DJK opět zasáhl

Náhle se okolnosti změnily:

1.M.37:25b

Tu se rozhlédli a spatřili, jak od Gileádu přichází karavana Izmaelců; jejich velbloudi nesli ladanum, mastix a masti. Táhli s tím dolů do Egypta.

Obchodní karavany jistě netáhly pokaždé jinudy - bratři museli pást u obchodní cesty. To navozuje indicii, že s obchodníky často tajně obchodovali a prodávali přitom otcův majetek. Ztráty pak pravděpodobně hlásili jako následky útoku dravé zvěře.

Poznámka: Je pravděpodobné, že svedením vraždy Josefa na dravou zvěř chtěli otce dodatečně přesvědčit o pravděpodobnosti takových útoků i na stádo, a tím ospravedlnit i minulé ,,ztráty".

Juda zareagoval

Juda rovněž chtěl zabránit vraždě Josefa, ale jeho plán byl mnohem promyšlenější:

1.M.37:26

Juda řekl bratrům: "Čeho tím dosáhneme, když svého bratra zabijeme a jeho krev zatajíme?

Juda zřejmě jednal s úmyslem zachránit Josefovi život (o stejném úmyslu bratra Rúbena nevěděl). Správně usoudil, že je nutné Josefa před nimi ochránit trvale. Na rozdíl od Rúbena jednal s rozmyslem. Juda věděl, že Josef musí pryč, protože by ho bratři dříve nebo později opravdu zabili. Přinejmenším proto, že by živý Josef všechno řekl otci. Juda také věděl, že nemůže Josefa vyhnat někam do pouště, protože by zahynul hlady.

Rychle proto využil příležitosti, kterou mu DJK nabídl:

1.M.37:27a

Pojďte, prodejme ho Izmaelcům, ale sami na něho nesahejme; vždyť je to náš rodný bratr."

Bratři poznali Izmaelce na dálku - zřejmě měli zkušenosti, protože po té obchodní cestě jistě neprocházeli pouze izmaelští obchodníci. A Juda jistě také nenavrhl něco, co by bratři neznali - obchod.

1.M.37:27b

Bratři ho uposlechli.

Aby ne. Zbaví se tak otcova špeha, nenápadně dokáží otci, že dravá zvěř opravdu často útočí, nemusí si ,,zašpinit" ruce a svědomí bratrovou krví, a ještě dostanou peníze. Tolik zisku najednou. Prostě dokonalý zločin.

Josef prodán jako otrok

Nyní ale je najednou řeč o Midjáncích:

1.M.37:28

Když midjánští obchodníci jeli kolem, vytáhli Josefa z cisterny a prodali ho Izmaelcům za dvacet šekelů stříbra. Ti přivedli Josefa do Egypta.

Komentátoři mají s touto změnou problémy, nicméně asi zcela zbytečné. Pravděpodobně prostě jen jelo více obchodních společenství (Izmaelci a Midjánci [Medánci] a možná ještě i další) pospolu - bylo to jistě bezpečnější. Pokud vezli odlišné zboží, nekonkurovali si.
Josefa asi koupili Izmaelci, ale na další cestě ho dále prodali svým obchodním spolucestujícím - Medáncům - a teprve ti ho prodali Egypťanům (viz verš 36.). A Midjánci jen jeli s nimi.

Povšimněme si, že v textu není nic o tom, že Josef prosil bratry, aby ho neprodávali. [20] V té době se za to styděl. Potvrzuje to, že ho psal Josef sám.

Ještě Rúben

A nyní se ještě podívejme na Rúbena a jeho zvláštní situaci:

1.M.37:29

Když se Rúben vrátil k cisterně, vidí, že tam Josef není. Roztrhl své roucho,

Takže Rúben se svými bratry nebyl nikterak stále. A co dělal? To se jako jediný staral o otcova stáda, zatímco ostatní bratři někde polehávali a bavili se? Rúben byl rozhodně nejpracovitější z nich.

A nejen to:

1.M.37:30

vrátil se k bratrům a naříkal: "Ten hoch tam není. Co si jen, co si jen počnu?"

Rúben na sebe prozradil bratrům, co měl v úmyslu? A lituje, co si počne, aniž by bratry obvinil? A nebál se, že oni ho ze strachu z prozrazení také zabijí?

Rúben se od ostatních bratrů velmi lišil. Byl mnohem milosrdnější než oni, takže by byl určitě nejvhodnějším kandidátem na předka Ježíše Krista, nebýt onoho mileneckého vztahu k jedné z Jákobových žen. To svědčilo o jeho vášnivosti.

Při další kultivaci musel DJK vzít toto vše v úvahu. Chtěl-li dále pěstovat milosrdenství v Izraeli, musel v této věci alespoň na čas ustoupit. Dotklo se to i první smlouvy. [21]

Oznámení Jákobovi

Bratři uskutečnili plán:

1.M.37:31	Tu vzali bratři Josefovu suknici, porazili kozla a suknici namočili v krvi.
1.M.37:32	Tu pestře tkanou suknici pak dali donést otci se vzkazem: "Tohle jsme nalezli. Pozorně si to prosím prohlédni: Je to suknice tvého syna, nebo není?"

Aby neprohlédl jejich podvod, nedonesli zakrvácenou suknici sami, ale poslali ji po nějakém služebníku. A o útoku dravé zvěře ani slovo. Ať si na to otec přijde sám - o to to bude přesvědčivější.

1.M.37:33

Když si ji prohlédl, zvolal: "Suknice mého syna! Sežrala ho divá zvěř! Rozsápán, rozsápán je Josef!"

Lest se povedla.

1.M.37:34	I roztrhl Jákob svůj šat, přes bedra přehodil žíněné roucho a truchlil pro syna mnoho dní.
1.M.37:35	Přišli všichni jeho synové a všechny jeho dcery, aby ho potěšili, ale on se potěšit nedal. Naříkal: "Ve smutku sestoupím za synem do podsvětí." Tak oplakával otec Josefa.

Jákob se zřejmě cítil za smrt svého milovaného syna odpovědný. [22]

Konečný Josefův vlastník

DJK se postaral, aby byl Josef prodán zcela konkrétnímu muži, protože celý další průběh byl pečlivě naplánován.

1.M.37:36

A Medanci ho prodali do Egypta faraónovu dvořanu Potífarovi, veliteli tělesné stráže.

Potífar ani jeho manželka netušili, že jsou aktéry připravované záchrany kultivovaného společenství a také jeho morální nápravy. Jejich chování bylo předvídatelné.

Juda

Útěk od rodiny

Juda byl však událostmi zjevně otřesen. Netušil, že bratři jsou schopni tak nelidského chování. Protože nechtěl dál zůstat s tak krutými, bezohlednými a nespravedlivými bratry, odešel (což ještě soucitnější a milosrdnější, ale morálně slabý Rúben neudělal) aniž by se s bratry i otcem rozloučil. Hrozný zážitek zcela potlačil jeho vědomí a Bohem předpovězené budoucnosti Izraelcových synů. Jeho odchod se podobal útěku, protože nedbal na Boha a uchýlil se do modlářského prostředí:

1.M.38:1

Stalo se pak v té době, že Juda odešel od svých bratrů a připojil se k adulamskému muži jménem Chíra.

Další krok kultivace

DJK ale nutně potřeboval posílit v kultivovaném národu vlastnost, která tam zcela chyběla - spravedlnost. [23]

Poznámka: Povšimněme si, jak tato vlastnost v předchozím vývoji absentovala.

V jeho plánu nebylo Judovo jistě nevědomé ale divoké nekontrolované plození. Juda se totiž pod strašlivým zážitkem na čas neobracel k pravému Bohu, o kterém od svého otce věděl.

1.M.38:2	Tam spatřil dceru kenaanského muže, který se jmenoval Šúa. Vzal si ji za ženu a vešel k ní.
1.M.38:3	Otěhotněla, porodila syna a Juda mu dal jméno Er.
1.M.38:4	Znovu otěhotněla, porodila syna a dala mu jméno Ónan.
1.M.38:5	Nato porodila ještě dalšího syna a dala mu jméno Šela. Bylo to v Kezíbu, kde jej porodila.

Támar

Problémy s kultivací

Uplynulo nejméně dvacet let a teprve nyní se objevila osoba (Támar), která měla potřebnou vlastnost - spravedlnost (srovnej verš 26.) v optimální kombinaci s ostatními vlastnostmi, a DJK ji potřeboval jako manželku pro Judu.

Juda ale opět jednal svévolně (ne však ve zlé vůli - viz dále):

1.M.38:6

Juda dal Erovi, svému prvorozenému, manželku jménem Támar.

DJK musel zakročit:

První volba odmítnuta

1.M.38:7

Judův prvorozený Er však byl v očích Hospodinových zlý, a proto jej Hospodin usmrtil.

Synova smrt měla Judu přimět k zamyšlení, jenže to se nestalo.

Poznámka: Soucitnému křesťanovi zatrne - proč hned zabíjet? To to nešlo jinak?
Nešlo. Jednak Er byl zlý a zřejmě nenapravitelný. Kromě toho byl Juda ženatý a to měl DJK připravit i další syny o matku, která se ničím vážným neprovinila? To nebylo nutné. Ale rozhodujícím bylo, že ani žal nad smrtí syna (o kterém se ale nic nepraví - tento syn byl zjevně opravdu tak zlý, že ho možná otec ani příliš neželel) nepřiměl Judu k návratu k pravému Bohu. Snad se Juda domníval, že hodná a moudrá Támar jeho druhého syna nějak napraví. Kromě toho bylo možné získat potřebné semeno ze spojení s druhým bratrem.

Juda se opět neobrátil na pravého Boha, aby se zeptal na vhodný postup. Zareagoval podle zvyklostí:

1.M.38:8

Juda tedy řekl Ónanovi: "Vejdi k bratrově ženě, vezmi si ji podle švagrovského práva a postarej se tak svému bratru o potomstvo."

Ani druhá volba nebyla pro DJK přijatelná

1.M.38:9

Ale Ónan věděl, že to potomstvo nebude patřit jemu; proto kdykoli vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratru nezplodil potomka.

Ani druhý syn se neosvědčil a navíc jednak bezohledně v rozporu s právem svého bratra. DJK musel zákrok opakovat; pisatel ovšem skutečnou příčinu neznal:

1.M.38:10

Jeho počínání bylo v očích Hospodinových zlé, proto usmrtil i jeho.

Juda opět zareagoval nesprávně

Ani teď Juda nehledal vedení u pravého Boha - jednal jen na základě tradic (a také dobré vlastnosti Támar zřejmě znal).

1.M.38:11

Tehdy řekl Juda své snaše Támaře: "Usaď se v domě svého otce jako vdova, dokud nedospěje můj syn Šela." Říkal si však: "Jen aby také on nezemřel jako jeho bratři!" Támar tedy odešla a usadila se v otcovském domě.

DJK musel Judu ke spojení s Támar přimět. Když Juda stále nehledal vedení od pravého Boha, nezbylo než odstranit i jeho manželku:

1.M.38:12a

Uplynulo mnoho dní. Judova manželka, dcera Šúova zemřela.

Ani ve smutku nehledal Juda pravého Boha, tak nezbylo než Judu ke spojení s Támar vylákat.

Zmanipulované spojení

DJK využil příležitosti

1.M.38:12b

Když se Juda utěšil, putoval se svým adulamským přítelem Chírou za střihači svých ovcí do Timny.

a Támařiny snahy jednat spravedlivě:

1.M.38:13

Oznámili Támaře: "Tvůj tchán putuje do Timny ke stříži svých ovcí."

Támar použila lsti (byla i inteligentní a odvážná - vždyť riskovala život):

1.M.38:14

Tu odložila vdovské šaty, zastřela se rouškou, zahalila se a posadila se při vstupu do Énajimu, který je u cesty do Timny. Viděla totiž, že nebyla dána Šelovi za ženu, ačkoli už dospěl.

Juda si opět nelámal hlavu s Bohem přikázanými mravy:

1.M.38:15

Když ji Juda uviděl, považoval ji za nevěstku, protože si zastřela tvář.

DJK povzbudil jeho vášeň:

1.M.38:16

Obrátil se k ní, sedící při cestě, a řekl: "Dovol prosím, abych k tobě vešel." Nevěděl totiž, že je to jeho snacha. Otázala se: "Co mi dáš za to, že ke mně vejdeš?"

Nastala kritická chvíle: Juda by mohl nabídnout na příklad stříbro, a záměr by se nepovedl. DJK však zařídil, že Juda právě neměl při sobě nic, čím by platil:

1.M.38:17a

Odvětil: "Pošlu ti kůzle za stáda."

Támar jednala promyšleně. Potřebovala něco, čím by ho mohla později identifikovat:

1.M.38:17b	Řekla: "Ale dáš mi zástavu, než je pošleš."
1.M.38:18	Otázal se: "Co ti mám dát jako zástavu?" Odvětila: "Své pečetidlo se šňůrkou a hůl, kterou máš v ruce." Dal jí to a vešel k ní. A ona s ním otěhotněla.

Jednala poctivě a v práci nevěstky nepokračovala:

1.M.38:19

Hned nato odešla, odložila roušku a oděla se do vdovských šatů.

Juda nebyl podvodník; snažil se dodržet slovo a zaplatit

1.M.38:20	Juda pak poslal kůzle po svém adulamském příteli, aby vyzvedl od té ženy zástavu; ten ji však nenalezl.
1.M.38:21	Vyptával se mužů toho místa: "Kde je ta kněžka, která byla v Énajimu u cesty?" Odpověděli: "Žádná kněžka zde nebyla."
1.M.38:22	Vrátil se k Judovi a řekl: "Nenašel jsem ji. Také mužové toho místa pravili:>> Žádná kněžka zde nebyla.<<"

Juda netušil, co se stalo. Staral se jen o svou ,,čest" - po světském způsobu, jak byl zvyklý

1.M.38:23

Juda řekl: "Ať si to nechá: jen když nebudeme v opovržení. Vždyť jsem to kůzle poslal, ale tys ji nenašel."

I Juda byl v té době krutý

Nicméně jeho skutek vyšel najevo. Juda se zachoval nespravedlivě; to co sám sobě odpustil, své snaše odpustit nechtěl, a dal ji potrestat zvlášť krutě:

1.M.38:24

Asi po třech měsících bylo Judovi oznámeno: Tvá snacha Támar se dopustila smilstva a dokonce je již z toho smilstva těhotná." Juda řekl: "Vyveďte ji, ať je upálena."

Dal snachu upálit a ještě chtěl na trest dohlédnout.

Támar musela být velmi statečná. Vždyť nemohla s jistotou vědět, že tam Juda bude. V případě jeho nepřítomnosti nemusel nikdo její důkazy přijmout - byla přece v modlářském prostředí. Riskovala život a krutou smrt.

DJK bděl

DJK se opět musel postarat:

1.M.38:25

Když už ji vedli, poslala svému tchánovi vzkaz: "Jsem těhotná s mužem, jemuž patří tyhle věci." A dodala: "Pohleď jen pozorně, čí je toto pečetidlo, šňůrka a hůl!"

Nyní byl Juda ve zkoušce - mohl se pokusit všechno zatajit. V této kritické chvíli se však přece jen jeho svědomí ozvalo: lekl se dopustit se vraždy:

1.M.38:26a

Juda si je pozorně prohlédl a řekl: "Je spravedlivější než já; nedal jsem ji svému synu Šelovi."

Nicméně nebyl dost pokorný, aby se necítil přelstěn, a nedopřál své bývalé snaše normální manželský život:

1.M.38:26b

A už k ní nikdy nevešel.

Jeho ješitnost byla silnější a DJK ji musel později zkrotit (viz dále). DJK ho ale k dalším stykům s Támar přimět nemusel,

1.M.38:27	Nastala chvíle jejího porodu, a hle, v jejím životě byla dvojčata.
1.M.38:28	Když rodila, jedno vystrčilo ruku. Porodní bába na ni rychle přivázala karmínovou nitku a řekla: "Toto vyjde první."
1.M.38:29	Ono však stáhlo ruku zpět, a hle vyšel jeho bratr. Řekla: "Jakou trhlinou ses prodral!" A pojmenovali ho Peres (to je Trhlina).
1.M.38:30	Potom vyšel jeho bratr, který měl na ruce karmínovou nitku. Toho pojmenovali Zerach (to je Rozbřesk).

protože hned jeden ze synů (Peres) měl žádoucí kombinaci genů. [24]

Judův návrat

Někdy po tomto narození se Juda - zřejmě i s Támar a jejími syny - vrátil zpět ke svému otci i bratrům. [25] O motivu sice není nikde v Písmu nic zaznamenáno, ale ješitného Judu k návratu přiměla velmi pravděpodobně hanba, kterou si způsobil (srovnej verš 23.).

Jak byl u Kenaanců vlastně dlouho? Protože Támar čekala, až dospěje třetí syn, a ještě se čekalo na narození dvojčat, bylo to nejméně 25 let, ale spíše více - cca třicet.

Poučení: Záchrana lidstva byla daleko nejdůležitějším úkolem, který DJK plnil, a ještě tento úkol byl plněn ve velmi napjatém termínu. Nicméně i dnes musí křesťan myslet především na hlavní úkol pro celé lidstvo - zadaný již při stvoření: každý křesťan by měl ve svém životě hledat Boží vůli a své místo v jejím uskutečňování a vždy by se měl pokládat za Božího pomocníka.

Josef v Egyptě

V úplně novém prostředí

Paralelně s událostmi kolem Judy běžely i události okolo Josefa.

Josef si musel prožít velmi těžké psychické trauma - zažil do nebe volající nespravedlnost, kterou nemohl pochopit, a to od svých rodných bratrů. Byl mladý a asi nikdy předtím nezažil něco tak zrůdného. To, že si ho mezi sebou možná ještě dále prodávali, určitě ve svém šoku nevnímal.

1.M.39:1

Josef byl odveden dolů do Egypta. Od Izmaelců, kteří ho tam dovedli, si ho koupil Egypťan Potífar, faraónův dvořan, velitel tělesné stráže.

Josef byl v cizím prostředí, neznal místní jazyk, musel být zpočátku jako v mátohách. Jakkoli o tom zde není žádná zmínka, musel se učit egyptskému jazyku, a určitě mu jeho majitel neplatil žádného učitele.

Josef byl zřejmě zvyklý poslouchat svého otce a určitě byl velmi poslušným i vůči svému novému pánovi. Tím se určitě velmi lišil od všech ostatních otroků, kteří se nepochybně a zcela oprávněně cítili nespravedlivě nuceni pracovat a navíc omezováni na svobodě. [26] Proto měli pochopitelný sklon jednat tak, aby dělali jen to, co bylo nezbytně nutné, a aby si co nejvíce ulevili a přilepšili. Nepochybně využívali i každé možnosti něco beztrestně ukrást. O nějaké spolehlivosti nemohlo být ani řeči.

Josefovo chování mu zjednalo zdar i respekt

Josef určitě poslouchal i proto, že to (dle vyprávění a vyučování otcem) přikazoval onen Bůh, o němž jistě věděl, že zachránil Noeho a jeho rodinu před potopou, a jehož základní vlastnosti a zásady znal.

1.M.39:2

S Josefem však byl Hospodin, takže ho provázel zdar; byl v domě svého egyptského pána.

Tento výrok neznamenal jen to, že Bůh Josefovi žehnal; žehnat se totiž dá jen nějaké činnosti. To dokazuje, že Bůh byl s Josefem i v jeho mysli, a Josef pod jeho vlivem poslouchal svého vnuceného pána a dělal svou práci dobře.

To potvrzuje i další věta

1.M.39:3

Jeho pán viděl, že je s ním Hospodin a že všemu, co on činí, dopřává Hospodin zdaru.

Jestliže jeho pán věděl, že Josefovi žehná úplně jiný Bůh, než kterého znal a uctíval on, musel o tomto Bohu vědět od Josefa. A od Josefa se jistě dozvěděl, že tento Bůh Josefovi nedovoluje svého pána podvádět a šidit. [27]

1.M.39:4	Josef proto získal jeho přízeň a posluhoval mu. Potífar ho ustanovil správcem svého domu a svěřil mu všechno, co měl.
1.M.39:5	A od té chvíle, co ho Egypťan ustanovil ve svém domě nade vším, co měl, žehnal Hospodin jeho domu kvůli Josefovi. Hospodinovo požehnání bylo na všem, co měl, v domě i na poli.

Pro Potífara bylo velmi pohodlné, že ze svého majetku má pouze příjmy a nemusí se o něj starat. O tom, že by za odměnu Josefa třeba za nějaký čas propustil, neuvažoval. Tak skvělého otroka by nikde nesehnal.

1.M.39:6

Ponechal tedy všechno, co měl, v rukou Josefových. Nestaral se přitom o nic, leda o chléb, který jedl.

Když neměl Potífar žádné starosti, určitě věnoval svůj čas návštěvám přátel a všelijakým radovánkám. Následkem toho byl doma stále méně a méně.

Vývoj krize

Jestli Potífar neměl v úmyslu Josefa prodat samotnému králi (a jistě by se mu tím zavděčil), musel to DJK zařídit jinak.

Potífarovi vznikl nový problém:

Jak už to tak bývá, Potífarovi manželka velmi pravděpodobně zevšedněla, a při svých stále častějších a delších nepřítomnostech můžeme téměř s jistotou počítat s tím, že navštěvoval i prostitutky. Své manželce se pak postupně přestal věnovat zcela. Nemohl si sice nevšimnout, že

1.M.39:6

Josef byl krásné postavy, krásného vzhledu.

ale Josef mu jistě vysvětlil, že jeho Bůh mu zakazuje cizoložství. Potífar měl důvod Josefovi věřit - vždyť se o jeho poctivosti přesvědčil - a patrně mu svěřil i dohled nad svou manželkou. A jak už to tak dodnes bývá, manželce to, co dělal sám, nedovolil.

Nastala problematická situace. Josefovi jeho Bůh nedovoloval žádnou sexuální aktivitu, a Josef tím nepochybně strádal. Navíc musel hlídat manželku svého pána, a tak se jí nemohl vyhýbat.

Manželka rovněž nemohla nestrádat, a když navíc k ní chodil - určitě několikrát za den - i Josef (který, jak dobře víme, byl na sledování a kontrolování jiných osob od mládí zvyklý), nemohla po něm nezatoužit. Jenže ona byla v jiné pozici: Byla manželkou jeho pána a zcela určitě měla právo mu rozkazovat - pochopitelně tak, aby neohrozila plnění příkazů jeho majitele. Určitě mu naznačovala - a podepírala to i nějakou tou šikanou - že by o něj měla zájem.

Josef nemohl dělat nic jiného, než se tvářit, že jejímu chování nerozumí. Vášeň manželky jeho pána však stále rostla, až přerostla hranici, kdy překonala stud i obavy z trestu, a otevřeně se nabídla:

1.M.39:7

Po těchto událostech se stalo, že se žena jeho pána do Josefa zahleděla a naléhala: "Spi se mnou!"

V tu chvíli se nejspíše domnívala, že Josef musí jakožto otrok uposlechnout. Nemohla nevědět, že Josef rovněž trpí abstinencí sexu, a doufala, že na tom mají zájem oba dva a že se takový vztah utají.

Josef odmítl těžké pokušení

Jak musela být překvapena - a ponížena - když byla odmítnuta.

1.M.39:8a

Ale on odmítl

Která žena by nepocítila velkou hanbu, a následně hněv a zuřivost? [28]

Josef se ocitl ve velmi prekérní situaci. Bylo mu jasné, že mu tato paní může velmi znepříjemnit život. Nezbylo mu, než se vymluvit na strach:

1.M.39:8b	a ženě svého pána řekl: "Pokud mě tu můj pán má, nestará se o nic, co je v domě; svěřil mi všechno, co má.
1.M.39:9a	V tomto domě není nikdo větší než já. Nevyňal z mé správy nic, jen tebe, protože jsi jeho manželka.

To nepomohlo. Ani Josef nemohl nic namítat, pokud mu naznačila, že ji její manžel ignoruje a že to není od něj spravedlivé. Josefovi nezbylo, než se opět zaštítit svým Bohem:

1.M.39:9b

Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu!"

Tomu jistě Potífarova manželka rozuměla - vždyť to zakazovali i její bohové. Její hněv to sice na čas utišilo, ale vášeň plála dál a o to více, že ,,zakázaný chléb nejvíce chutná". Takže ho začala nepokrytě a systematicky svádět v pevné víře, že to přece ten mladý muž nemůže dlouho vydržet.

1.M.39:10

A třebaže se Josefovi nabízela den co den, nevyhověl jí, aby k ní ulehl a byl s ní.

Mladý muž však vydržel, a manželce už začala touha překračovat všechny hranice. Josefovo chování nadále nemohla pochopit. Kdyby tehdy to slovo existovalo, určitě by ho nazvala bláznivým fanatikem. Náklonnost znovu začala přerůstat v hněv. Pochopila, že se nedočká a že musí změnit taktiku. Vyčkala, až v domě nikdo nebyl:

1.M.39:11

Jednoho dne přišel do domu, aby vykonával svou práci. Nikdo z domácích v domě nebyl.

Teď nebo nikdy.

1.M.39:12a

Tu ho chytila za oděv se slovy: "Spi se mnou!"

S tím Josef nepočítal. Jistě se pokusil o vytržení oděvu z její ruky a možná i o přemlouvání. Jenže v jejích očích byla zběsilost způsobená již zcela nekontrolovanou vášní. S tou už nebylo možné diskutovat.

Zbýval jen útěk:

1.M.39:12b

Ale on jí nechal svůj oděv v ruce, utekl a vyběhl ven.

Rozvášněná žena, která se zcela přestala kontrolovat, se rozhodla nechat otroka potrestat, což se tehdy provádělo nejspíš ,,klasickou" metodou: zbičováním. K tomu ale potřebovala rozhodnutí svého manžela. Nejspíše doufala, že Josef potom bude povolnější. Proto sehrála divadlo:

1.M.39:13	Když viděla, že jí nechal svůj oděv v ruce a utekl ven,
1.M.39:14	křikem přivolala služebnictvo a vykládala jim: "Hleďte, přivedli nám Hebreje, a on se u nás bude miliskovat! Přišel za mnou a chtěl se mnou spát. Proto jsem se dala do takového křiku.
1.M.39:15	Jak slyšel, že se dávám do křiku a volám, nechal svůj oděv u mne, utekl a vyběhl ven."

,,Kostky byly vrženy". Nyní nezbylo, než tu hru dohrát do konce:

1.M.39:16	Uložila oděv u sebe, dokud nepřišel jeho pán domů.
1.M.39:17	Jemu vykládala totéž: "Přišel za mnou ten hebrejský otrok, jehož jsi k nám přivedl, a chtěl se se mnou miliskovat.
1.M.39:18	Když jsem se dala do křiku a volala, nechal svůj oděv u mne a utekl ven."

Potífar nevěřil. Znal Josefa i svou manželku, a rozhodně nebyl hloupý. Nepochybně chtěl věc nějak urovnat - věděl však, že zbičováním Josefa může přijít o vynikajícího správce svého majetku - takový otrok by zbičováním přišel o svou autoritu u ostatních otroků, a náhradu za něj nesežene. Skončí tak jeho volnost a radovánky. Jenže ostatní služebníci už to věděli - to mu manželka jistě nezapomněla říct - a v sázce proto byla jeho čest. Protože veřejně nemohl dát za pravdu otrokovi před manželkou, vzplanul hněvem. Ne kvůli Josefovi (určitě přesně pochopil, co se stalo), [29] ale proto, že o něj přijde.

Potífarovo dilema

Jenže co teď? Potífar mohl - kdyby byl býval manželce věřil - nechat Josefa zbičovat; to byl obvyklý postup. [30] Také ho mohl prodat a koupit si jiného otroka, jenže věděl, že takového nesežene.

Bezmocnost mocného vždy rozzuří:

1.M.39:19

Jakmile Josefův pán uslyšel slova své ženy, která ho ujišťovala: "Jak říkám, tohle mi provedl tvůj otrok", vzplanul hněvem,

Nakonec ho napadlo, že Josefa na čas dá do vězení:

1.M.39:20

vzal Josefa a vsadil ho do pevnosti, tam, kde byli vězněni královi vězňové. Tak se Josef ocitl v pevnosti.

Vsazením do pevnosti nejspíš doufal, že až si to vyřídí s manželkou, Josefa si zase vyzvedne.

Vězení

Veřejná vězení ovšem tehdy neexistovala (vlastní vězení měl král a nanejvýš nějaký vysoký králův úředník, který to ovšem musel mít králem povoleno) a už vůbec do nich nedávali otroky - ty buď fyzicky potrestali nebo prodali, případně výjimečně pro výstrahu ostatním zabili, ale to byla fakticky ztráta majetku. Do dočasného vězení dával král služebníky, o něž nechtěl přijít, a jímž by tělesný trest vážně uškodil a připravil je o jejich hodnotu. [31]

Velitel věznice byl také královým služebníkem a velmi pravděpodobně byl Potífarovým kamarádem (byli na srovnatelné služební úrovni), a Potífar mu nejspíše řekl nebo alespoň naznačil, co se stalo, a Josefa naopak doporučil. A jistě si tak kamaráda do budoucna velmi zavázal. Všechno tomu nasvědčuje: [32]

1.M.39:21	Ale Hospodin byl s ním, rozprostřel nad ním své milosrdenství a zjednal mu přízeň u velitele pevnosti;
1.M.39:22	ten Josefovi svěřil všechny vězně v pevnosti. Řídil vše, co se tam mělo dělat.

Toto by se jistě nestalo nebýt Potífarova doporučení. Nyní měl skvělého správce velitel pevnosti, a nepochybně si toho užíval obdobně jako předtím Potífar. Ale jen dočasně - jistě byli dohodnuti i na termínu Josefova návratu.

1.M.39:23

Velitel pevnosti nedohlížel na nic, co mu svěřil, poněvadž s Josefem byl Hospodin; všemu, co činil, dopřával Hospodin zdaru.

Příprava Josefova vysvobození

DJK opět zasahuje

DJK však potřeby obou úředníků nezajímaly; měl zcela jiný plán. Bylo třeba zjednat Josefovi reputaci jakožto vykladače snů.

1.M.40:1

I stalo se po těch událostech, že číšník egyptského krále a pekař se prohřešili proti svému pánu, egyptskému králi.

Oba úředníci se zabývali stravováním faraóna, a tedy faraónovi muselo být po nějakém jídle nebo hostině velmi zle:

1.M.40:2

Farao se na oba své dvořany rozlítil, na nejvyššího číšníka a na nejvyššího pekaře,

Nyní zřejmě farao pátral, co způsobilo jeho zažívací potíže. Nevěděl, zda to bylo jídlo či pití. Král se nechtěl jen pomstít; chtěl přijít na příčinu své nevolnosti a na konkrétního vinníka:

1.M.40:3

a dal je do vazby v domě velitele tělesné stráže při pevnosti, kde byl uvězněn Josef.

A protože všichni vyšší královi úředníci a služebníci mívají mezi sebou kamarádské vztahy a navzájem si poskytují služby a protislužby, [33] opět byl jakožto nejlepší služebník použit Josef:

1.M.40:4a

Velitel tělesné stráže Josefa ustanovil, aby jim posluhoval.

Nejvyšší číšník i nejvyšší pekař nebyli uvězněni na předem stanovenou dobu nebo doživotně; byli ve ,,vyšetřovací vazbě" - zřejmě proto, aby nemohli ovlivnit svědky:

1.M.40:4b

Nějaký čas byli ve vazbě.

Je zřejmé, že na konci vyšetřování je čekalo buď osvobození, nebo hodně tvrdý trest - zpravidla smrt. Není divu, že oba měli strach.

Další prorocké sny a jejich následky

Problém uvězněných úředníků

DJK nyní zajistil, že oba dostali ve snu informaci, která si žádala Josefa:

1.M.40:5

Tu oba dva měli sen, číšník i pekař egyptského krále, uvěznění v pevnosti; téže noci měl každý svůj sen volající po výkladu.

Sen, který volá po výkladu, musí být pro toho, komu se zdál, výjimečný. Oběma uvězněným úředníkům bylo jasné, že jim nějaký bůh chce něco sdělit, jenže nevěděli, co. Mohli se právem domnívat, že nejsou dost vzdělaní nebo dost inteligentní, když ho nedokázali vyluštit - dotyčný bůh by jim přece nedal nevyluštitelnou informaci (neměla by žádný smysl):

1.M.40:6

Když k nim Josef ráno přišel, viděl, jak jsou sklíčeni.

Změna jejich chování musela být velmi patrná, a svědčila o dvou věcech:

1) že se předtím cítili nevinní; netrápilo je svědomí, a proto věřili ve své omilostnění

2) že dostali nějakou špatnou nebo alespoň znepokojivou zprávu.

1.M.40:7

Zeptal se faraónových dvořanů, kteří s ním byli v domě jeho pána ve vazbě: "Proč jste dnes tak zamlklí?"

Vyjádření napovídá, že oba byli uvězněni společně.

1.M.40:8a

Odvětili mu: "Měli jsme sen, avšak není tu nikdo, kdo by jej vyložil."

Museli k němu mít důvěru a museli být notně znepokojení, když se o tom zmiňovali před otrokem, byť sebelepším.

Josefova nabídka se ale musela na něco odvolávat, protože ptát by se mohl kdejaký zvědavec:

1.M.40:8b

Josef jim nato řekl: "Což vykládat sny není věc Boží? Jen mi je vypravujte."

Je zřejmé, že i jim Josef řekl svou historii a že hovořil i o svém Bohu jakožto příčině svého chování u Potífara i ve věznici.

Nejvyšší číšník

První se osmělil číšník:

1.M.40:9	Nejvyšší číšník vypravoval tedy Josefovi svůj sen: "Ve snu jsem pojednou před sebou viděl vinnou révu
1.M.40:10	a na té révě tři výhonky. Sotva réva vypučela, hned rozkvetla a její hrozny dozrály.
1.M.40:11	V ruce jsem měl faraónovu číši. Bral jsem hrozny, vytlačoval je do faraónovy číše a podával jsem mu ji do ruky."

Jak musel Josef uvažovat?

1) Musel věřit, že sen pochází od pravého Boha a že má prorocký charakter.

2) Sen se týkal práce číšníka - výsledný produkt podával číšník faraónovi.

3) Sen musel odpovídat na hlavní otázky toho, komu byl poskytnut. Jaké to byly otázky?

a) Zda bude shledán vinným či nevinným - třetí možnost u nejvyšších funkcí v dané profesi nebyla. A trestem u takových funkcí mohla být jen smrt, protože s dlouhodobým či doživotním vězením si žádný král nedělal starosti - trest neměl sloužit k nápravě; pouze k zastrašení ostatních.

b) Jak dlouho bude ještě ve vězení (neboli za jak dlouho budou vyšetřování a soud ukončeny).

Odpovědi byly nasnadě:

Ad a) Číšník ve svém snu přece dál pracoval pro faraóna a navíc vinná réva, ze které vyráběl nápoj, rostla velmi rychle, což muselo znamenat úspěch.
Takže bude shledán nevinným.

Ad b) Sen obsahoval jedinou číslovku - trojku. Faraónovo vyšetřování nemohlo trvat více jak několik dnů, takže šlo o tři dny. (Hodiny to už být nemohly a týdny či dokonce měsíce nebo roky nepřicházely v úvahu - to by farao dal potrestat i vyšetřovatele).

Ostatní údaje měly jen zamlžovací účel, aby sen nebyl příliš průhledný.

Josef také tak odpověděl:

1.M.40:12	Josef mu pravil: "Toto je výklad snu: Tři výhonky jsou tři dny;
1.M.40:13	již po třech dnech tvou hlavu farao povýší a tvou hodnost ti vrátí. Budeš faraónovi podávat do ruky jeho číši podle dřívějšího práva, kdy jsi býval jeho číšníkem.

Josef také pochopil, že výklad snu má pomoci jemu. Proto se snažil toho využít:

1.M.40:14	Vzpomeneš-li si na mě, až se ti dobře povede, prokaž mně milosrdenství: upozorni na mě faraóna a vyvedeš mě z tohoto domu.
1.M.40:15	Vždyť jsem byl ukraden z hebrejské země a zde jsem se nedopustil naprosto ničeho, zač by mě měli vsadit do jámy."

Není zde žádná poznámka o tom, že by to číšník slíbil, ale ani, že by takový slib Josef žádal.

Nejvyšší pekař

1.M.40:16	Když nejvyšší pekař viděl, že Josef dobře vykládá, řekl mu: "Také já jsem měl sen: Hle, měl jsem na hlavě tři košíky pečiva.
1.M.40:17	V nejhořejším košíku byly všelijaké pokrmy, upečené pro faraóna. A ptáci je jedli z košíku na mé hlavě."

Josefova úvaha byla zřejmě obdobná.

Ad a) I zde bylo jasné, že sen se týká pekařova povolání. Jenže nyní nejedl farao, ale ptáci, a protože alternativou přijetí znovu do služby byla jen smrt, sen musel znamenat tento konec.

Ad b) A také zde sen obsahoval jedinou číslovku - trojku - a proto soud musel skončit ve stejné době.

Tomu odpovídala i Josefova slova:

1.M.40:18	Josef odpověděl: "Toto je výklad snu: Tři košíky jsou tři dny.
1.M.40:19	Již po třech dnech tvou hlavu farao povýší nad tebe oběsí tě na dřevě. A ptáci budou z tebe rvát maso."

Povšimněme si, že v Josefových slovech nebyl ani náznak soucitu, a přitom z vlastní zkušenosti musel vědět, že ten člověk mohl být nevinný. Josef, který zřejmě tuto část později psal, se nad tím nezamyslel dokonce ani s časovým odstupem.

Poznámka: Pravděpodobnost, že faraónovi bylo zle po vinné šťávě nebo jiných nápojích je mnohem menší, než že měl zažívací potíže s tehdejším pečivem. Nezapomeňme, že tehdy ještě nebyly k dispozici ušlechtilé kvasinky, a proto připravit chutné a přitom zdravotně nezávadné pečivo byl skutečný problém. Kvasinky byly proto ještě dlouhou dobu považované za symbol zla. [34]

Splnění Josefových výkladů

Nevíme, zda vyšetřování skutečně trvalo právě stanovenou dobu. Spíše bylo datum nesmlouvavě vyšetřovatelům stanoveno faraónem proto, že měl narozeniny:

1.M.40:20	Stalo se pak třetího dne, v den faraónových narozenin, že farao vystrojil hody pro všechny své služebníky. Uprostřed svých služebníků povýšil hlavu nejvyššího číšníka a hlavu nejvyššího pekaře:
1.M.40:21	nejvyššího číšníka znovu dosadil do jeho číšnického úřadu, aby podával faraónovi do ruky číši,
1.M.40:22	a nejvyššího pekaře oběsil, jak jim vyložil Josef.

Nejvyšší číšník se sice nezachoval podle Josefova přání:

1.M.40:23

Nejvyšší číšník si však na Josefa nevzpomněl; zapomněl na něho.

ale to neznamená, že nechtěl. Nejspíše čekal na vhodnou chvíli (a na to se musí u vládců a zvláště pak autokratů či diktátorů velmi dbát) tak dlouho, až opravdu zapomněl.

Jenže mnohem důležitější bylo ustanovení DJK Abrahámovi, které stanovovalo splnění o zaslíbené zemi až na čtvrtou generaci a na dovršení nepravosti Emorejců (1.M.15:16). Vysvobození Josefa bylo vázáno jen na tento Boží plán a nebylo nijak závislé na paměti nějakého (z Božího hlediska zcela bezvýznamného) úředníka.

Faraónovy sny

Napíše se to snadno, ale Josef čekal dlouho, a jeho naděje s každým dnem klesala. Ve svém naplánovaném čase - pro Josefa ale až po dlouhých dvou letech - přikročil DJK k akci:

1.M.41:1	Po dvou letech se stalo, že farao měl sen: Stojí u Nilu.
1.M.41:2	Pojednou z Nilu vystupuje sedm krav nápadně krásných a vykrmených a popásají se na říční trávě.
1.M.41:3	A hle, za nimi vystupuje z Nilu jiných sedm krav, nápadně šeredných a vyhublých, a postaví se vedle těch sedmi krav na břehu.
1.M.41:4	A ty nápadně šeredné a vyhublé sežraly sedm krav nápadně krásných a vykrmených. Vtom farao procitl.

Opět prorocký sen. A opět nikoli jen jeden.

1.M.41:5	Když zase usnul, měl druhý sen. Sedm klasů bohatých a pěkných vyrůstá z jednoho stébla.
1.M.41:6	A hle, za nimi vyráží sedm klasů hluchých a sežehlých východním větrem.
1.M.41:7	A ty hluché klasy pohltily sedm klasů bohatých a plných. Farao procitl; takový to byl sen.

Pro faraóna byla dvojice snů zjevně jevem natolik neobvyklým, že mobilizoval všechny své odborníky na podobné věci:

1.M.41:8a

Když nastalo jitro, byl tak rozrušen, že si dal zavolat všechny egyptské věštce a mudrce. Vyprávěl jim své sny,

Pozoruhodné bylo, že se žádný ani nepokusil o nějaký výklad. [35]

1.M.41:8b

ale žádný mu je nedovedl vyložit.

Nastal pravý čas

Konečně nastal pravý čas a nejvyšší číšník promluvil:

1.M.41:9	Až promluvil k faraónovi nejvyšší číšník: "Musím dnes připomenout svůj prohřešek:
1.M.41:10	Farao se kdysi na své služebníky rozlítil a dal mě spolu s nejvyšším pekařem do vazby v domě velitele tělesné stráže.
1.M.41:11	Jedné noci jsme oba měli sen; každý z nás měl sen, který volal po výkladu.
1.M.41:12	Byl tam s námi hebrejský mládenec, otrok velitele tělesné stráže. Vypravovali jsme mu své sny a on nám je vyložil; každému vyložil, co jeho sen znamená.
1.M.41:13	A vskutku, jak nám vyložil, tak se i stalo; mně farao vrátil hodnost, ale pekaře dal oběsit."

Farao byl politik, a jako takový nemohl věřit kdekomu a kdečemu. Nicméně - jak je zřejmé - na prorocké sny věřil:

1.M.41:14a

Farao si tedy dal zavolat Josefa. Okamžitě ho propustili z jámy.

Josef věřil, že nastala jeho chvíle. Raději nespěchal, což by po tak dlouhém čekání nebylo nijak divné. Neztratil rozvahu. Na místo toho se na audienci řádně připravil, aby udělal co nejlepší dojem:

1.M.41:14b

Oholil se, převlékl si plášť a přišel k faraónovi.

Zdá se, že účelu bylo dosaženo, protože farao se ho na nic osobního neptal a přešel rovnou k věci:

1.M.41:15

Farao Josefovi řekl: "Měl jsem sen a nikdo mi jej nedovede vyložit. Doslechl jsem se, že tobě stačí sen slyšet a už jej vyložíš."

Josef se stále držel naznačování svého spojení s Bohem:

1.M.41:16

Josef faraónovi odpověděl: "Ne já, ale Bůh dá faraónovi uspokojivou odpověď."

Josef tím opatrně řekl, že nikoli egyptští bohové, ale jen pravý Bůh takové věci umí. Bylo to dloubnutí do egyptských kněží.

Král nedal najevo, že si toho všimnul (a přitom se jistě nechal informovat, o koho jde), a pokračoval.

Farao vyprávěl sny Josefovi

Povšimněme si, že král opakoval sny přesně - nezměnil je ani trochu oproti tomu, jak je řekl na začátku:

1.M.41:17	Farao tedy k Josefovi mluvil: "Zdálo se mi, že stojím na břehu Nilu.
1.M.41:18	Pojednou z Nilu vystupuje sedm krav vykrmených a krásného vzhledu a popásají se na říční trávě.
1.M.41:19	A hle, za nimi vystupuje jiných sedm krav, nevzhledných, velice bídného vzrůstu a vychrtlých. Něco tak šeredného jsem neviděl v celé egyptské zemi.
1.M.41:20	A ty vychrtlé a šeredné krávy sežraly prvních sedm krav vykrmených.
1.M.41:21	Ačkoli se dostaly do jejich útrob, nebylo znát, že tam jsou. Zůstaly nápadně šeredné jako předtím. Vtom jsem procitl.
1.M.41:22	Pak jsem ve snu viděl: Z jednoho stébla vyrůstá sedm klasů plných a pěkných.
1.M.41:23	A hle, za nimi vyráží sedm klasů jalových, hluchých a sežehlých východním větrem.
1.M.41:24a	A ty hluché klasy pohltily sedm klasů pěkných.

Když vypověděl oba sny, nezapomněl ani on si rýpnout:

1.M.41:24b

Řekl jsem to věštcům, ale nikdo mi nedovedl podat výklad."

To byla králova veřejná výtka k egyptským věštcům. Král tak dal najevo, že se na Josefa obrátil, až když neměl jinou možnost. Egyptské věštce tím záměrně ponížil.

Josef sice moudře řekl, že to bude Bůh, kdo podá vysvětlení (čímž jakoby prohlásil, že sám není lepší než egyptští větci a jistě si je tím i naklonil), [36] ale nepronesl žádnou modlitbu, ani neudělal žádný jiný akt, který by naznačoval, že se o spojení s Bohem pokusil. Ba ani nijak dlouho nepřemýšlel: [37]

1.M.41:25

Josef faraónovi odvětil: "Faraónův sen je jeden a týž.. Bůh faraónovi oznámil, co učiní.

Josef dal jasně najevo, že Bůh sice faraónovi oznámil zprávu, ale zpráva je kódovaná, a bez Božího ale přitom lidského prostředníka se král neobejde. Král byl velmi pozorný a zcela jistě si toho všiml.

Josef vykládá královy sny

1.M.41:26	Sedm pěkných krav, to je sedm let. Také sedm pěkných klasů je sedm let. Je to jeden sen.
1.M.41:27	Sedm vychrtlých a šeredných krav, vystupujících za nimi, je sedm let, stejně jako sedm prázdných a východním větrem sežehlých klasů; to bude sedm let hladu.

Josef znovu hovoří o svém Bohu, čímž zdůraznil, že žádný egyptský bůh nic takového pro Egypt neudělal. To bylo naopak ponížení těchto bohů a také jejich kněží:

1.M.41:28	Když jsem faraónovi řekl: Bůh faraónovi ukázal, co učiní, mínil jsem toto:
1.M.41:29	Přichází sedm let veliké hojnosti v celé egyptské zemi.
1.M.41:30	Po nich však nastane sedm let hladu a všechna hojnost v egyptské zemi bude zapomenuta. Hlad zemi úplně zničí.
1.M.41:31	V zemi nebude po hojnosti ani potuchy pro hlad, který potom nastane, neboť bude velmi krutý.

Analýza způsobu výkladu bude uvedena dále.

1.M.41:32

Dvakrát byl sen faraónovi opakován proto, že slovo od Boha je nezvratné a Bůh to brzy vykoná.

Smysl Božího varování byl tedy ten, aby král učinil opatření k záchraně. [38]

Josef směle navrhuje opatření k záchraně

Nyní si ale povšimněme jedné neobvyklé věci: Normálně by měl Josef - jakožto otrok povolaný pouze k výkladu faraónových snů - skončit a nechat další rozhodování na faraónovi. Jenže co se stalo? Josef nečekal na to, zda se ho král na něco zeptá nebo mu něco přikáže. Ponechal si slovo a rovnou začal faraónovi radit: [39]

1.M.41:33

Ať se tedy farao nyní poohlédne po zkušeném a moudrém muži a dosadí ho za správce egyptské země.

Dal tím najevo naprostou jistotu, že jeho výklad se splní. [40] A nejen to: Muselo to vypadat tak, že Josef, který už dělal správce majetku u Potífara a potom správce věznice, se do této funkce sám doporučuje. Farao, který se o Josefových příbězích určitě už před jeho příchodem dozvěděl, však neprotestoval, a tak Josef pokračoval konkrétním návrhem:

1.M.41:34a

Nechť farao ustanoví v zemi dohlížitele

Pětina výnosu jako daň

1.M.41:34b

a po sedm let hojnosti nechť vybírá pětinu výnosu egyptské země.

Jak Josef dospěl k té pětině výnosu? Nemohl přece vědět, o kolik bude výnos vyšší než obvykle - z oněch snů to nijak nevyplývalo. Zkusme probrat alespoň dvě varianty:

1. Kdyby byl býval Josef tehdy předpokládal, že při bohatých sedmi letech bude vybírat pouze přebytek oproti dosavadnímu průměrnému ročnímu výnosu, potom to znamenalo, že očekával v každém roce bohatém sedmiletí výnos vyšší o čtvrtinu (o 25%) než obvykle. V tom případě by se za sedm let mělo naspořit obilí odpovídající jednomu a třem čtvrtinám dřívějšího ročního výnosu, a v příštím hladovém sedmiletí by se Egypťané a okolní národy museli spokojit každý rok jen s onou ušetřenou jednou čtvrtinou obvyklých ročních výnosů.

2. Druhá krajní varianta by znamenala, že Josef by chtěl uspořit tolik obilí a jiných potravin, aby i po dobu sedmice chudých let bylo zajištěno stejné množství obilí a ostatních potravin, jako obvykle. To by musel být roční výnos v bohatém sedmiletí dvojnásobný oproti normálnímu.
To však je málo pravděpodobné.

V každém případě tedy musel Josef počítat s krizovým hospodářstvím, v němž bude rozhodující přežití obyvatelstva a nikoli zabezpečení komfortu.

Povšimněme si ještě jedné okolnosti: Josef navrhl, aby král dal vybírat - nikoli vykupovat - onu pětinu výnosů. Zřejmě ve formě mimořádné daně. Ještě se k tomu vrátíme.

Josef dokončil svůj návrh:

1.M.41:35	Ať po dobu příštích sedmi úrodných let shromažďují všechnu potravu a ve městech ať uskladňují pod faraónovu moc obilí a hlídají je.
1.M.41:36	Tato potrava zabezpečí zemi na sedm let hladu, která přijdou na egyptskou zemi. A země nezajde hladem."

Farao se poradil

Farao zřejmě svolal poradu a vyslechl názory svých rádců:

1.M.41:37

Tato řeč se faraónovi i všem jeho služebníkům zalíbila.

Nicméně všichni čekali na králův návrh:

1.M.41:38

Farao svým služebníkům tedy řekl: "Zda najdeme podobného muže, v němž je duch Boží?"

Král navrhl Josefa a kupodivu - jako věřící ve falešné bohy - podepřel svůj návrh poukazem na Božího ducha.

Záznam neříká, nakolik s ním jeho rádci souhlasili, ale patrně to nikdo nepodporoval (srovnej 1.M.43:32); tím spíše, že král tím povýšil Josefa i nad ně samé:

1.M.41:39	Josefovi pak řekl: "Když ti to vše dal Bůh poznat, nikdo nebude tak zkušený a moudrý jako ty.
1.M.41:40	Budeš správcem mého domu a všechen můj lid bude poslouchat tvé rozkazy. Budu tě převyšovat jen trůnem."

Faraón byl zjevně velmi inteligentní státník. Šlo mu o blaho země více než o všechno ostatní. [41] Pochopil, že Josef bude poslouchat svého Boha za každou cenu a za všech okolností (svědčil pro to i celý jeho dosavadní život v Egyptě, o čemž si král zcela jistě nechal referovat). V Josefova Boha nevěřil - jinak by jistě udělal totéž co později král Nebúkadnesar (viz Dan 4:34) - viz dále. Bral to tak, že Josef je mimořádně schopný, a je jen jeho problémem, že věří ve svého Boha. Byl by rád z něho udělal svého přítele.

Faraónova rozhodnutí

A farao také tak jednal - všemožně si ho snažil zavázat a naklonit. Napřed mu dal vysoký úřad:

1.M.41:41

Farao mu dále řekl: "Hleď, ustanovuji tě správcem celé egyptské země."

Potom ho obklopil nádherou:

1.M.41:42

A farao sňal z ruky svůj prsten, dal jej na ruku Josefovu, oblékl ho do šatů z jemné látky a na šíji mu zavěsil zlatý řetěz.

Potom mu dal pocítit opojení ze slávy:

1.M.41:43

Dal ho vozit ve voze pro svého zástupce a volat před ním: "Na kolena!" Tak ho učinil správcem celé egyptské země.

V celém Egyptě zřejmě neměl král žádnou jinou srovnatelnou osobnost, a protože byl státník a na jeho zemi mu skutečně záleželo, udělal vše, aby z Josefa učinil Egypťana:

1.M.41:44

Farao Josefovi ještě řekl: "Já jsem farao. Bez tebe nikdo nehne rukou ani nohou v celé egyptské zemi."

Král navíc dal najevo, že Josefovu proroctví bezvýhradně věří. Dal mu vysoce prestižní jméno:

1.M.41:45a

A farao Josefa pojmenoval Safenat Paneach (to je po egyptsku Zachránce světa)

A aby si ho pojistil co nejvíce, neprodleně ho oženil, a zcela jistě mu vybral nejen jednu z nejkrásnějších egyptských dívek, ale současně dceru pohanského kněze boha slunce. Jistě doufal, že manželka postupně Josefa získá pro egyptská božstva.

1.M.41:45b

a dal mu za manželku Asenatu, dceru Potífery, kněze z Ónu.

,,Na panujícího faraóna pohlíželi Egypťané jako na boha, syna slunečního boha Ra" (viz BS SJ). Farao proto jistě očekával, že manželka Josefova ho také pomalu naučí uctívat faraóna jako boha. Ale farao nebyl tak pyšný, aby mu na jeho uctívání záleželo více než na blahu jeho země. [42] Ať se nám to líbí nebo nelíbí, byl to velký muž.

A nyní pozor. Nezapomeňme, že toto o sobě píše sám Josef; neříká, že to jsou slova krále:

1.M.41:45c

Tak vzešel Josef nad egyptskou zemí jako slunce.

Povšimněme si dále, že Josef se nijak nebránil vzít si za manželku Egypťanku, a přitom jistě věděl, jak moc záleželo Abrahámovi, aby jeho syn - Izák - měl za manželku Hebrejku, a právě tak i Rebeka si pro svého syna Jákoba - jeho otce - přála totéž.

Kariérní skok z postavení otroka do funkce králova zástupce prostě nemohl nemít své následky.

Nyní si král - faraón - mohl plně užívat své moci. Josefovi předal veškerou správu země, ale určitě si ponechal záležitosti mezinárodních styků a především armády a (dnešním jazykem řečeno) policie. Tedy všechny ,,silové složky", jak se dnes říká. Josefova moc se opírala jen o krále - sám ve skutečnosti žádnou neměl.

Josef ,,kancléřem" Egypta

Satanův pokus o zkorumpování Josefa

Fakt, že měl jen zprostředkovanou moc, si Josef na počátku své kariéry nejspíš neuvědomoval. Všechna jeho tíseň skončila, dokonce i sexuální odříkání pominulo, nastal blahobyt. Současně si uvědomme, že Josef byl teprve na prahu věku své duševní dospělosti:

1.M.41:46

Josefovi bylo třicet let, když stanul před faraónem, králem egyptským.

To bylo zcela mimořádné pokušení pro tak mladého člověka. [43] Aniž by si to byl uvědomil, král byl inspirován satanem. Josefovo pokušení nemohlo být tehdy větší.

Satan ale neuspěl. Josef se svému poslání nezpronevěřil. Věděl, k čemu se zavázal, a šel ihned prozkoumat situaci

1.M.41:46

Josef pak vyšel od faraóna a procházel celou egyptskou zemí.

a hned se ujal hlavního svého úkolu.

Povšimněme si však, že faraónovi úředníci egyptské obyvatelstvo nevarovali a neučinil to ani Josef. Nikdo jim nenařídil ba ani nesdělil, aby si dělali zásoby, což by jistě všichni činili, kdyby věděli, co je čeká. (Bude o tom řeč ještě později.)

Sedm let hojnosti

1.M.41:47	Země vydávala po sedm let přebohatou hojnost.
1.M.41:48	Shromažďoval tedy všechnu potravu po sedm let hojnosti, která v egyptské zemi nastala, a zásoby ukládal ve městech; v každém městě uložil potravu z okolních polí.

Úroda byla zřejmě ještě mnohem větší, než původně předpokládal:

1.M.41:49

Nashromáždil takové množství obilí, jako je písku v moři, takže přestali počítat, neboť se už počítat nedalo.

Určitě uměli počítat i dál, ale pravděpodobně už splnili předem stanovenou daň a rolníci už neměli své obilí kam dávat. A ani nyní jim Josef neřekl, co hrozí.

Josefovi synové

1.M.41:50	Ještě než přišel rok hladu, narodili se Josefovi dva synové, které mu porodila Asenat, dcera Potífery, kněze z Ónu.
1.M.41:51	Prvorozenému dal Josef jméno Manases (to je [Bůh] dal zapomenutí), neboť řekl: "Bůh mi dal zapomenout na všechno mé trápení a na celý dům mého otce."
1.M.41:52	Druhému dal jméno Efrajim (to je [Bůh] dal plodnost), neboť řekl: "Bůh mě učinil plodným v zemi mého utrpení."

Povšimněme si, že obě jména byla hebrejská. Josef tak dal najevo, že se nehodlá poegyptštit. O reakci manželky ani faraóna sice není žádných zpráv; museli však být zklamáni. Nicméně neobvyklá hojnost úrody dávala za pravdu Josefovi, a tak jistě čekali na další potvrzení - sedmiletý hlad.

Dočkali se.

Hlad

Neúroda přišla přesně, jak Josef předpověděl. To nemohl nikdo popřít a jeho autorita opět značně stoupla.

1.M.41:53	Sedm let hojnosti v egyptské zemi skončilo
1.M.41:54	a nastalo sedm let hladu, jak řekl Josef. Ve všech zemích byl hlad, ale v celé egyptské zemi měli chléb.

Farao pochopil, že Josefa opravdu velmi nutně potřebuje, a ačkoli lid volal nikoli k Josefovi ale ke králi,

1.M.41:55a

Když všechen lid v egyptské zemi začal hladovět a křičel k faraónovi o chléb,

jednoznačně ho podpořil: [44]

1.M.41:55b

pravil farao celému Egyptu: "Jděte k Josefovi a učiňte, cokoli vám řekne."

To, že lid napřed volal ke králi, svědčilo o jeho nedůvěře k hebrejskému úředníkovi. Král mohl říci, že ustanovil svého úředníka Josefa, aby rozděloval obilí, a dát tak jednoznačně najevo, že se vše děje v jeho režii.

Farao to ale neudělal. Kdyby byl býval řekl, že se bude přebytek rozdělovat zdarma, získal by si zcela mimořádnou slávu a vděčnost. Ale také by navykl své poddané na jakýsi socialismus, což nechtěl.

Mohl také určit, že Josef bude prodávat obilí za nějakou konkrétní cenu, ale potom by to byl on, kdo by svůj lid obral o všechno a zotročil. Tuto ,,špinavou práci" zcela nechal na Josefovi. Svědčí to o tom, že král vystřízlivěl. Pochopil, že z Josefa Egypťana neudělá (vždyť dal svým synům hebrejská jména), a už nyní uvažoval o budoucnosti. Všimněme si také, že Josef už další děti neměl - nejspíš to zařídila na králův příkaz manželka. Farao se rozhodl, že Josefa nechá udělat jeho práci, a potom ho bude pomalu ale jistě připravovat o jeho vliv i autoritu - viz dále.

1.M.41:56

Hlad byl po celé zemi. Tu Josef otevřel všechny sklady a prodával Egyptu obilí, neboť hlad tvrdě doléhal na egyptskou zemi.

Hlad doléhal i na okolní země a Josef nyní učinil - a tentokrát bez faraóna - další státnické rozhodnutí.

1.M.41:57

A všechny země přicházely do Egypta, aby nakupovaly u Josefa obilí, protože hlad tvrdě dolehl na celý svět.

Mohl přece obilí prodávat Egypťanům levněji a okolní země ponechat svému ,,osudu". Dobře však věděl, že chce pomoci i svým rodičům a svým bratrům, a nemohl udělat tak okatý rozdíl. To by vyvolalo k jeho rodu velkou nenávist ostatních. Kromě toho také dobře věděl, že hladové národy by mohly ze zoufalství vzít zbraně, a do Egypta si pro jídlo přijít násilím.

Bylo to velmi riskantní a rozmyšlené rozhodnutí, a mnoho na něm záviselo. Všimněme si, že farao v této otázce nevystoupil. Zřejmě čekal z povzdálí na výsledek, aby v případě nezdaru ho mohl svést na Josefa. [45]

Vše však probíhalo bez problémů.

Poznámka: V posledním citovaném verši se hovoří o hladu na celém světě a o tom, že všechny země přicházely do Egypta pro obilí. Je jasné, že šlo o svět a země tehdy v Egyptě známé (určitě nešlo na příklad o všechny kontinenty). Z větších vzdáleností prostě zprávy tehdy nepřicházely. Tato situace se ale za dva roky změnila, protože je dále hovořeno pouze o hladu v Egyptě a v Kenaanu (viz 47:13,14). Znamená to, buď že ostatní země už hladem postiženy nebyly, ale i tak jejich úroda na prodej Kenaancům nestačila, nebo že se obyvatelé těchto zemí obrátili na jiné ale vzdálenější a v té době dosud v Egyptě neznámé země, kde dostali obilí levněji (Josef ho zřejmě prodával draho - viz dále).
Všimněme si dále, že není ani zmínka o Jákobovu bratrovi Ezauovi a jeho potomcích. Oni přece také přežili.

Bratři

Nyní se naplnilo to, co Josef zcela jistě očekával (avšak nenapsal): Hlad zastihl i jeho rodiče a bratry. Jakkoli Josef (který byl jistě pisatelem této zprávy) nebyl účastníkem událostí v jeho rodišti, a dozvěděl se o tom později od otce nebo někoho z bratrů, nezapomněl zapsat informaci o nerozhodnosti a možná i strachu bratrů, a také otcovo pokárání: [46]

1.M.42:1	Když Jákob viděl, že v Egyptě prodávají obilí, vytkl svým synům: "Co se díváte jeden na druhého?"
1.M.42:2	A řekl: "Slyšel jsem, že v Egyptě prodávají obilí. Sestupte tam a nakupte je pro nás, ať zůstaneme naživu a nezemřeme."

Cesta byla jistě nebezpečná a proto bratři šli společně (a pravděpodobně i ozbrojeni):

1.M.42:3

Deset Josefových bratrů tedy sestoupilo nakoupit v Egyptě obilí.

Zvláště na cestě zpátky - s obilím - byli vystaveni nebezpečí loupežného přepadu. Zřejmě proto

1.M.42:4

Josefova bratra Benjamína s nimi Jákob neposlal, protože si řekl: "Aby snad nepřišel o život!"

Je zřejmé, že druhý syn Ráchel - Benjamín - byl také Jákobovi nejbližší. [47]

Setkání s Josefem

Bratři cestu absolvovali bez problémů:

1.M.42:5

Izraelovi synové přišli spolu s jinými nakoupit obilí, protože v kenaanské zemi byl hlad.

Není to sice nikde napsáno, ale Josefovi bratři museli přijít právě k němu.

1.M.42:6a

Josef byl říšským správcem a prodával obilí všemu lidu země.

Josef ale nemohl prodávat obilí sám - Egypt byl velký a zájemců velmi mnoho; to by jednotlivec nemohl sám zvládnout. Nepochybně svou pravomoc delegoval -s přesnými instrukcemi - do jednotlivých měst (kam to místní lidé měli k sýpkám a skladům podstatně blíž) a ponechal si ve své přímé pravomoci jen nákupy cizinců. Zdůvodnění bylo snadné: Musel rozlišit obyčejné kupce od špiónů a jiných neznámých a přitom nebezpečných lidí. A také musel dávat přednost Egypťanům a nemohl dovolit, aby nějaký úředník prodal za tučný úplatek do ciziny příliš mnoho. Proto své bratry nemohl minout.

A také se tak stalo:

1.M.42:6b	Když přišli jeho bratři, skláněli se před ním tváří k zemi.
1.M.42:7a	Josef spatřil své bratry a poznal je, ale sám se jim nedal poznat a mluvil s nimi tvrdě.

Josef musel mluvit tvrdě jako s kýmkoli jiným a také neměl důvod být k nim laskavý. Zahájil vyšetřování v egyptštině:

1.M.42:7b

Otázal se jich: "Odkud jste přišli?" Odvětili: "Z kenaanské země, abychom nakoupili potravu."

Nemohl však nebýt překvapen - bratři ho nepoznali.

1.M.42:8

Ačkoli Josef své bratry poznal, oni ho nepoznali.

Bratry však ani ve snu nemohlo napadnout, že by to mohl být Josef - vždyť kdoví kde mu byl konec.

Nyní se však jen jakoby mimochodem dozvídáme, že Josef měl o svých bratrech sny. O jejich obsahu však nic ve zprávě neuvedl - asi mu nebyly ke cti (viz dále):

1.M.42:9a

Tu si vzpomněl na sny, které se mu o nich zdály.

V těchto snech mu jistě DJK přikázal, aby se svým bratrům nemstil, ale podrobil je zkoušce. DJK je chtěl zachránit všechny bez ohledu na to, jestli se to Josefovi líbilo či ne.

Josef se podřídil a jednal podle přikázaného scénáře. Obvinil své bratry z činnosti, která měla smysl jen tehdy, byli-li posláni některým mocným králem s agresivními úmysly:

1.M.42:9b

Křikl na ně: "Jste vyzvědači! přišli jste obhlédnout nechráněná místa země."

Chtěl zjistit, co mu o sobě řeknou.

1.M.42:10	Ohradili se: "Nikoli, pane; tvoji otroci přišli nakoupit potravu.
1.M.42:11	Všichni jsme synové jednoho muže, jsme poctiví lidé. Tvoji otroci nikdy nebyli vyzvědači."

Oni však jen popřeli jeho tvrzení. To mu nemohlo stačit a tak udeřil znovu:

1.M.42:12

Ale on trval na svém: "Ne, přišli jste obhlédnout nechráněná místa země."

Teprve nyní mu řekli více:

1.M.42:13

Odvětili: "Tvých otroků bylo dvanáct. Jsme bratři, synové jednoho muže z kenaanské země. Nejmladší je teď u otce a jeden ten už není."

Ale to nestačilo. Bratři se k prodeji svého bratra nepřiznali. Josef učinil další krok, zřejmě přikázaný ve snu:

1.M.42:14	Ale Josef stál na svém: "Je to tak, jak jsem řekl. Jste vyzvědači.
1.M.42:15	Takto budete prověřeni: Jakože živ je farao, nevyjdete odtud, dokud sem nepřijde váš nejmladší bratr.
1.M.42:16	Vyšlete jednoho z vás, aby ho přivedl; vy zůstanete v poutech. Tak budou vaše výpovědi ověřeny, mluvíte-li pravdu. Když ne, jakože živ je farao, jste vyzvědači."
1.M.42:17	A vsadil je společně na tři dny do vazby.

Příslušný krok však Josef neudělal přesně tak, jak mu to bylo přikázáno - chtěl poslat domů s obilím jen jednoho. Nemohl nejspíše překonat touhu své bratry alespoň trochu potrápit za všechno, co mu udělali. To však bylo krajně riskantní - jednotlivec by se na cestě zpátky nemohl ubránit útoku loupežníků. Proto Josef dostal od DJK (zřejmě opět ve snu) výtku, kterou přiznal slovy, že se bojí Boha:

1.M.42:18

Třetího dne jim Josef řekl: "Toto udělejte a zůstanete naživu. Bojím se Boha.

a dal jim jiný návrh:

1.M.42:19

Jestliže jste poctiví, zůstane jeden z vás spoután ve vězení; ostatní půjdete a donesete obilí, aby vaše rodiny nehladověly.

Zkouška bratrů

První cesta do Egypta a první zkouška bratří

DJK sledoval tento cíl: Bratři se v minulosti provinili

- okrádáním otce a ziskuchtivostí

- záviděním otcovy náklonnosti mladšímu bratrovi

- pokusem zabít svého bratra

- prodáním tohoto bratra do otroctví.

Bylo třeba bratry potrestat a přitom vyzkoušet, zda budou spáchaných hříchů litovat.

1.M.42:20

Svého nejmladšího bratra přiveďte ke mně; tak se prokáže pravdivost vašich výpovědí a nezemřete." I učinili tak.

Budou ochotni obětovat dalšího - tentokrát nejmladšího - bratra, na němž jejich otec rovněž lpěl?

1.M.42:21

A řekli si navzájem: "Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my."

Bratři pochopili, že jsou trestáni za prodání Josefa, a káli se. A ještě museli vyslechnout Rúbenovu výčitku:

1.M.42:22

Rúben jim odpověděl: "Cožpak jsem vám neříkal, abyste se na tom hochovi neprohřešovali? Neposlechli jste, a teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti."

Josef se postaral, aby měli pocit, že jim nerozumí:

1.M.42:23

Nevěděli, že jim Josef rozumí, neboť s nimi mluvil skrze tlumočníka.

Tak mohl zjistit, jak smýšlejí. Jejich pokání ho dojalo - zřejmě ho nečekal:

1.M.42:24a

Josef se od nich odvrátil a zaplakal.

Bratra nyní litovali, to znamenalo, že v této věci se napravili. Ale to nebylo všechno. Pokoušel se rozhovorem s nimi dozvědět víc:

1.M.42:24b

Pak se k nim obrátil a mluvil s nimi.

Nic dalšího ale nezjistil, a tak zkouška musela pokračovat:

1.M.42:24c

Potom z nich vybral Šimeóna a před jejich očima ho spoutal.

Proč vybral Šimeóna?

Josef musel vědět, že Šimeón je z nich nejagresivnější a nejbezohlednější (srovnej 1.M.34:24 a komentáře k tomuto činu v minulé části této knihy) a byl to nejspíše on, kdo s návrhem Josefa zabít přišel, a také při jeho prodeji do Egypta se zřejmě choval nejhůře. Z téhož důvodu Šimeóna také spoutal osobně.

Druhá část zkoušky měla vyzkoušet bratry z jejich chtivosti po zisku. Josef věděl, že hlad a neúroda potrvají ještě šest let a že bratři budou muset chtěj nechtěj znovu přijet. Proto jim tajně nabídl možnost ponechat si jejich vlastní peníze:

1.M.42:25	Nato dal příkaz, aby naplnili jejich měchy obilím, vrátili každému do jeho pytle stříbro a dali jim potravu na cestu. Učinili tak.
1.M.42:26	Bratři naložili nakoupené obilí na osly a odjeli.

Josef věděl, že bratři budou muset pytle otevřít. Vrátí se, aby stříbro vrátili?

1.M.42:27	Když pak na místě, kde nocovali, rozvázal jeden z nich pytel, aby dal svému oslu obrok, uviděl své stříbro navrchu v žoku.
1.M.42:28	Zvolal na bratry: "Mé stříbro je tady! Zde v žoku!" Zůstali jako bez sebe, roztřásli se a říkali jeden druhému: "Co nám to jen Bůh učinil?"

Vnímali to jako Boží trest. Měli špatné svědomí - základ skutečného pokání. Nicméně strach jim nedovolil jít nazpět a stříbro vrátit. [48]

Tentokrát ale otci vypověděli po pravdě, co se přihodilo:

1.M.42:29	Když přišli k svému otci Jákobovi do kenaanské země, pověděli mu všechno, co je potkalo:
1.M.42:30	"Ten muž, pán země, mluvil s námi tvrdě a měl nás za vyzvědače.
1.M.42:31	Říkali jsme mu, že jsme poctiví lidé, že nejsme vyzvědači,
1.M.42:32	že nás bylo dvanáct bratrů, synů našeho otce; jeden, ten že už není, a nejmladší že je teď u otce v kenaanské zemi.
1.M.42:33	Ale ten muž, pán země, odvětil:>>Že jste poctiví, poznám podle toho: Jednoho ze svých bratrů necháte u mne. Vezměte obilí, aby vaše rodiny nehladověly, a jděte.
1.M.42:34	Svého nejmladšího bratra pak přiveďte ke mně. Tak poznám, že nejste vyzvědači, že jste poctiví. Potom vám vašeho bratra vydám a můžete v zemi volně obchodovat.<<"
1.M.42:35	Když vyprazdňovali pytle, našel každý ve svém pytli váček se stříbrem. Jakmile oni i otec spatřili váčky se stříbrem, padla na ně bázeň.
1.M.42:36	Otec Jákob jim řekl: "Připravujete mě o děti. Nemám Josefa ani Šimeóna, a Benjamína mi chcete vzít. To všechno na mne dolehlo!"

Povšimněme si, že Jákob se projevuje ,,bolestínsky" a možná podvědomě vinní své syny za ztrátu Josefa i Šimeóna. Svým synům nedůvěřuje, ale není schopen situaci nějak řešit. Ještě o tom bude řeč.

Synové by ale chtěli do Egypta vrátit stříbro. Nejstarší syn proto dává otci krutou nabídku:

1.M.42:37

Nato Rúben svému otci pravil: "Můžeš usmrtit dva z mých synů, jestliže ti Benjamína nepřivedu. Svěř mi ho, já ti ho přivedu zpátky!"

Jákob znovu dává najevo, že mezi svými syny činí rozdíly a že nejmladší je mu opět nejcennější. Netuší, že kdyby se bratři už nepoučili, mohl by nevědomky i jeho tím odsoudit ke smrti:

1.M.42:38

Ale on řekl: "Můj syn s vámi do Egypta nesestoupí. Jeho bratr je mrtev, zůstal sám. Kdyby na cestě, kterou se budete ubírat, přišel o život, uvalili byste na mé šediny žal a přivedli mě do podsvětí."

Strach Jákobův byl silnější než poctivost. Zřejmě doufal, že neúroda už skončí.

Jenže neskončila.

Druhá cesta do Egypta a druhá zkouška

Hlad donutil Jákoba, aby znovu vyslal syny pro obilí.

1.M.43:1	Hlad těžce doléhal na zemi dále.
1.M.43:2	Když spotřebovali obilí, které dovezli z Egypta, řekl jim otec: "Nakupte nám znovu trochu potravy."

Jákob si možná neuvědomil, že situace synů bude nyní mnohem horší. Peníze nevrátí dobrovolně ale až v beznadějné situaci.

Juda jakoby doufal v poctivost egyptského správce - nevěděl přece, že to byl on, kdo jim nechal jejich stříbro vrátit - mluví jen o jeho dřívějším požadavku:

1.M.43:3	Juda odvětil: "Ten muž nás důrazně varoval a prohlásil:>>Mou tvář nespatříte, nebude-li s vámi váš bratr.<<
1.M.43:4	Jsi-li ochoten pustit s námi našeho bratra, sestoupíme do Egypta a nakoupíme ti potravu.
1.M.43:5	Nejsi-li však ochoten ho pustit, nesestoupíme. Ten muž nám přece řekl:>>Mou tvář nespatříte, nebude-li s vámi váš bratr.<<

Jákob ale stále dává důraz na to, že jim nevěří, a že Benjamín je nyní jeho nejcennějším synem (nevěděl, že Benjamín byl u prodání Josefa také):

1.M.43:6

Izrael se otázal: "Proč jste jednali vůči mně tak bezohledně a pověděli tomu muži, že máte ještě bratra?"

Odpověděli všichni, zřejmě otcovým protěžováním Benjamína podrážděni:

1.M.43:7

Odvětili: "Ten muž se nás neodbytně vyptával na nás a na náš rod. Ptal se:>>Je ještě naživu váš otec? Máte ještě bratra?<>Přiveďte svého bratra dolů<

Potom přišel Juda s jinou nabídkou než Rúben:

1.M.43:8	Potom se na otce Izraele obrátil Juda: "Pusť toho chlapce se mnou, ať můžeme jít. Tak zůstaneme naživu a nezemřeme ani my ani ty ani naši maličcí.
1.M.43:9	Já sám se za něho zaručuji, můžeš mě volat k odpovědnosti. Jestli ti ho nepřivedu a nepostavím před tebe, prohřešil jsem se proti tobě na celý život.
1.M.43:10	Vždyť kdybychom nebyli otáleli, mohli jsme už být dvakrát zpátky."

Hlad donutil Jákoba ustoupit:

1.M.43:11	Otec Izrael jim řekl: "Když to tak musí být, učiňte toto: Vezměte si do nádob něco opěvovaných vzácností země a doneste je dolů tomu muži jako dar: trochu mastixu a trochu medu, ladanum a masti, pistácie a mandle.
1.M.43:12	Vezměte s sebou dvojnásobnou částku stříbra a stříbro, které vám bylo vráceno do žoků, osobně vraťte; snad to byl omyl.
1.M.43:13	Vezměte i svého bratra a hned se navraťte k tomu muži.

A konečně se obrátil i k Bohu:

1.M.43:14a

Sám Bůh všemohoucí ať vás obdaří před tváří toho muže slitováním, aby propustil vašeho druhého bratra i Benjamína.

A zase se politoval:

1.M.43:14b

Teď zůstanu úplně bez dětí!"

Nastala druhá zkouška Josefových bratří.

Ti přišli opět k Josefovi,

1.M.43:15

Ti muži tedy vzali onen dar, vzali s sebou dvojnásobnou částku stříbra a Benjamína, vydali se na cestu, sestoupili do Egypta a postavili se před Josefem.

ale ten s nimi nejednal a nechal je odvést:

1.M.43:16

Když Josef spatřil, že Benjamín je s nimi, řekl správci svého domu: "Uveď ty muže do domu, poraz hned dobytče a připrav je, neboť ti muži budou jíst v poledne se mnou.

Poznámka: Jen mimochodem se dozvídáme, že Josef už měl svůj dům:

1.M.43:17

Muž udělal, co mu Josef řekl, a uvedl je do jeho domu.

Bratři se báli, protože to bylo velmi neobvyklé

1.M.43:18

Ale ti muži se báli, že byli uvedeni do domu Josefova, a říkali si: "To jsme předvedeni kvůli tomu stříbru, které nám bylo posledně vráceno do žoků. Teď se na nás vyřítí, přepadnou nás a zajmou nás i s našimi osly jako otroky."

a tak se snažili se domluvit alespoň se správcem:

1.M.43:19	Proto přistoupili k muži, který byl správcem Josefova domu, a ve dveřích domu se s ním domlouvali.
1.M.43:20	Říkali: "Dovol, pane; my jsme sem posledně sestoupili, abychom nakoupili potravu.
1.M.43:21	Když jsme vstoupili do noclehárny, rozvázali jsme žoky. A hle, každý měl své stříbro ve svém žoku navrchu, v plné váze. Vracíme je tedy osobně zpět.
1.M.43:22	Přinesli jsme s sebou ještě jiné stříbro, abychom nakoupili potravu. Nevíme, kdo nám vložil naše stříbro do žoků."

Museli být velmi vyděšení, a o to Josefovi šlo. Chtěl, aby zažili strach stejně jako on, když ho prodávali. [49] Dokázali sice, že nelhali, když s sebou přivezli nejmladšího bratra, ale Josef se jich přece na nic neptal a oni nemohli vědět, že Benjamína poznal.

Josef správce svého domu však (nepochybně na příkaz ve snu) přesně instruoval, co jim má říci.

1.M.43:23

Ale on řekl: "Upokojte se, nic se nebojte. Bůh váš a Bůh vašeho otce vám dal do žoků ten skrytý poklad. Vaše stříbro jsem přece přijal." A vyvedl k nim Šimeóna.

Tohle by totiž Egypťan bez příkazu nikdy neřekl a neudělal: [50]

Bratři nevěděli nic o příčině, proč jsou takto přijímáni a proč Egypťan mluví o jejich Bohu. Jim to muselo připadat jako nějaká zvrhlá hra egyptského mocipána, který se chystá je velmi ponížit a případně i týrat pro svou zábavu. Vždyť dle jejich znalostí neměl naprosto žádný důvod chovat se k nim takto přátelsky (srovnej třeba verš 32.). Nereprezentovali ani žádného cizího krále nebo někoho mocného, s nímž by zástupce Egypta chtěl mít dobré vztahy. Byli pro Egypt úplně bezvýznamní.

To všechno bylo velmi podezřelé a neslibovalo to nic dobrého. [51]

1.M.43:24	Když správce uvedl ty muže do Josefova domu, dal jim vodu, aby si umyli nohy a jejich oslům dal obrok.
1.M.43:25	Oni zatím připravili dar pro Josefa, až v poledne přijede; slyšeli totiž, že tam mají stolovat.

Proto se snažili být co nejpokornější

1.M.43:26

Jakmile Josef vkročil do domu, přinesli mu tam svůj dar a klaněli se mu až k zemi.

Nevědouce, proč se to všechno děje, nemohli rozumět Josefovu přátelskému chování.

1.M.43:27

Zeptal se jich, jak se jim vede, a otázal se: "Zdalipak se vede dobře vašemu starému otci, o němž jste mluvili? Je ještě naživu?"

Dokonce nazvali i svého otce jeho otrokem:

1.M.43:28a

Odpověděli: "Tvému otroku, našemu otci, se vede dobře, je dosud živ."

Nic nechápajíce a zcela přemoženi strachem se vrhli před ním na kolena:

1.M.43:28b

Padli na kolena a klaněli se mu.

Co nyní bude? Co s nimi ten mocipán udělá?

Josef však hrál roli záhadného Egypťana i nadále:

1.M.43:29a

Tu se rozhlédl a spatřil svého bratra Benjamína, syna své matky, a tázal se: "Toto je váš nejmladší bratr, o kterém jste se mnou mluvili?"

Nyní Josef řekl něco, co muselo vypadat zvláště zlověstně:

1.M.43:29b

A dodal: "Bůh ti buď milostiv, můj synu!"

Vždyť proč mu měl být Bůh milostiv? Proč právě jemu? Chce snad tohoto mladého muže týrat jako prvního?

Proč Josef řekl právě toto? Vždyť na počátku této kapitoly jsme konstatovali, že jako mladý chlapec se Josef stýkal především se syny Bilhy a Zilpy (srovnej 37:2) - tedy nikoli s Benjamínem. Nemáme žádné zprávy o tom, že by k Benjamínovi měl ve svém dětství nějaký zvláštní vztah. Jediná možnost je, že právě Benjamín se měl stát předmětem další zkoušky bratrů:

1.M.43:30

Nato se Josef rychle vzdálil. Byl hluboce pohnut a dojat nad bratrem až k pláči; vešel proto do pokojíku a rozplakal se tam.

Josef byl příliš dlouho pryč z domova a určitě se mu velmi stýskalo, ale nyní už věděl, že se se všemi svými blízkými brzy setká. Stesk tedy jistě nebyl důvodem jeho pláče. Sám však moc dobře věděl, jaké to je být prodán svými bratry, a to právě nyní chystal pro Benjamína. Litoval ho už dopředu. [52]

1.M.43:31

Potom si umyl obličej, vyšel a s přemáháním řekl: "Podávejte jídlo."

Jídlo nemělo být uctěním, nýbrž provokací.

1.M.43:32

Podávali zvlášť jemu, zvlášť jim a zvlášť Egypťanům, kteří s ním jídali; Egypťané totiž nesmějí stolovat s Hebreji, poněvadž to je pro ně ohavnost.

Josef nyní (podle Božího příkazu ze svého snu) napodobil bývalou situaci u nich doma:

1.M.43:33

A seděli před ním od prvorozeného, jak náleželo prvorozenému, až po nejmladšího, každý podle svého věku. Jeden jako druhý trnuli úžasem.

Úžasem ne (to byl omyl pisatele Josefa) - nýbrž strachem a hrůzou. Vždyť jak mohl Egypťan vědět, jak oni sedávali doma? Určitě byl ve spojení s nějakým tajemným kouzlem. Na bratry musely jít mrákoty.

A Josef udělal to, co dělal jeho otec jemu - dal viditelně a provokativně přednost nejmladšímu:

1.M.43:34

Potom je Josef uctil ze svého stolu; nejvíce ze všech, pětkrát víc než ostatní, však uctil Benjamína. Hodovali s ním a hojně se s ním napili.

To byla veřejná urážka prvorozeného. Budou bratři závidět Benjamínovi jako záviděli jemu?

Josef se bratrům po hostině už neukázal a nyní připravil podmínky pro to, aby bratři prodali Benjamína:

1.M.44:1	Josef pak přikázal správci svého domu: "Naplň žoky těch mužů potravou, kolik jen budou moci unést, a stříbro každého z nich vlož navrch do jeho žoku.
1.M.44:2	Můj kalich, ten stříbrný, vlož navrch do žoku nejmladšího spolu se stříbrem za nakoupené obilí." I učinil, jak mu Josef uložil.

Jaké muselo být překvapení bratrů, když ráno směli odejít.

1.M.44:3

Ráno za svítání byli ti muži propuštěni i se svými osly.

A bez odpovědi na všechny ty mnohé otázky. Co to bylo za divadlo?

Brzy se dočkali alespoň částečné odpovědi:

1.M.44:4	Když vyšli z města a nebyli ještě daleko, řekl Josef správci svého domu: "Pronásleduj ty muže. Až je dostihneš, řekni jim:>>Proč jste se za dobro odvděčili zlem?
1.M.44:5	Což jste nevzali to, z čeho můj pán pije a čeho používá k věštění? Zle jste se zachovali, že jste to udělali!<<"
1.M.44:6	Když je správce dostihl, řekl jim ta slova.

Ano - egyptský mocipán si s nimi hraje jako kočka s myší. (Nezapomeňme, že správce byl jistě doprovázen ozbrojenou družinou - sám by proti jedenácti mužům nic nesvedl). A Egypťan má nějakou věc k věštění - zřejmě skrze to se dozvěděl o jejich stáří a dalších věcech.

Bez naděje na smysl toho se bratři snažili ospravedlnit:

1.M.44:7	Odvětili mu: "Proč mluví můj pán taková slova? Tvoji otroci jsou daleci toho, aby udělali něco takového!
1.M.44:8	Vždyť stříbro, které jsme našli navrchu ve svých žocích, jsme ti přinesli ze země kenaanské zpět. Jak bychom mohli ukrást stříbro nebo zlato z domu tvého pána?

Pevně přesvědčeni o tom, že nemohou být z ničeho usvědčeni, navrhli:

1.M.44:9

U koho z tvých otroků se to najde, ten ať zemře a my se staneme otroky svého pána!"

Strach, který museli prožívat, už musel být na hranici snesitelnosti. Jenže správce se choval jakoby zcela korektně:

1.M.44:10

Správce souhlasil: "Dobře, ať je po vašem. Ten, u koho se to najde, se stane mým otrokem; vy budete bez viny."

V panice se překotně snažili dokázat svou nevinu:

1.M.44:11

Každý rychle složil svůj žok na zem a rozvázal jej.

Hrůza - jejich stříbro tam opět bylo.

Ale správce si toho nevšímal; ,,hledal" [53] kalich:

1.M.44:12

Nastala prohlídka; začala nejstarším a skončila u nejmladšího. Kalich se našel v žoku Benjamínově.

Správce podle (Josefem předem nařízené) dohody ,,zatkl" Benjamína a odvezl ho zpět.

Co teď bratři udělají?

Byli svobodní. Peníze měli, a mohli s klidným svědomím odjet nazpět k otci a říci mu, že Benjamín ukradl Egypťanovi kalich, a proto byl uvězněn. (Bylo by to velmi podobné tomu, jak prodali Josefa.)

Jenže bylo to opravdu tak?

Oni přece dobře věděli, že Benjamín nic neukradl; vždyť i jim bylo nalezeno stříbro v žocích, a ani oni ho tam nedali. Bylo jasné, že Egypťan chtěl jejich nejmladšího bratra; nejspíš jako otroka, kdoví k čemu a proč právě jeho.

Nastalo mravní dilema: Rozhodnou se podstoupit cokoli, jen aby bratra získali zpět? (To ovšem nemělo žádnou naději na úspěch.) Nebo zůstali otrlí a klidně všechno zopakují znovu? Muselo to vypadat tak, že jinou možnost nemají ani při nejlepší vůli.

Výchova DJK zabrala: Bratři se v zoufalé situaci obrátili k Bohu. Všechno, co se přihodilo, pochopili jako zkoušku od Boha a také jako trest za zlo, které páchali dříve.

Roztrhli své pláště jakožto výraz nejhlubšího žalu

1.M.44:13

Tu roztrhli svůj šat, náklad naložili na osly a vrátili se do města.

Svůj žal nepředstírali - nikdo kromě nich tam nebyl; nebylo to divadlo po jiné oči. Vrátili se, ačkoli se jevilo logické, že nemají ani nejmenší šanci. Naopak. Hrozilo, že Egypťan zotročí všechny. Vždyť u sebe měli ,,kradené" stříbro. Oni se ale - poprvé ve svém životě - spolehli na Boha, v němž konečně spatřili původ toho všeho.

Vedl je Juda a ostatní se mu podřídili:

1.M.44:14a

Tak přišel Juda se svými bratry do Josefova domu.

Josef čekal. Dobře věděl, že kdyby nepřišli, provinili by se znovu, a v takovém případě by musel zasáhnout úplně jinak. Nemusel by je pronásledovat - věděl, že by museli přijít znovu, protože uběhly teprve dva roky hladu a pět jich ještě zbývalo, a hlad by je znovu dohnal k opětné návštěvě (srovnej 45:6). Potom by je ale musel velmi přísně potrestat.

Oni se však vrátili.

1.M.44:14b

Josef tam ještě byl; i padli před ním k zemi.

Zkouška však nebyla ještě u konce. Bylo nutné zjistit skutečnou příčinu jejich návratu. Josef proto pokračoval v zastrašování:

1.M.44:15

Josef se na ně rozkřikl: "Co jste to spáchali za čin! Což nevíte, že muž jako já všechno uhodne?"

Stále předstíral, že uctívá falešné bohy, a že má nějaké kouzlo, které mu vše prozradí. Otřese jejich nově nabytou vírou v pravého Boha? [54]

Tentokrát ne.

1.M.44:16a

Juda odvětil: "Co můžeme svému pánu říci? Jak to omluvíme? Čím se ospravedlníme?

Před Egyptským mocipánem by se oprávněně mohli obhajovat. Oni ale už věděli, že za tím vším je pravý Bůh, a úplně se vzdali jeho vůli:

1.M.44:16b

Sám Bůh stíhá tvé otroky za jejich provinění. Teď jsme otroky svého pána, my i ten, u něhož se kalich našel."

Josef udělal ještě poslední pokus:

1.M.44:17

Josef řekl: "Takového jednání jsem dalek; mým otrokem se stane jen ten, u něhož se našel kalich, a vy odejděte v pokoji k svému otci."

To vypadalo jako definitivní rozhodnutí. Zkoušet ještě nyní něčeho dosáhnout bylo za normální situace krajně riskantní. Juda to však (s tichým souhlasem ostatních bratří) přesto udělal:

1.M.44:18a

Juda k němu přistoupil a řekl: "Dovol, můj pane, aby tvůj otrok směl promluvit ke svému pánu. Ať proti tvému otroku nevzplane tvůj hněv.

a dopustil se přitom (ze zoufalství) riskantní lichotky:

1.M.44:18b

Ty jsi přece jako sám farao.

To mohlo faraóna urazit. Juda dostal Josefa do nepříjemné situace - vždyť to mohl někdo faraónovi donést. Josef měl Judu okřiknout a vyvýšit faraóna, jenže to se do kontextu nehodilo.

Nezbylo než nechat Judu dopovědět, co chtěl říci:

1.M.44:19	Můj pán se svých otroků vyptával:>>Máte ještě otce nebo bratra?<<
1.M.44:20	My jsme svému pánu odvětili: >>Máme ještě starého otce a malého hocha, kterého zplodil ve svém stáří. Jeho bratr je mrtev, zůstal tedy po své matce sám; jeho otec jej miluje.<<

K prodeji Josefa jako otroka se ani nyní Juda nepřiznal. Nutno říci, že bratři po něm ani nepátrali a nepokusili se ho vysvobodit, jakkoli to tehdy asi bylo mimořádně pracné (možná to bylo dokonce neproveditelné, ale to je jen úvaha).

1.M.44:21	Nato jsi svým otrokům řekl: >>Přiveďte ho sem ke mně, chci ho vidět na vlastní oči.<<
1.M.44:22	My jsme svému pánu odvětili: >>Ten chlapec nemůže svého otce opustit. Opustí-li jej, otec zemře.<<
1.M.44:23	Ale ty jsi svým otrokům řekl: >>Nepřijde-li sem s vámi váš nejmladší bratr, nikdy nespatříte mou tvář.<<
1.M.44:24	Když jsme pak přišli k tvému otroku, mému otci, oznámili jsme mu slova mého pána.
1.M.44:25	Později náš otec řekl: >>Nakupte nám znovu trochu potravy !<<
1.M.44:26	My jsme odvětili:>>Nemůžeme tam sestoupit. Sestoupíme tam jen tehdy, bude-li s námi náš nejmladší bratr. Tvář toho muže nespatříme, nebude-li náš nejmladší bratr s námi.<<
1.M.44:27	Tvůj otrok, náš otec, nám řekl:>>Vy víte, že mi má žena porodila dva syny.
1.M.44:28	Jeden mi odešel. Naříkal jsem: Rozsápán je, rozsápán. Už jsem ho nespatřil.
1.M.44:29	Vezmete-li mi i tohoto a přijde-li o život, uvalíte na mé šediny neštěstí a přivedete mě do podsvětí.<<

Juda jako argument uvedl lásku k otci - něco, co předtím zřejmě neměli. [55]

1.M.44:30	Co teď, až přijdu k tvému otroku, svému otci, a chlapec, na němž lpí celou svou duší, s námi nebude?
1.M.44:31	Jakmile spatří, že chlapec s námi není, umře. Tvoji otroci uvalí žal na šediny tvého otroka, našeho otce, a přivedou ho do podsvětí.
1.M.44:32	Tvůj otrok se za toho chlapce, aby ho otec pustil, zaručil takto:>>Nepřivedu-li ho k tobě, prohřeším se proti svému otci na celý život.<<
1.M.44:33	Proto dovol, aby tvůj otrok zůstal u svého pána v otroctví namísto tohoto chlapce, a chlapec ať smí se svými bratry odejít.
1.M.44:34	Jak bych mohl k svému otci přijít, kdyby chlapec nebyl se mnou? Což bych se mohl dívat na utrpení, které by mého otce postihlo?"

Juda domnělého Egypťana neznal a nemohl mít ani tušení, jestli se u něho může dovolat nějakého milosrdenství. Nicméně při předchozí audienci se na jejich otce přece ptal (viz 43:27).

Zkouška byla dokončena. Josef se ujistil, že se bratři úplně změnili, a zřejmě ho to velmi dojalo:

1.M.45:1

Josef se už nemohl ovládnout přede všemi, kdo stáli kolem něho, a křikl: "Jděte všichni pryč!" Tak u něho nezůstal nikdo, když se dal poznat svým bratrům.

Josef v té době nemohl být a jistě nebyl žádný hlupák, a když musel tak hlasitě naříkat, že to bylo slyšet kdoví jak daleko,

1.M.45:2

Hlasitě se rozplakal. Slyšeli to Egypťané, slyšel to dům faraónův.

musel k tomu mít vážný důvod. Určitě chtěl, aby to všichni slyšeli, ale zdůvodnění do svých záznamů nedal. Možná tím faraónovi vysvětlil, proč se nechal bez protestu přirovnat k faraónovi. [56] Možná tím nějak zdůvodnil své - vzhledem k Egypťanům velmi podivné - chování ke svým bratrům. Jsme v této věci ponechání na dohadech, ale Josef rozhodně hrál vůči Egypťanům (nebo snad dokonce i svým bratrům?) nějaké divadlo, které bylo tak tajné, že ho nezaznamenal ani dodatečně. [57] Nesmíme zapomenout, že jeho chování si zcela nepochybně nechával faraón pečlivě monitorovat a hlásit. Myšlenka, že by farao nenechal Josefa tajně sledovat, je zcela absurdní.

A představme si, jak se to muselo jevit jeho bratrům. Mocipán, ze kterého mají hrůzu, jim tam ječí jako raněné zvíře. To muselo spíše připomínat nějaký divoký kouzelnický šamanský rituál.

Ve chvíli, kdy zřejmě vyděšení očekávali, co se nyní stane, přijde tak nečekaný zvrat, že se o ně muselo pokoušet psychické zhroucení. Z jedné hrůzy se vyklubala ještě jiná - a daleko horší, protože nyní mohli konečně pochopit, proč se toho tolik záhadného dělo: Josef se nyní nepochybně pomstí.

1.M.45:3

Tu řekl bratrům: "Já jsem Josef. Můj otec vskutku ještě žije?"

To musel být hrůzný šok pro ty, kteří chtěli Josefa napřed zabít, a pak ho prosícího o milost násilně prodali. Bratři věděli moc dobře, co si za své činy zaslouží, a jestli se v nich dříve střídaly stavy naděje s beznadějí, nyní bylo jasno: Jejich bratr má tolik moci, že je před jeho hněvem nemůže ochránit nikdo. Teď je dá všechny bestiálně umučit. Upálí je, nebo je dá hodit lvům? Nebo co má pro ně uchystáno?

1.M.45:3

Bratři mu však nemohli odpovědět; tak se ho zhrozili.

Josef si jejich strnulost špatně vyložil a znovu se představil:

1.M.45:4

Josef je proto vyzval: "Přistupte ke mně." Když přistoupili, řekl jim: "Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta.

Bratři bezmyšlenkovitě poslechli, ale důvod ke zklidnění neměli. Když byli blíž k němu, musel v jejich očích vidět děs. Pochopil, že je musí uklidnit. Přesvědčivě uklidnit. Pouhé ujištění, že jim nechce ublížit, by nebylo ani trochu věrohodné.

1.M.45:5	Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života.
1.M.45:6	V zemi trvá po dva roky hlad a ještě pět let nebude orba ani žeň.
1.M.45:7	Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození.
1.M.45:8	A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh. On mě učinil otcem faraónovým, pánem celého jeho domu a vladařem v celé egyptské zemi.

Josef mohl nyní svému otci všechno o svém prodání říci, ale neudělal to.

Poslal je pro otce a jejich rodiny, aniž by se poradil s králem, natož aby si vyžádal jeho souhlas. (Mějme stále na mysli, že byl faraónovými špehy sledován a že král se všechny tyto věci rychle dozvídal.)

1.M.45:9	Putujte rychle k otci a řekněte mu:>>Toto praví tvůj syn Josef: Bůh mě učinil pánem celého Egypta. Nerozpakuj se a sestup ke mně.
1.M.45:10	Budeš bydlit v zemi Gošenu, a tak mi budeš nablízku i se svými syny a vnuky, s bravem a skotem i se vším, co je tvé.
1.M.45:11	Postarám se tam o tebe, neboť bude ještě pět let hladu, abys neměl nouzi ani ty ani tvůj dům ani nic z toho, co je tvé.<<

Bratři stáli pořád ohromeni a neschopni jakékoli reakce. Všechno bylo vyzrazeno. Věděli, že každý objektivní soud by je velmi přísně potrestal za podvody na majetku vlastního otce, za pokus o bratrovraždu, za jeho násilné uvěznění a násilný prodej, za zatajení této skutečnosti a oklamání otce a jistě i další trestné činy. A nemají nic na své ospravedlnění. Josef jim sice vysvětlil, že za tím vším stál Bůh, který je sice nenutil spáchat tyto činy, ale využil je k jejich vlastní záchraně.

A další otázka, která je musela děsit: Jak bylo možné, že se Josef z otroka stal tak mocným mužem? Nikdy nic podobného neviděli ani o tom neslyšeli. A je to Josef? Co když tento muž všechno ví od skutečného Josefa a nyní toho chce využít ke kdovíjakému účelu? Vždyť si s nimi tak podezřele zahrával - smysl toho dosud nepochopili.

Radit se mezi sebou nemohli - Josef by všechno slyšel. A tak tam stáli strnulí jako solné sloupy, vyděšení do krajnosti.

Josef si všiml jejich přetrvávající nedůvěry:

1.M.45:12	Vidíte na vlastní oči, i můj bratr Benjamín to vidí, že jsem to já sám, kdo s vámi mluví.
1.M.45:13	Povězte otci, jakou vážnost mám v Egyptě, a vše, co jste viděli. Pospěšte si a přiveďte ho sem."

Pořád strnulost. Josef se musel uchýlit k fyzickému kontaktu. Jako prvního zvolil opět Benjamína, protože ho dosud měl za nevinného, pokud šlo o hříchy bratrů.

1.M.45:14

Padl svému bratru Benjamínovi kolem krku a rozplakal se, a Benjamín plakal na jeho šíji.

Benjamín se asi také cítil nevinným a to přesto, že o prodání Josefa musel vědět. Byl přece s nimi na pastvě. [58] Ale možná že to otci neprozradil jen ze strachu z bratrů.

1.M.45:15a

Políbil také všechny bratry, sklonil se k nim a plakal.

Teprve tohle na bratry zabralo. Ale všimněme si: Plakal Josef a ještě tak Benjamín. Ostatní bratři ne. Ti se pak sice rozhovořili, ale zřejmě nic významného neřekli. Nejspíše mluvili jen o svých rodinách a o otci.

1.M.45:15b

Teprve potom se bratři rozhovořili.

Všimněme si dále: Není zde ani náznak nějaké omluvy nebo prosby o odpuštění. [59]

Josef byl zřejmě velmi citlivým a lítostivým člověkem a z jeho chování bylo bratrům zřejmé, že jim odpustil. Po své rodině toužil zjevně opravdu hodně, a ani jeho vlastní rodina mu zřejmě nestačila. Ke své egyptské manželce asi nijak silný citový vztah neměl - nikdy se o ní nezmiňuje. Jeho manželka nesplnila očekávání faraóna a otce - kněze, že Josefa přiměje opustit svého Boha a přichýlit se k božstvům egyptským. Možná proto k Josefovi nezaujala skutečný citový vztah a Josef tak v této věci strádal.

Člověk, který podával faraónovi zprávy o Josefovi, hlásil:

1.M.45:16a

Do faraónova domu se donesla zpráva: "Přišli Josefovi bratři."

Nepochybně toho hlásil mnohem více, ale Josef byl tak dojat, že si jen zapsal:

1.M.45:16b

Bylo to milé faraónovi i jeho služebníkům.

což dokazuje, že Josef nebyl politik a faraónovi velmi důvěřoval. Byl výborným hospodářem, ale jinak zůstal naivním. Král uvítal možnost přestěhování Josefovy rodiny do Egypta - vždyť chtěl neambiciosního Josefa poegyptštit. Ale to, že je mu to milé, jen předstíral. [60] Nyní už Josef nebude mít pocit, že má kořeny v cizině, a jeho poegyptštění by mohlo dostat nový impuls.

1.M.45:17	Farao tedy Josefovi řekl: "Pověz bratrům: Učiňte toto: Naložte na soumary náklad a dojděte do kenaanské země,
1.M.45:18	vezměte otce a své rodiny a přijďte ke mně. Dám vám to nejlepší, co egyptská země má, a budete jíst tuk země.

Král byl chytrý a nechtěl, aby si Josef myslel (a také královi rádci a jiní Egypťané), že mu v té věci ustoupil a nechal ho rozhodnout samotného. Dověděl se, že Josef už svým bratrům řekl, aby přivezli otce a rodiny, a tak mu to na oko veřejně přikázal :

1.M.45:19	Přikazuji ti, abys jim řekl: Učiňte toto: Vezměte z egyptské země pro své děti a ženy povozy, dovezte svého otce a přijďte.
1.M.45:20	Nelitujte ze svých věcí ničeho, protože budete mít to nejlepší z celé egyptské země."

Poznámka: Král také tím popichoval své rádce - v podtextu jim jeho chování říkalo: Kdybyste byli také tak schopní, dostali byste možná ještě víc. Pro vaši neschopnost si musím takto kupovat špinavého Hebreje. Vždyť bez něho bychom pomřeli hladem. [61]

1.M.45:21

Izraelovi synové tak učinili. Josef jim podle Faraónova příkazu vydal povozy a dal jim zásobu potravy na cestu.

Josef opět ponížil ostatní bratry, když znovu vyvýšil Benjamína (patrně jako reakce na to, že ostatní byli chladní)

1.M.45:22

Všem jim dal sváteční pláště, Benjamínovi však dal tři sta šekelů a pět svátečních plášťů.

a nejvíce obdaroval otce:

1.M.45:23

A svému otci poslal tyto věci: deset oslů, kteří nesli nejlepší egyptské věci, deset oslic, které nesly obilí a chléb, a stravu otci na cestu.

Věděl, že zase provokuje jejich závist - asi se mu zkoušky přikázané od DJK ve snech ještě nezdály dostatečné.

Později si to ale rozmyslel; zneklidnilo ho to a předem je napomenul:

1.M.45:24

Pak své bratry propustil. Když odcházeli, řekl jim: "Jen mezi sebou nevyvolávejte po cestě hádky!"

Nic se ale nestalo. Bratři byli tak vystrašeni, že si už nic nedovolili.

1.M.45:25	I vystoupili z Egypta a přišli do země kenaanské k svému otci Jákobovi.
1.M.45:26	Oznámili mu: "Josef ještě žije, a dokonce je vladařem nad celou egyptskou zemí!" On však zůstal netečný, protože jim nevěřil.

Jákob byl zcela zjevně na lhaní svých synů zvyklý. Kdyby ne, nemohl by přece být po takové zprávě netečným.

1.M.45:27a

Vypravovali mu tedy všechno, co k nim Josef mluvil.

Jak často museli Josefovi bratři lhát, když jim ani po dalších zprávách otec nevěřil.

Uvěřil až teprve evidentním faktům:

1.M.45:27b	Teprve když spatřil povozy, které Josef poslal, aby ho odvezly, okřál duch jejich otce Jákoba.
1.M.45:28	"Stačí," zvolal Izrael "můj syn Josef žije! Půjdu, abych ho ještě před smrtí uviděl."

Jákob dal najevo, že uvěřil jen tomu, že Josef žije - tak moc nevěřil svým synům. A pak už jednal neprodleně:

1.M.46:1a

Izrael se vydal na cestu se vším, co měl.

A až teprve nyní se vzpomněl na svého Boha:

1.M.46:1b

Když přišel do Beer-šeby, obětoval Bohu svého otce Izáka oběti.

Po celou dobu Jákob nic podobného neudělal. Neobrátil se k Bohu, ani když přišel o Josefa a hrozilo mu, že přijde i o Benjamína. Ztratil víru, a teprve nyní si uvědomil, že Bůh mu přesto pomohl a celou dobu chránil nejen Josefa, ale i jeho samého a jeho rodinu.

Poznámka: Proč se Jákob neobrátil na Boha, když ,,přišel" o Josefa? Protože (na základě falešného důkazu) uvěřil tomu, že Josef už je mrtev. [62] Od svého otce Izáka sice věděl, že Abrahám si také myslel, že o Izáka přijde, a nestalo se tak. Nenapadlo ho, že s Josefem by to mohlo být podobné. Sliby Boha, že bude s ním, nepochopil. Jeho víra nebyla dostatečná.

A Bůh ho taktně napomenul tím, že mu o sobě dal vědět až teprve po jeho oběti:

1.M.46:2	I řekl Bůh Izraelovi v nočních viděních: "Jákobe! Jákobe!" A on odvětil: "Tu jsem."
1.M.46:3	Bůh pravil: "Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velikým národem.
1.M.46:4	Já sestoupím do Egypta s tebou a já tě také určitě vyvedu. Josef ti vlastní rukou zatlačí oči."

Poznámka: I dnes mnoho křesťanů od Boha žádá ve své tísni pomoc, a domnívá se, že nemusí v takové době pro svou víru přinášet žádné oběti, není-li mu pomoženo ihned a podle jeho představ.
Dokážeme se někdy poučit?
Existovali a existují však dodnes i takoví, kteří přes značné těžkosti nebo zdravotní hendikep dokázali a dokáží jednat podle své víry, a nemají Bohu za zlé, že se jim pomoci někdy nedostane až do smrti. Vědí nebo alespoň tuší, že Bůh není absolutně všemohoucí a nemůže všechny problémy lidstva vyřešit kouzelným proutkem. Bůh není nespravedlivý a ani nemilosrdný, a kdyby ten kouzelný proutek měl, zaručeně by nikoho nenechal samolibě trpět. Věděl to i Ježíš Kristus (srovnej Luk.22:42).
DJK velmi usiluje o záchranu lidstva a současně o jeho vyléčení z těžké duchovní nemoci. Tento cíl má přednost před touhami jednotlivce, protože každá dobrá lidská touha je trvale naplnitelná pouze a jen uprostřed spaseného a vyléčeného lidstva. To si musí každý křesťan uvědomit. A kdo chce být jeho Synem či Dcerou, musí podle toho jednat:
1) Poznat co nejlépe, co Otec činí,
2) a podle toho mu pomáhat jeho napodobováním (srovnej Jan 5:19).
Nikdo však nemůže žádat postavení, které neumí zastat, protože není dostatečně duchovně zralý (viz Jan 6:44). Kdo se o to přesto snaží, musí počítat s přísnou výchovou (viz Žid.12:6).

Jákob musel být velmi povzbuzen, protože ho Bůh kontaktoval až po velmi dlouhé době.

1.M.46:5	Jákob se tedy zvedl z Beer-šeby a Izraelovi synové vysadili svého otce Jákoba i své dítky a ženy na povozy, které pro ně farao poslal.
1.M.46:6	Vzali svá stáda i jmění, jehož nabyli v zemi kenaanské, a přišli do Egypta, Jákob a s ním celé jeho potomstvo.
1.M.46:7	Přivedl do Egypta všechno své potomstvo, své syny a vnuky, své dcery a vnučky.

Tak se Izrael vystěhoval do Egypta.

Poznámka: Povšimněme si, že Egypt se několikrát stal útočištěm Božího lidu nebo alespoň jeho části či dokonce jednotlivců (i pro Ježíše Krista a jeho rodiče). V některých prorockých knihách se tak stal symbolem.

Paradoxy ve výčtu Izraelců

Rozdíl: 33 nebo 32 ?

1.M.46:8	Toto jsou jména synů Izraelových, kteří vstoupili do Egypta: Jákob a jeho synové. Jákobův prvorozený syn Rúben;
1.M.46:9	jeho synové Chanók a Palú, Chesrón a Karmí.
1.M.46:10	Synové Šimeónovi: Jemúel, Jámin a Óhad, Jákin a Sóchar a Šaul syn ženy kenaanské.
1.M.46:11	Synové Léviho: Geršón, Kehat a Merarí.
1.M.46:12	Synové Judovi: Er, Ónan a Šela, Peres a Zerach; Er a Ónan však zemřeli v zemi Kenaanu. Synové Peresovi byli Chesrón a Chámul.
1.M.46:13	Synové Isacharovi: Tóla a Púva, Jób a Šimrón.
1.M.46:14	Synové Zabulónovi: Sered, Elón a Jachleel.
1.M.46:15	Ti všichni jsou synové Lejini, které Jákobovi porodila v Rovinách aramských stejně jako dceru Dínu. Celkem třiatřicet synů a dcer.

Zde se píše o třiceti třech synech a dcerách, avšak v rodokmenu je uveden jen počet 32 (evidentně byli počítáni i vnuci). To je snadno vysvětlitelné: [63] Dcera Dína byla přece znásilněna, a z tohoto styku s největší pravděpodobností otěhotněla. Jejím dítětem musel být syn, a proto byl započten. V rodokmenu uveden nebyl ze stejného důvodu jako neuvedení potomci v rodokmenu Noéma - nebyl považován za hodného zaznamenání.

Ženy nebyly dušemi?

Kromě toho je sice řeč o synech i dcerách, ale až na vyjímky nejsou dcery započítávány, a to dokonce ani do pojmu duše - viz na příklad 46:27.

1.M.46:16	Synové Gádovi: Sifjón a Chagí, Šúni a Esbón, Éri, Aródi a Aréli.
1.M.46:17	Synové Ašerovi: Jimna a Jišva, Jišví a Bería a jejich sestra Serach; synové Beríovi byli Cheber a Malkíel.
1.M.46:18	To jsou synové Zilpy, kterou dal Lában své dceři Leji, a ona je porodila Jákobovi, šestnáct duší.
1.M.46:19	Synové Jákobovy ženy Ráchel: Josef a Benjamín.
1.M.46:20	Josefovi se narodili v zemi egyptské Manases a Efrajim, které mu porodila Asenat, dcera ónského kněze Potífery.
1.M.46:21	Synové Benjamínovi: Bela, Beker a Ašbel, Géra a Naamán, Échi a Róš, Mupím a Chupím a Ard.
1.M.46:22	To jsou synové Ráchelini, kteří se narodili Jákobovi, celkem čtrnáct duší.
1.M.46:23	Synové Danovi: Chuším.
1.M.46:24	Synové Neftalího: Jachseel a Gúní, Jeser a Šilem.
1.M.46:25	To jsou synové Bilhy, kterou dal Lában své dceři Ráchel, a ona je porodila Jákobovi, celkem sedm duší.
1.M.46:26	Celkový počet těch, kdo vstoupili do Egypta s Jákobem, z jehož beder vzešli, byl šedesát šest duší, kromě žen Jákobových synů.
1.M.46:27	K tomu synové Josefovi, kteří se mu narodili v Egyptě, dva. Všech duší domu Jákobova, které vešly do Egypta, bylo sedmdesát.

Toto téměř naprosté ignorování žen muselo mít vážnou příčinu. A jelikož Bible v naprosté většině případů zásadní věci nevynechává, ^{^[64]} můžeme příčinu nalézt.

Jsou dvě zaznamenané příčiny, které zřejmě vedly k takovému postoji:

První příčinou bylo chování první ženy - Evy. Víme, že ačkoli poznala, že byla podvedena, místo aby Adama varovala, naopak ho přiměla, aby zakázané ovoce jedl také. Bylo to alespoň do jisté míry zneužití manželovy lásky. [65] Takový postoj přirozeně nemohl zůstat bez odezvy a jistě se později stal určitou tradicí.

Druhou a patrně ještě silnější příčinou bylo osobní ,,zklamání" Jákoba jeho manželkou Ráchel.

Ráchel Jákoba zklamala

Zkusme se vžít do jeho situace:

- Ráchel byla zřejmě krasavicí a Jákob se zamiloval do jejího vzhledu. A jak už to bývá, zamilovaný člověk připisuje automaticky člověku (případně jakémukoli objektu) ty nejlepší vlastnosti. A jako obvykle se i Jákob hluboce mýlil.

- Kvůli Ráchel - jak se domníval - byl ochoten si vzít za manželku i její starší sestru Leu. Očekával, že ho Ráchel za to bude milovat ještě víc. Ani ve snu ho nenapadlo, že by Ráchel mohla na svou sestru žárlit. (Nezapomeňme také, že svatba s Leou byla oslavována hostinou, zatímco Ráchel mu její otec prostě jen přivedl.)

- Na rozdíl od svého praotce Abraháma po dětech ve svém mládí ještě netoužil, a později už neměl důvod. Že Ráchel byla dlouho neplodná, mu nevadilo. Souboj jeho manželek zřejmě chápal jako ,,ženskou" malichernost. [66] Vždyť synů už měl dost, tak ,,oč ty ženské vlastně tak bojují"? On byl spokojen, tak co?

- A najednou ho Ráchel nesmyslně a ještě vztekle obviní z toho, že on je vinen její neplodností. Jaké absurdní obvinění od jeho milované ženy. Jákob musel být velmi rozčarován. Pochopil, že ona ho ve skutečnosti nemiluje (pokud příliš sebevědomá krasavice je schopná někoho milovat). Najednou si uvědomil, že jeho žena chce děti jen aby ,,nepřišla do řečí" - že on pro ni po citové stránce nic neznamená. Po takovém šoku musel začít mít pocit, že ženy mají jen samé nízké pohnutky.

- K tomu všemu si Jákob nebyl schopen uvědomit, že jeho první žena Lea ho skutečně miluje. Jeho ,,zklamání" ho velmi pravděpodobně postupně dovedlo až k negativnímu pohledu na ženy. Nečekejme, že Jákob byl něco víc než obchodník - vždyť i s Bohem uzavřel pro sebe ,,výhodný" obchod. [67] Žádným vyšším morálním kritériím by v té době nevyhověl. [68]

- Jeho negativní pohled na ženy - zřejmě později vštěpovaný i synům - potom vedl k tomu, že dle jeho názoru žádná žena není hodná toho, aby byla do počtu ,,duší" započtena.

Jak víme, i v řadě dnešních kultur existuje podobný náhled na ženy (na příklad islám). A je to také typický názor i mnoha dnešních ,,zklamaných" mužů. [69]

Příchod Jákoba a jeho synů do Egypta

Příchod do Gošenu

Jákob zřejmě nechtěl jet za Josefem do faraónova sídelního města, a tak poslal Judu, aby dojednal schůzku s Josefem v místě nového bydliště:

1.M.46:28

Jákob poslal před sebou k Josefovi Judu, aby dal předem pokyny do Gošenu. Pak vstoupili do země Gošenu.

Josef vyhověl:

1.M.46:29a

Josef dal zapřáhnout do vozu a vyjel svému otci Izraelovi vstříc do Gošenu.

Setkání lítostivého Josefa s otcem se opět neobešlo bez Josefových slz:

1.M.46:29b

Když se setkali, padl mu kolem krku a na jeho šíji se rozplakal.

Jákob dal najevo, že stále někde ve svém nitru doufal, že se s Josefem setká, a tato naděje ho udržovala při životě:

1.M.46:30

Izrael Josefovi řekl: "Teď už mohu zemřít, když jsem spatřil tvou tvář a vím, že jsi ještě živ."

Představení bratrů králi

Josef pořád nevěděl, že je sledován, a že farao si o všech jeho pohybech nechal posílat zprávy (viz vysvětlení k veršům pátému a šestému). Pokládal proto za svou povinnost svého šéfa informovat:

1.M.46:31	Josef svým bratrům a rodině svého otce pravil: "Pojedu a ohlásím to faraónovi. Řeknu mu:>>Přišli ke mně z kenaanské země moji bratři a rodina mého otce.
1.M.46:32	Ti muži jsou pastýři ovcí, chovateli stád. Přišli se svým bravem a skotem a se vším, co mají.<<

Přestože pastýřská práce se v Egyptě považovala za ,,ohavnost", Josef přikázal svým bratrům, aby řekli pravdu:

1.M.46:33	Až vás farao zavolá a otáže se, jaké je vaše zaměstnání,
1.M.46:34a	řeknete:>>Tvoji otroci jsou od svého mládí až doposud chovateli stád, stejně jako naši otcové.<<

Josef o svých bratřích dobře věděl (stejně jako jejich otec Jákob), že to bývali většinou lháři (viz výše), a také dobře věděl, že faraónovi lhát nesmějí. Proto svůj požadavek zdůvodnil

1.M.46:34b

To proto, abyste se mohli usídlit v zemi Gošenu, neboť pro Egypťany jsou všichni pastýři ovcí ohavností.

a to přestože věděl, že jako pastevci stejně nemohou být v jiné části Egypta.

Josef udělal, co řekl

1.M.47:1

Josef šel a oznámil faraónovi: "Můj otec a moji bratři se svým bravem a skotem i se vším, co mají, přišli ze země kenaanské. Jsou tu v zemi Gošenu."

A představil některé ze svých bratrů:

1.M.47:2

Potom vzal ze svých bratrů pět mužů a postavil je před faraóna.

Proč právě pět?

Jsou náznaky, že toto číslo bylo v Egyptě posvátné, a Josef se uměl Egyptskému vkusu přizpůsobit. [70]

Určitě měl ale vážnější důvod: Jak už jsme zmiňovali, Josefovi bratři byli zvyklí lhát, a lež by faraón nebo ještě spíše lidé kolem něj velmi rychle zneužili. Josef proto jistě vybral ty z bratrů, u nichž bylo toto riziko alespoň relativně nejmenší. Šlo o to, že farao byl chytrý a doufal, že Josefovi bratři se budou za svůj původ stydět. Kdyby totiž zapřeli, že pasou stáda, král by jim nabídl výnosná zaměstnání u svého dvora a určitě by se mu podařilo je poegypštit. A že Josefovi bratři byli přinejmenším v době Josefova pobytu doma chamtiví, už víme.

Bylo prostě nutné dát přednost záchraně a výchově základu Božího lidu před jeho pohodlím.

Král se zachoval podle očekávání:

1.M.47:3	Farao se jeho bratrů otázal: "Jaké je vaše zaměstnání?" Oni mu odvětili: "Tvoji otroci jsou pastýři ovcí stejně jako naši otcové."
1.M.47:4	A řekli faraónovi: "Přišli jsme, abychom v této zemi pobývali jako hosté, poněvadž pro ovce tvých otroků nebyla žádná pastva; na kenaanskou zemi těžce dolehl hlad. Dej svolení, ať tvoji otroci mohou sídlit v zemi Gošenu."

Poznámka: V překladu veršů pátém a šestém je nejasnost. Předkladatelé se většinou shodli na aplikaci hebrejského podkladu, který v podstatě zní takto:

1.M.47:5	Farao řekl Josefovi: "Tvůj otec a tvoji bratři přišli přece k tobě.
1.M.47:6	Egyptská země je před tebou. Usídli tedy otce a bratry v nejlepší části země. Ať sídlí v zemi Gošenu. Máš-li za to, že jsou mezi nimi schopní muži, ustanov je správci nad mými stády."

JB uvádí druhou možnost podle Septuaginty pod záhlavím ,,Jiné vyprávění" takto:

1.M.47:5	Jakub a jeho synové přišli k Josefovi do Egypta. Dozvěděl se to egyptský král, faraón, a řekl Josefovi:"Přišli k tobě tvůj otec a bratři.
1.M.47:6	Egyptská země je ti otevřena: usaď svého otce a bratry v nejlepším kraji".

Ve skutečnosti to určitě bylo tak, že farao to Josefovi neřekl a Josef to proto nenapsal. Překladatelé Septuaginty ale očividně odněkud věděli, že farao nechal Josefa sledovat (a jak jsme si už řekli, bylo to logické a obvyklé) [71] , a chtěli tento fakt zaznamenat. Král se zajisté pokusil Josefovy bratry zkorumpovat, nebo to alespoň plánoval. Josef možná faraóna nepodezíral, ale oprávněně podezíral své bratry z toho, že by takovou nabídku vděčně přijali - ke své duchovní zhoubě ovšem.

Poznámka: Anebo byl Josef chytřejší a o všech těchto věcech věděl, a do svých záznamů je neuvedl z obavy, že by se mohly dostat do rukou krále. Možná dokonce, že to zapsal a nechal uchovat v tajnosti někde jinde (u svého otce?), a že k těmto záznamům se překladatelé Septuaginty později dostali. To je vlastně asi nejpravděpodobnější alternativa.

Představení otce (Jákoba)

1.M.47:7

Pak uvedl Josef svého otce Jákoba a postavil jej před faraóna, a Jákob faraónovi požehnal.

Je pozoruhodné, že Josef uvedl svého otce až po svých bratrech. Bylo by se bývalo slušelo, aby to bylo obráceně. Zřejmě se chtěl pojistit a umožnit, aby otec uvedl na pravou míru eventuální lži bratrů.

Král položil první otázku osobní, a přirozeně tu, která starého člověka osloví nejvíc:

1.M.47:8

Farao se Jákoba otázal: "Kolik je let tvého života?"

¨Jákob odpověděl podle pravdy

1.M.47:9a

Jákob mu odvětil: "Dnů mého putování je sto třicet let.

ale věděl, že před králem se nesmí vyvyšovat. Postěžoval si proto, aby se král mohl cítit o to lépe:

1.M.47:9b

Léta mého života byla nečetná a zlá, nedosáhla let života mých otců za dnů jejich putování."

Jákob se zatvářil, že mu délka života nestačí, ale to zřejmě řekl jen kvůli faraónovi, protože už předtím dal najevo, že mu postačí, když uvidí Josefa (srovnej 45:28).

Býval by mohl jistě povídat víc (starý člověk se obvykle rád vypovídává), ale dobře věděl, že by to faraóna nezajímalo. Proto se snažil si ho ještě naklonit požehnáním:

1.M.47:10

Když Jákob faraónovi požehnal, vyšel od něho.

Král se skutečně o nic dalšího nezajímal.

Usídlení Izraelitů

Josef se potom postaral o usídlení svých příbuzných, a to v nejlepší části Egypta. Tato část, právě proto, že byla nejlepší, byla nepochybně osídlena vlivnými Egypťany, a Josef je tedy musel vysídlit jinam. A nechtěl-li udělat nějaký hromadný přesun obyvatelstva, musel jim dát místo v dosud neobydlené části Egypta - a tedy v části mnohem horší, než byla ta, ve které dosud žili. To se nemohlo obejít bez jejich nepřátelství, a Josef se proto zaštítil královým příkazem:

1.M.47:11

Josef pak svého otce a bratry usadil a dal jim trvalé vlastnictví v zemi egyptské, v nejlepší její části, v zemi Ramesesu, podle faraónova rozkazu.

Navíc není napsáno nic o tom, že by dostali odškodné. Tady někde asi bylo zaseto nepřátelství vůči Izraelitům, které se naplno projevilo později. A farao také jistě intuitivně používal metodu ,,rozděl a panuj."; zasévání preventivních sporů mu jistě nebylo proti mysli.

Protože i ta nejlepší půda nedávala v suchých letech žádnou úrodu, musel se Josef o své příbuzné trvale starat. Podle formulace, jakou při zápisu užil, nepožadoval zřejmě od nich žádnou platbu. Buď to platil sám (jenže to by byly bývaly musely být velmi velké částky, protože jich bylo hodně a stále jich přibývalo), nebo jim to z titulu své funkce dával zadarmo. Ať tak či onak, ani to se nemohlo obejít bez závisti, zvláště, když byli Izraelité považováni Egypťany za barbary.

1.M.47:12

A opatřoval svého otce i bratry chlebem, celý dům svého otce až po ty nejmenší.

Je zarážející, že o tom pisatel (zřejmě Josef) nic neuvedl. Neuvědomoval si to snad? Spíše mu však nic jiného nezbylo a počítal s tím, že Jákobovi potomci stejně odejdou do zaslíbené země, takže v Egyptě nezůstanou.

Věděl však o tom, že to bude až čtvrtá generace od Abraháma? Nevíme, protože nám o svém uvažování o těchto věcech nic nezapsal; možná z obavy, aby se král k záznamům nedostal.

Prozatím se ničeho obávat nemusel - Egypt ho nutně potřeboval a král to dobře věděl. V období prorokovaných let hojnosti byla jeho pozice pevná.

Josef prodává obilí za stáda

Josef se snažil naklonit krále si co nejvíce, protože jeho vliv byl závislý jen na faraónovi. Jak jsme si ukázali, farao se staral, aby Josef mezi Egypťany mnoho vlivných přátel neměl.

Egypťanům a Kenaancům Josef obilí prodával, a to zřejmě za vysokou cenu - aby si nekupovali do zásoby. Využíval toho, že oni zřejmě nevěděli, že sucho potrvá ještě dalších pět let, a proto byli ochotni vysoké částky platit.

1.M.47:13	V celé zemi nebyl chléb; hlad doléhal velmi těžce. Země egyptská i země kenaanská byly hladem vyčerpány.
1.M.47:14	Za obilí, které nakupovali, vybral Josef všechno stříbro, co se ho jen v zemi egyptské a kenaanské našlo, a odvedl je do faraónova domu.

Stalo se, co se stát muselo: Stříbro, které se tehdy používalo jako platidlo, během následujících let všem došlo.

1.M.47:15

Tak došlo v zemi egyptské i kenaanské stříbro a všichni Egypťané přicházeli k Josefovi a žádali: "Dej nám chleba; copak ti máme umírat před očima jen proto, že nemáme stříbro?"

Egypťané už rovnou šli k Josefovi a žádali o soucit, ale co Kenaanci? Ti zřejmě umírali hladem, aniž by se nad tím Josef sebeméně pozastavil. Ale ani vůči Egypťanům se nezachoval právě milosrdně:

1.M.47:16

Josef rozhodl: "Když už nemáte stříbro, dejte svá stáda a já vám za ně dám chléb."

Farao chytře mlčel. Jeho správce vykořisťoval lid a bral tak odpovědnost na sebe.

1.M.47:17	Přiváděli tedy svá stáda k Josefovi a Josef jim dával chléb za koně, za stáda bravu a skotu a za osly. Pečoval o ně tím, že jim v onom roce poskytoval za všechna jejich stáda chléb.
1.M.47:18a	Tak uplynul onen rok.

Za jediný rok jim sebral všechna stáda. Zřejmě musel zřídit nějakou velkou organizaci na správu tak velkých faraónových stád. A vedením pověřil pravděpodobně své bratry - srovnej 47:6.

Josef udělal ze svobodných Egypťanů otroky faraóna

Josef věděl, že hlad potrvá už jen jeden rok, a musel proto stanovit cenu tak vysoko, aby vykoupil během tohoto roku všechna stáda Egypťanů. To se také stalo:

1.M.47:18b

V příštím roce však přišli znovu a řekli mu: "Nebudeme před pánem tajit, že stříbro došlo a stáda dobytka už též patří pánovi. Jak pán vidí, zůstala nám už jen těla a půda.

Josef tentokrát čekal, co mu prosebníci navrhnou. Věděl, že má ještě dostatečné zásoby, a že by mohl dávat lidem najíst zdarma. Prosebníci si však asi netroufli takový požadavek vznést, a proto navrhli:

1.M.47:19

Proč ti máme umírat před očima, my i naše půda? Kup nás i s naší půdou za chléb a budeme i se svou půdou faraónovými otroky. Vydej osivo, abychom zůstali naživu a nezemřeli a naše půda aby nezpustla."

Když lidé žádali, aby jim Josef vydal osivo (a on to opravdu udělal - viz dále), muselo tedy již začít pršet, a bylo jasné, že období sucha končí. Josef na jejich návrh ihned přistoupil:

1.M.47:20

Josef tedy skoupil všechnu egyptskou půdu pro faraóna. Všichni Egypťané prodávali svá pole, neboť na ně tvrdě doléhal hlad. Země se tak stala vlastnictvím faraónovým.

A učinil příslušná organizační opatření:

1.M.47:21

A lid od jednoho konce egyptského pomezí až ke druhému uvedl pod správu měst.

Josef sdělil, kterou půdu nekupoval

1.M.47:22

Pouze půdu kněží nekupoval, neboť kněží měli od faraóna své důchody a žili z důchodů, které jim farao dával; proto svou půdu nemuseli prodat.

avšak neuvedl, že určitě nekupoval ani půdu králových rádců, jakož i jiných nejvyšších králových úředníků (kteří přece o sedmi bohatých a sedmi chudých úrodách věděli a jistě se na to připravili). A zřejmě i půdu svých nyní již početných příbuzných.

Poznámka: Je ještě možné, že všichni Josefovi bratři byli zaměstnáni jako faraónovi služebnici ve funkcích správců stád, a proto nepotřebovali vlastnit půdu.

Josef lidu zdůraznil, že koupil lid i jejich pole pro faraóna (a tedy nikoli pro sebe), aby neuvrhl na sebe nenávist:

1.M.47:23

Josef potom řekl lidu: "Dnes jsem koupil pro faraóna vás i vaši půdu. Zde máte osivo a půdu osejte.

a stanovil nevolnické podmínky:

1.M.47:24

Pětinu z úrody budete odevzdávat faraónovi a čtyři díly vám zůstanou k osetí pole a pro obživu vaši a vašich domů a pro obživu vašich dětí."

20% z výtěžku. [72] Část osiva byla jistě (po poučení ze sedmi let neúrody) Josefem a později dalšími královskými úředníky skladována a další část spotřebována králem a jeho aparátem, ale i tak muselo být osiva velké množství, a nejspíše se vyváželo a prodávalo v zahraničí.

Nebývalou hroznou neúrodou vyděšení Egypťané byli ochotni přistoupit na cokoli:

1.M.47:25

Odpověděli: "Tys nás zachoval při životě! Jen když získáme přízeň svého pána! Budeme faraónovými otroky."

Nikde se neříká, že takové příkazy vydal farao. Byla to jen a jen Josefova iniciativa.

Historikové říkají, že Josef dal vybudovat zavlažovací kanál, který dodnes nese jeho jméno. Josef tak zřejmě zaměstnal rolníky, kteří v době hladu neměli nic na práci. I to bylo velmi moudré.

1.M.47:26a

Josef tedy vydal o egyptské půdě nařízení dodnes platné: pětina úrody patří faraónovi.

Josef opakuje (psal to nejspíše sám), že pouze kněžím zůstala jejich půda:

1.M.47:26b

Faraónovým vlastnictvím se nestala jedině půda kněží.

To je málo pravděpodobné. Z verše 22. víme, že kněží dostávali od faraóna důchody, ale Josef jakožto jeho správce celého Egypta nikoli? Určitě ano - vždyť byl jeho nejvyšším služebníkem. V tom případě se i on jistě pojistil a nepochybně pojistil i své příbuzné. Můžeme věřit tomu, že by i je učinil faraónovými otroky? Jak by potom zajistil možnost jejich odchodu do Zaslíbené země? Jako faraónovi otroci by bez jeho svolení odejít nemohli. To by Josef přece neriskoval.

Klíč je nejspíš v tom, že Josef koupil část území Gošen pro sebe a své příbuzné, čímž toto území vyňal ze svého označení egyptská půda, které uvedl ve verši 26.

Po hladu

Nastal poklidný život:

1.M.47:27

Izrael se usadil v egyptské zemi, na území Gošenu. Zabydleli se v ní, rozplodili se a velmi se rozmnožili.

Nicméně se jistě množili uvnitř společenství - bylo to nutné, aby se mezi ně znovu nezanesly geny od andělů. A jestli se množili bez problémů, tak to možná bylo možné ze stejného důvodu jako u prvních lidí: Původní geny to zjevně umožňovaly.

Jak moc se ale mohli rozmnožit?

1.M.47:28

Jákob žil v egyptské zemi ještě sedmnáct let; všech let Jákobova života bylo sto čtyřicet sedm.

Pokud by měl každý z Jákobových vnuků v průměru deset dětí, mohlo jich být za oněch sedmnáct let o jednu generaci více, a tedy cca 500 až 600 lidí bez žen - tedy dvojnásobek. Takže v době Jákobovy smrti jich mohlo být odhadem kolem jednoho tisíce. Zřejmě se množili velmi rychle a stávali se významnou menšinou - zemi Gošen brzy obsadili zcela. Není proto divu, že Egypťané začali být zneklidnění. [73]

Poslední dny Jákobovy

Jákob žádá o pohřbení v zaslíbené zemi

Rychlé ubývání sil prozradilo Jákobovi, že už dlouho žít nebude. Rozhodl se, že se postará o poslední věci:

1.M.47:29a

Když se přiblížil den Izraelovy smrti, zavolal svého syna Josefa a řekl mu: "Jestliže jsem získal tvoji přízeň, vlož prosím ruku na můj klín a prokaž mi milosrdenství a věrnost:

Jákob žádal přísahu (ale nikoli při Bohu - povšimněme si)

1.M.47:29b	Nepohřbívej mě prosím v Egyptě!
1.M.47:30a	Až ulehnu ke svým otcům, vynes mě z Egypta a pochovej mě v jejich hrobě."

V této chvíli Jákob žádal o pochování v Zaslíbené zemi, jako kdyby šlo jen o jeho osobní přání být se svými předky. O Bohu zatím ani slovo.

Josef souhlasil:

1.M.47:30b

Odpověděl: "Zachovám se podle tvých slov."

Jákob ale ani Josefovi nevěřil natolik, aby znovu nežádal o přísahu:

1.M.47:31

Izrael řekl: "Přísahej mi." Tedy mu přísahal. I poklonil se Izrael k hlavám lůžka.

Poznámka: Vykladači neradi vidí tuto Jákobovu nedůvěru, a hledají nějaké zdůvodnění. Komentovaný EP na příklad říká, že Jákob chtěl dát Josefovi argument, kdyby farao s pohřbením v cizině nesouhlasil. To je ale zbytečné - vždyť Jákob měl celý život důvod svým synům nevěřit; a Josef otci na své bratry nežaloval, [74] že ho prodali (i když se to otec jistě nějak dozvěděl), což Jákob oprávněně mohl považovat z jeho strany za zatajování faktů. [75]

Před smrtí

Požehnání Josefovým synům

Jákobova předtucha blízkého konce byla oprávněná:

1.M.48:1

Po těchto událostech pověděli Josefovi: "Tvůj otec je nemocen." Vzal tedy Josef s sebou oba své syny, Manasesa a Efrajima.

Josef už počítal s nejhorším a vzal s sebou své syny.

1.M.48:2

I oznámili Jákobovi: "Přichází k tobě tvůj syn Josef." Tu se Izrael vzchopil a posadil se na lůžku.

Teprve nyní se Jákob odvolal na Boha:

1.M.48:3	Jákob Josefovi řekl: "Bůh všemohoucí se mi ukázal v Lúzu v kenaanské zemi a požehnal mi
1.M.48:4	slovy:>>Hle, rozplodím tě a rozmnožím a učiním tě společenstvím lidských pokolení. Tuto zemi dávám do věčného vlastnictví tvému potomstvu.<<

Nyní učinil Jákob něco neobvyklého:

1.M.48:5	Oba synové, kteří se ti v egyptské zemi narodili před mým příchodem k tobě do Egypta, budou nyní moji. Efrajim a Manases jsou moji jako Rúben a Šimeón.
1.M.48:6	Děti pak, které zplodíš po nich, budou tvé; ve svém dědictví se budou nazývat jmény svých bratrů.

Proč to řekl?

Vykladači říkají jen to, že to byla Boží vůle. Ale přitom nevíme nic o tom, že by Jákob takový příkaz od Boha dostal.

Důvod byl nejspíše zcela jiný. Jákob se o své syny zřejmě velmi zajímal už od jejich útlého mládí. Víme to z toho, že na konci svého života udělil každému z nich individuální požehnání, vycházející z jejich osobních vlastností a schopností (viz dále rozbor tohoto požehnání). Srovnej

Př.20:11	Už na chlapci se z jeho způsobů pozná, zda bude v jednání ryzí a přímý.
Ž.58:4	Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou.

V prvé řadě Jákob věděl, že jeho synové měli mnoho vážných nedostatků (víme už na příklad, že hodně lhali). Když si zamiloval Josefa, bylo to proto, že z nich byl nejpoctivější a nejčestnější. Protože si přál, aby jeho potomstvo bylo co nejlepší, přikázal, aby Josefovi synové byli postaveni na roveň jeho ostatních synů.

Josefovi pověděl ještě o místu hrobu jeho matky:

1.M.48:7

Když jsem přicházel z Rovin aramských, zemřela mi před očima Ráchel; bylo to v kenaanské zemi na cestě nedaleko Efraty a pochoval jsem ji tam u cesty do Efraty, to je do Betléma."

a teprve nyní si všiml jeho synů:

1.M.48:8	Izrael pohleděl na Josefovy syny a zeptal se: "Kdo to je?"
1.M.48:10a	Izrael měl totiž oči obtížené stářím a špatně viděl.
1.M.48:9a	Josef otci odvětil: "To jsou moji synové, které mi zde Bůh dal."

Jákob si přál ihned pojistit svoje předchozí rozhodnutí:

1.M.48:9b

Otec řekl: "Nuže, přiveď je ke mně, abych jim požehnal."

Josef neprotestoval, i když si jistě všiml, že jakkoli chce otec požehnat jeho synům jako svým, ostatní své syny nyní k požehnání nezavolal. Chtěl jim požehnat zvlášť. To bylo neobvyklé a Jákob tím jistě něco zamýšlel.

1.M.48:10b	Josef je k němu přivedl, on je políbil a objal.
1.M.48:11	Izrael Josefovi řekl: "Nedoufal jsem, že ještě někdy uvidím tvou tvář, a hle, Bůh mi dopřál vidět i tvé potomky."

Josefa nejspíše napadlo, že Jákob chce požehnat nejen jeho synům, ale i jemu samotnému. (A to zvlášť od ostatních jeho bratrů - zřejmě proto, že jim chtěl udělit požehnání větší, a nechtěl znovu vyprovokovat minulou závist.)

Proto asi připravil k požehnání nejen své syny, ale sám také zaujal poníženou pozici:

1.M.48:12	Poté je Josef odvedl od jeho kolenou a sklonil se tváří až k zemi.
1.M.48:13	Vzal oba, pravou rukou Efrajima a postavil ho k Izraelově levici, levou rukou Manasesa a postavil ho k Izraelově pravici.

Jákob nyní učinil další neobvyklý krok - opět upřednostnil mladšího z obou Josefových synů:

1.M.48:14	I vztáhl Izrael pravici a položil ji na hlavu Efrajima, který byl mladší, a levici na hlavu Manasesovu. Zkřížil ruce úmyslně, ačkoli prvorozený byl Manases.
1.M.48:17	Josef viděl, že otec položil pravou ruku na hlavu Efrajimovu, a nelíbilo se mu to. Uchopil tedy otcovu ruku, aby ji přenesl z hlavy Efrajimovy na hlavu Manasesovu.
1.M.48:18	Řekl mu: "Ne tak, otče, vždyť prvorozený je tento. Polož svou pravici na jeho hlavu."
1.M.48:19	Otec však odmítl: "Vím, synu, vím. Také on se stane lidem a také on vzroste. Jeho mladší bratr jej však přeroste a jeho potomstvo naplní pronárody."
1.M.48:20	A toho dne jim požehnal: "Tvým jménem bude Izrael žehnat: Bůh tě učiň jako Efrajima a Manasesa." Tak povýšil Efrajima nad Manasesa.

A opět to zřejmě bylo proto, že si důkladně všiml obou chlapců a poznal, že Efrajim bude mravnější a moudřejší. A také si všiml Josefova poníženého postoje, a proto

1.M.48:15	Požehnal Josefovi takto: "Bůh, před nímž ustavičně chodívali moji otcové Abraham a Izák, Bůh, Pastýř, který mě vodí od počátku až dodnes,
1.M.48:16	Anděl, Vykupitel, jenž před vším zlým mě chránil, ať požehná těm chlapcům. Ať se v nich hlásá mé jméno a jméno mých otců Abrahama a Izáka; ať se nesmírně rozmnoží uprostřed země."

Požehnal tedy jeho dvěma synům, a to přesto, že měli egyptskou matku a byli tedy míšenci. Ale Josefovi požehnal zvlášť:

1.M.48:22

Tobě dávám o jeden díl víc než tvým bratrům; získal jsem jej z rukou Emorejců svým mečem a svým lukem."

Další požehnání Josefovi řekl až když zavolal všechny syny.

Poznámka: Přepočítejme si dědické podíly.
Kdyby Josef měl ještě další syny, dostali by dva díly. Už před tím jeho synové Efrajim a Manases dostali každý svůj díl jako ostatní bratři. Takže Josefovi potomci by měli čtyři díly (a to by mohlo znovu vyvolat závist).
Dále Juda, který byl uznán za prvorozeného, by měl dva díly.
A zbylo dalších deset synů, každý se svým dílem.
Následkem toho by se jeho dědictví mělo dělit na šestnáct dílů.
Což se z různých důvodů nestalo. Jednak Josef už další syny neměl (čímž odpadly dva díly) a o své díly přišli bratři Šimeón a Lévi, takže jich zase zbylo jen dvanáct. Viz dále.

Teprve nyní řekl nebo alespoň připomněl Jákob Josefovi Boží záměr:

1.M.48:21

Josefovi Izrael řekl: "Hle, já umírám, ale Bůh bude s vámi a přivede vás zpátky do země vašich otců.

a svolal ostatní své syny:

1.M.49:1

I povolal Jákob své syny a řekl: "Sejděte se, oznámím vám, co v budoucnu vás potká.

Slíbil jim, že jim bude prorokovat budoucnost, ale ve skutečnosti jim udělil požehnání.

Jákob žehná svým synům

1.M.49:2

Shromážděte se a slyšte, synové Jákobovi, slyšte Izraele, svého otce.

Rúbenovi

Prvorozenému pouze oznámil, že za trest ho zbavuje jeho práva i autority, přestože přirozenou autoritu u většiny svých bratří zřejmě měl:

1.M.49:3	Rúbene, tys můj prvorozený, síla má a prvotina mého mužství; povzneseností a mocí překypuješ.
1.M.49:4	Přetekls jak vody; nebudeš však první, protože jsi vstoupil na otcovo lože. Tehdy znesvětils je. Na mé lůžko vstoupil!

Jeho podíl mu však nezrušil.

Jákob ale tímto soudem také vyslovil prorocky zásadu: Mužství, povznesenost a moc musí být udržovány pod kontrolou - jinak budou poníženy.

Šimeónovi a Lévimu

Oba tyto v pořadí podle věku další bratry posoudil Jákob najednou:

1.M.49:5

Šimeón a Lévi, bratři, jejich zbraně nástroj násilí.

Jákobův soud se týkal jejich kruté pomsty za znásilnění sestry Díny. Jákob vyjádřil své nejhlubší rozhořčení a jejich potomstvu zcela odňal právo na jakýkoli podíl:

1.M.49:6	V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva, neboť v hněvu povraždili muže, ve svém rozvášnění ochromili býky.
1.M.49:7	Buď proklet jejich hněv, že byl tak prudký, jejich prchlivost, že byla tak krutá. Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli.

Podíly jim byly vzaty.

Josef vyjádřil další zásadu: Krutost nemá v jeho potomstvu žádné čestné místo.

Judovi

Právo prvorozeného tedy připadlo až čtvrtému synovi v pořadí:

1.M.49:8

Tobě, Judo, tobě vzdají čest tví bratři. Na šíji nepřátel dopadne tvá ruka; synové tvého otce se ti budou klanět.

Z tohoto požehnání vidíme, jak velkou autoritu požíval syn, který byl otcem uznán jako prvorozený. Byl také ustanoven velitelem při vojenských akcích.

Jákob ale vyslovil ještě něco jiného: Juda dostal práva prvorozeného nikoli jen proto, že na něj připadlo automaticky (když ho tři starší bratři byli zbaveni); ale vydobyl si ho, a Jákob mu to řekl symbolicky, protože nechtěl, aby tomu ostatní bratři porozuměli a aby tak nevznikla další jejich zášť:

1.M.49:9a

Mládě lví je Juda. S úlovkem, můj synu, vystoupil jsi vzhůru.

Juda měl pochopit, že jeho otec ocenil na něm jednak jeho inteligenci, se kterou raději rychle využil nabízející se možnosti a navrhl prodej Josefa do otroctví, než aby ho nechal usmrtit svými bratry hned nebo později, a také jeho chování při Josefově zkoušce v období hladu. V obou případech se správně ujal rozhodující iniciativy jako pravý vůdce.

Ostatním bratrům pak řekl další zdůvodnění:

1.M.49:9b

Stočil se a odpočíval jako lev, jak lvice. Kdo ho donutí, aby povstal?

Což znamenalo, že své autority a svých schopností nezneužíval, a nikdy se nenechal k tomu vyprovokovat. Byl mírný a neagresivní. (Jákob se možná dozvěděl i o důvodu Judova útěku od bratrů a o genetickém přínosu Támar).

Jákob věděl, že tyto vlastnosti jsou k práci vůdce jeho lidu nejdůležitější, a proto vyslovil své přání zásadní povahy:

1.M.49:10

Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.

Zkušenostmi nabytá moudrost Jákobova byla v tomto ohledu tak velká, že se nezmýlil ani v tom, že Judův kmen vydrží ve svém vedoucím postavení až do příchodu (pro Izrael i svět) rozhodující osobnosti, ani v tom, že tato osobnost bude jeho potomkem.

Další Jákobova slova jsou opět symbolická. Hovoří o jeho majetku, který zřejmě nebude velký, a bude se živit vlastní prací:

1.M.49:11a

Své oslátko si přiváže k vinné révě, mládě své oslice k révoví.

Juda zřejmě nebažil po majetku, což pravděpodobně souviselo i s jeho neagresivitou.

Jeho přirozená autorita zůstane vysoká:

1.M.49:11b

Oděv svůj vypere ve víně, háv knížecí v krvi hroznů.

Kníže byl muž s přirozenou (a tedy nikoli úřední) autoritou. Jákob si přál, aby v čele nepoctivých a agresivních bratří byl mírný člověk. Nechtěl, aby jeho potomstvo bylo mocichtivé, ziskuchtivé, útočné a expanzivní. [76]

A také mu řekl proroctví o zdraví:

1.M.49:12

Oči bude mít tmavší než víno, zuby bělejší než mléko.

Poznámka: Podle očí a zubů prý zkušený lékař poznal hodně nemocí a chorob člověka. Platí to ale i dnes.

To vše vyplývalo z Judovy moudrosti a nebojovnosti. Tyto vlastnosti Jákob zvláště vyzdvihl.

Zabulónovi

Zabulón byl zřejmě nadaným obchodníkem, a proto mu Jákob určil kontakt s mořem (jakožto dopravní cestou) a obchodně známým Sidónem. Upozornil tím na to, že k rozvíjení jeho schopností je třeba vytvořit vhodné podmínky:

1.M.49:13

Zabulón se rozloží až k břehům moře, tam, kde lodě kotví, dosáhne až k Sidónu svým bokem.

Zabulón byl pravděpodobně tím, kdo sjednal s kupci cenu Josefa, když byl prodán do Egypta.

Isacharovi

O dalším synovi jakoby neměl nic do budoucnosti. Jeho slova vypadají jen jako povzdech nad tímto synem:

1.M.49:14	Isachar, to kostnatý je osel. Mezi dvěma ohradami odpočívá.
1.M.49:15	Uviděl, jak dobré odpočinutí mít bude a že rozkošná je země; sehnul hřbet a břemena nosil, podrobil se otrockým pracím.

Tento syn byl zřejmě požitkář, a požitkáři se nakonec stanou otroky svého hédonismu. To je také jedno z poselství Jákoba.

Danovi

Tento Jákobův syn byl zřejmě zlý, úskočný, zrádný a podlý. Jákob proto měl pro něj jen jednu možnou profesi - ,,právníka":

1.M.49:16

Dan, ten povede pře svého lidu jako jeden z kmenů Izraele.

Symbolicky varoval ostatní bratry před špatnými vlastnostmi tohoto syna:

1.M.49:17

Hadem na cestě buď Dan, buď na stezce růžkatou zmijí, jež do paty uštkne koně, že se jeho jezdec skácí nazpět.

Ale protože ho - jakožto svého syna - také miloval, s úzkostí se obrátil s prosbou o pomoc na Boha:

1.M.49:18

Ve tvou spásu naději jsem složil, Hospodine!

Jákobova obava se rovněž vyplnila - tento kmen se v proroctví knihy Zjevení už nenachází (viz Zj.7:4-8). DJK geny tohoto potomka neschválil.

Gádovi

Zdánlivě nic neříkající předpověď o tomto synovi -řečená přede všemi ostatními

1.M.49:19

Na Gáda se vrhne horda, on však hordě té do týla vpadne.

měla tento účel: Gád byl z bratrů zřejmě nejslabší a nejustrašenější, a tím nepřímo ,,provokoval" ke svému přepadení za účelem krádeže. Jákob o tomto nebezpečí věděl, a proto vyslovil na adresu útočníků důrazné varování: Stane-li se to, Gád takový útok nakonec přece jen nenechá bez pomsty a využije k tomu své chytrosti. Nechť se mají potenciální útočníci na pozoru a nepodceňují ho.

Ašerovi

Na tomto synovi Jákob objevil zvláštní kuchařské schopnosti a doporučil mu proto tuto specializaci:

1.M.49:20

Ašerův chléb bude tučnost sama, lahůdky i králům bude skýtat.

Tento syn si měl vydobýt autoritu svou dobrou prací ve své specializaci.

Neftalímu

Tento syn projevil umělecké sklony jednak pohybové, a jednak v oblasti slovesného umění a rétoriky.

1.M.49:21

Neftalí, laň vypuštěná, promlouvá úchvatnými slovy.

Jákob dal jasně najevo, že to oceňuje. Doporučil tomuto synovi ,,kariéru" v oblasti umění.

Josefovi

Požehnání Josefovi, na němž byli nyní všichni závislí, bylo dost choulostivou věcí. Josef jakožto druhý nejmladší syn mohl těžko očekávat, že by ho jeho otec prohlásil prvorozeným. Na druhé straně byl alespoň zdánlivě druhým nejmocnějším mužem Egypta a ochráncem celé rodiny, a jako takový si podobné nároky mohl opravdu činit. A navíc: bez Josefa by všichni umřeli hlady. Oba jeho syny proto prohlásil Jákob za své a jemu samému rovněž přiřkl dva díly odkazu - stejně jako prvorozenému.

Josef nicméně dával stále jasně najevo, že autoritu otce bezvýhradně uznává. Jeho zásluhy však nebylo možné upřít.

Jákob ale také na vlastní oči viděl, že Josef nemilosrdně udělal ze všech Egypťanů královy otroky a že se také svým oblékáním a chováním přizpůsobil egyptskému vkusu a zvyklostem. Mohlo se to jevit tak, že mu moc zachutnala. Svým bratrům sice odpustil, ale svými zkouškami je napřed velmi ponížil, čímž jistě naplnil svou potřebu satisfakce.

Požehnání tedy bylo zkouškou Jákobovy moudrosti.

V prvé řadě musel ocenit jeho zásluhu na svém povýšení:

1.M.49:22

Josef, toť mladý plodonosný štěp, plodonosný štěp nad pramenem, přes zeď pnou se jeho ratolesti.

Jákob tím zdůraznil, že Josef prokázal své schopnosti, iniciativu a akceschopnost už ve svém mládí. Tím dodatečně vysvětlil, proč mu dával přednost před ostatními bratry. Udělal to však taktně.

Dále se nemohl nezmínit o tom, že mu bylo jeho bratry ublíženo, ale i to udělal způsobem velmi stručným, způsobem nevyvolávajícím konflikt. Nerozváděl to a jeho bratry nejmenoval:

1.M.49:23

Hořkostí ho naplnili, ohrožovali ho, střelci úklady mu nastrojili.

O Josefově satisfakci neřekl ani slovo; zjevně si přál, aby se na to už zapomnělo. Toto téma proto ihned zanechal a přešel na požehnání ohledně jeho zdraví a kondice:

1.M.49:24a

Jeho luk si zachová svou pružnost, jeho paže svoji svěžest.

Nyní přišla řada na jeho požehnání. Jak ocenit jeho vynikající schopnosti, které nepochybně bude jeho národ potřebovat, a ukázat, že přijde doba, kdy na tom bude záležet více?

Jákob věděl, že jednou přijde Bohem požehnaný Pomazaný - Mesiáš, který z jeho potomků učiní ono požehnání celého světa (slíbené Abrahámovi), a že tento Mesiáš musí být milosrdnější než Josef, protože většina jeho (Jákobových) synů nesla v sobě geny krutosti, necitelnosti a chamtivosti. Tyto geny se projevily při jejich snaze Josefa zabít. A věděl, že se tyto geny projeví i v dalším potomstvu, a že jen milosrdenství bude moci tyto sklony přehlédnout a usilovat o jejich nápravu.

A musel Josefovi naznačit, že budoucí pastýř jeho potomstva nebude jeho potomkem. Učinil to opět velmi taktně:

1.M.49:24b	Z rukou Přesilného Jákobova vzejde pastýř, kámen Izraele,
1.M.49:25a	z rukou Boha tvého otce.

Dal tím najevo, že to bude rozhodnutí Boží a že není jeho věcí do toho zasahovat. Na první pohled to však vypadalo, jako že hovoří o potomcích Josefových a že tak podepírá své rozhodnutí přijmout jeho syny za své. Ve skutečnosti mluvil o potomku Judy. Nicméně víme, že skutečně přijde doba, kdy prvorozeným Izraele se stane Efrajim. Bůh později řekl skrze proroka:

Jer.31:9

... Budu Izraeli otcem, Efrajim bude můj prvorozený." [77]

Poznámka: Tato doba nadejde již velmi brzy.

Nyní Jákob prosí Boha o požehnání Josefovu potomstvu - ale netroufá si to prorokovat, protože ví, že Bůh by mohl být přísnější (kvůli zotročení Egypťanů):

1.M.49:25b

Kéž pomáhá tobě, kéž ti Všemohoucí žehná shora hojným požehnáním nebes, hojným požehnáním tůně propastné, jež odpočívá dole, hojným požehnáním prsů, požehnáním lůna.

O požehnání svého potomstva jako celku Jákob ví od Izáka - a také se i jemu dostalo Božího slibu

1.M.49:26a

Požehnání tvého otce překonají požehnání horstev věčných, pahorků dávnověkých dary vytoužené.

,,Požehnání tvého otce" - říká Josefovi, a tedy mluví o svém požehnání, a prosí, aby se přeneslo na Josefa:

1.M.49:26b

Ať přijdou na hlavu Josefovu, na temeno zasvěcence mezi bratry.

Nedokáže zapřít, že Josefa pořád miluje ze všech svých synů nejvíce.

Josef byl poctivý, pravdomluvný, podnikavý, vynalézavý, ale naučil se od svého dětství příliš ctít autoritu, které byl podřízený, a to i za cenu nadměrné tvrdosti. Neuměl se řídit vlastním svědomím. O tom bylo Jákobovo požehnání Josefovi, které tehdy Jákob neuměl lépe vyjádřit.

Benjamínovi

Nejmladší syn se Josefovi nepodobal. Jákob mu adresoval sice poněkud zahalenou, leč velmi ostrou výtku:

1.M.49:27

Benjamín svůj úlovek rve jako vlk, co odvlekl, požírá hned ráno, [a až] večer dělí kořist."

Což znamená, že Benjamín měl tendenci tajně (v noci) získávat výhody pro sebe, a dělil se se svými bratry jen tehdy, když bylo na jeho jednání vidět - nechal jim, až co mu zbylo. Choval se tedy velmi sobecky a ještě pokrytecky.
Pro jeho chování Jákob žádné požehnání neměl, a protože to byl syn jeho kdysi milované Ráchel, neudělil mu do budoucna ani žádné zlořečení. Doufal tedy, že přísné veřejné napomenutí mu k nápravě postačí.

Zhodnocení Jákobova požehnání

1.M.49:28

To jsou všechny izraelské kmeny, celkem dvanáct, a toto k nim mluvil jejich otec, když jim žehnal. Každému požehnal zvláštním požehnáním.

Jákob byl ve svém přístupu k synům důsledně individuální a jeho požehnání tomu odpovídalo. To znamenalo, že ani v nejmenším nebylo formální [78] a vyjadřovalo dobrou znalost synů i skutečně upřímnou snahu co nejvíce jim pomoci.

Poznámka: Jákob se stal vzorem rodičovského přístupu k dětem pro celé lidstvo - bohužel většinou téměř nenásledovaným. Své děti sledoval od útlého dětství a poznal tak nejen jejich povahu, ale i schopnosti a talent. Byl tak schopen jim jako rodič doporučit nejlepší cestu pro jejich rozvoj morálky i schopností.

Jak rozdílné povahy měli Jákobovi synové. Bylo to dáno mimo jiné i čtyřmi ženami, ale i synové téže matky se někdy od sebe značně lišili, a to přes nepříliš komplikované předky. DJK potřeboval co největší diverzifikaci [79] genetického materiálu budoucího Božího lidu.

Poslední Jákobovo přání

Nevíme, nakolik Jákob a jeho synové věřili v nějakou formu vzkříšení. Rozhodně však Jákobovo přání být pohřben se svými předky nemůže být jen pouhou formalitou nebo dokonce jakousi prázdnou pověrou:

1.M.49:29	Také jim přikázal: "Až budu připojen ke svému lidu, pochovejte mě k mým otcům do jeskyně, která je na poli Chetejce Efróna,
1.M.49:30	do jeskyně na poli v Makpele, naproti Mamre v kenaanské zemi; to pole koupil Abraham od Chetejce Efróna, aby měl vlastní hrob.
1.M.49:31	Tam pochovali Abrahama a jeho ženu Sáru, tam pochovali Izáka a jeho ženu Rebeku, a tam jsem pochoval Leu.
1.M.49:32	To pole bylo i s jeskyní získáno od Chetejců."

Jákob tímto svým přáním přinejmenším zdůraznil nutnost synů upínat svou naději k Zaslíbené zemi.

Jákobova smrt

Jákob svá požehnání a doporučení jakož i poslední přání říkal zřejmě z posledních sil, protože vzápětí na to zemřel.

1.M.49:33a

Když Jákob dokončil příkazy svým synům, uložil se opět na lože a zesnul.

Musel mít ke svým synům velkou lásku, asi podpořenou vědomím důležitosti svého potomstva v Božím záměru.

Zápis

1.M.49:33b

Tak byl připojen k svému lidu.

ukazuje, že pisatel (nejspíše Josef) si už dobře uvědomoval význam Izraele i jeho potomstva, a také je zde naznačení víry v nějakou formu budoucnosti (vzkříšení?) všech, kteří jsou zváni Božím lidem.

Josef zřejmě jako jediný otce opravdu miloval:

1.M.50:1	Tu padl Josef na tvář svého otce, plakal nad ním a líbal ho.
1.M.50:2	Potom přikázal svým služebníkům lékařům, aby otce nabalzamovali. Lékaři balzamovali Izraele
1.M.50:3a	plných čtyřicet dní; tak dlouho totiž trvá balzamování.

Smrti Jákoba ještě želeli Egypťané, i když možná někteří z pocitu povinnosti:

1.M.50:3b

Egypťané ho oplakávali sedmdesát dní.

Ostatní bratři otce neoplakávali. Lásku příbuzenskou - storgé - neměli. [80]

Pohřeb Jákoba

Josef si uvědomil, že žal Egypťanů nad smrtí Jákoba by mohl vzbudit u krále žárlivost, a že žádost o pochování Jákoba mimo Egypt by mohla být faraónem považovaná za nevhodnou nebo dokonce provokativní. S faraónem už zřejmě neměl takový vztah jako na počátku a netroufl si k němu se žádostí přijít sám (už nepatřil k faraónovým nejbližším). Proto o královo povolení požádal skrze prostředníky:

1.M.50:4

Když přešly dny smutku, promluvil Josef k nejbližším faraónovým: "Jestliže jsem získal vaši přízeň, předložte faraónovi mou prosbu:

a ještě se přitom zaštítil přísahou:

1.M.50:5

Můj otec mě zapřisáhl slovy: >>Hle, já umírám. Pochovej mě v mé hrobce, kterou jsem si vytesal v kenaanské zemi.<

Farao to sice povolil, ale z formulace je zřejmé, že nikoli nadšeně:

1.M.50:6

Farao řekl: "Jen vystup a pohřbi svého otce, jak tě zapřisáhl."

Už jsme si uvedli, že král začal pomalu ale jistě pěstovat k Josefovi odstup, protože pochopil, že Josef i jeho příbuzní se nechtějí s Egypťany smísit. A pohřeb Jákoba musel královu žárlivost ještě mnohem více posílit:

1.M.50:7

I šel Josef pochovat svého otce a šli s ním všichni faraónovi služebníci, starší jeho domu i všichni starší egyptské země,

neboli celá egyptská elita s vyjímkou egyptských kněží - a faraóna a jeho ,,nejbližších".

1.M.50:8	celý Josefův dům a jeho bratři i dům jeho otce. V zemi Gošenu zanechali pouze své dítky, svůj brav a skot.
1.M.50:9	Vytáhlo s ním též vozatajstvo a jezdectvo. Byl to velmi slavný průvod.

Všichni tito lidé odešli na pohřeb dobrovolně.

1.M.50:10	Když přišli do Goren-atádu, který je u Jordánu, dali se do velikého a velmi ponurého nářku. Josef tu uspořádal za svého otce sedmidenní smuteční slavnost.
1.M.50:11	Kenaanci, obyvatelé té země, viděli smuteční slavnost v Gorenatádu a pravili: "Egypt má těžký smutek!" Proto pojmenovali to místo, které je u Jordánu, Abél-misrajim (to je Smutek Egypa).

Faraónova náklonnost k Josefovi - beztak už zeslabená - určitě dále značně ochladla. [81] Není divu, že pisatel (Josef) už o něm nic dalšího nenapsal.

Poznámka: Tady někde už začal proces, který později vedl k zotročení Izraelitů v Egyptě. Vždyť který vládce netouží po tom, aby ho jeho lid miloval, i když ho vykořisťuje.

Vlastní pohřeb provedli všichni synové Jákobovi:

1.M.50:12	Pak synové učinili, jak jim otec přikázal.
1.M.50:13	Donesli ho do kenaanské země a pochovali ho v jeskyni na poli v Makpele; to pole naproti Mamre koupil Abraham od Chetejce Efróna, aby měl vlastní hrob.

Zpět v Egyptě

1.M.50:14

Po otcově pohřbu se Josef vrátil do Egypta se svými bratry a se všemi, kteří s ním vyšli pochovat jeho otce.

Až teprve nyní si Josefovi bratři uvědomili, že by se jim mohl Josef pomstít. Soudili podle sebe; sami byli nevěrohodní a lživí a předpokládali, že Josef by mohl být také takový, a to přestože ho znali od dětství a žádnou takovou zkušenost neměli.

1.M.50:15

Když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: "Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili."

Lhaní jim ani nyní nedělalo žádné problémy, a tak si vymysleli vzkaz Jákoba před smrtí. Bylo to nedomyšlené - Jákob by to Josefovi určitě řekl sám a nevzkazoval by mu to přes ně. Nenapadlo je, že by je Josef mohl potrestat kvůli nové lži; tak bylo pro ně lhaní samozřejmé:

1.M.50:16

Proto mu vzkázali: "Tvůj otec před smrtí přikázal:

Protože věděli, že lžou, netroufli si mu to říci do očí.

1.M.50:17a

Josefovi řekněte toto:>>Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.<<"

Josef pochopil, že bratři lžou ještě i nyní, a bylo mu to stydno a především líto: Vždyť měli tvořit základ Božího lidu, a takto se chovali.

1.M.50:17b

Josef se nad jejich vzkazem rozplakal.

Tolik se styděl za jejich chování a tolik ho to mrzelo, že na jejich vzkaz ani neodpověděl. Bratři si to však vyložili špatně (opět podle sebe) a tak přišli prosit:

1.M.50:18

Pak přišli bratři sami, padli před ním a řekli: "Tu jsme, měj nás za otroky !"

Nedokázali pochopit, že by jejich bratr mohl být tak laskavý a milosrdný.

Josef se opět velmi snažil, aby v nich vzbudil bratrskou lásku, anebo alespoň pochopili, že Josef se nebude mstít ze slabosti nebo falešné sentimentality, ale ze zásady - projevoval kromě lásky příbuzenské (storgé) už i lásku principiální (agapé). A hlavně věděl, že on a jeho bratři mají vytvořit nový národ, který má z Egypta odejít. Už tehdy se cítil být v Egyptě cizincem [82] a chtěl se proto se svými bratry co nejvíce sblížit.

1.M.50:19a

Josef jim však odvětil: "Nebojte se.

Ale aby v nich nevzbudil dojem, že se ničeho nedopustili, odlišil se od Boha:

1.M.50:19b

Což jsem Bůh?

Dal tím najevo, že on se mstít nebude, ale že Bůh má svá měřítka a že oni na sobě musí ještě mnoho pracovat, protože jinak může k výchovnému trestu přikročit Bůh sám, a ten by jim nemusel odpustit tak snadno. Josef se netvářil, že na to všechno zapomněl, a proto jejich vinu znovu připomněl

1.M.50:20a

Vy jste proti mně zamýšleli zlo,

a současně jasně uvedl, že jeho záchrana není jejich zásluhou a nemůže jim být připočtena k dobru (s vyjímkou Judy)

1.M.50:20b

Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid.

a že Bůh si přeje zachovat je jakožto lid. Jsou tedy i pod jeho ochranou, ale podmíněnou jejich nápravou. On, Josef, rovněž učiní pro jejich ochranu vše, co bude v jeho silách:

1.M.50:21

Nebojte se už tedy; postarám se o vás i o vaše děti." Tak je těšil a promlouval jim k srdci.

Záznam neříká nic o projevech jejich vděčnosti nebo díků. Toho ještě nebyli schopni, a možná se Josefa báli až do jeho smrti.

Josef dal najevo, že se cítí být členem společenství svých bratrů i ostatních příbuzných, a dal si postavit dům v jejich blízkosti.

1.M.50:22

Josef sídlil v Egyptě i s domem svého otce a byl živ sto deset let.

Poznámka: V ČT byla vysílána informace, že archeologové nalezli Josefův dům v území, kde žili jeho příbuzní. Podle nich Josef mimo jiné nechal v Egyptě vybudovat velmi zdařilý kanál, přivádějící vodu z Nilu do malého jezera, kolem něhož prý je nejúrodnější půda v Egyptě (pravděpodobně ono území Gošen). Tento kanál byl prý tak dobře navržen a udělán, že plní svou funkci dodnes, a dodnes nese jeho jméno. Josef se tedy velmi snažil naklonit si faraóna znovu, leč patrně neúspěšně. To je asi důvod, proč o tom v Písmu není ani zmínka.

1.M.50:23

Syny Efrajimovy viděl do třetího pokolení. Též synové Makíra, syna Manasesova, se zrodili na Josefova kolena.

Josefova smrt

Přestože Josef byl druhý nejmladší z bratrů, zřejmě zemřel jako první. Je to podivné, protože nikde není žádná zpráva o tom, že by byl nemocen nebo sešlý stářím. [83]

1.M.50:24	Potom Josef svým bratrům řekl: "Já umírám, ale Bůh vás jistě navštíví a vyvede vás odtud do země, kterou přísežně slíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi."
1.M.50:25	A zapřisáhl syny Izraelovy slovy: "Bůh vás jistě navštíví a pak odtud vynesete mé kosti."

Poznámka: ve zmíněné zprávě v ČT bylo uvedeno, že archeologové nalezli i Josefův hrob a jednoznačné důkazy, že Josefovy ostatky byly skutečně v ještě dávné minulosti znovu vyzdviženy a odneseny.

Všimněme si rozdílu mezi pohřbem Jákobovým a Josefovým: Ačkoli Josefovi byli Egypťané zavázáni mnohem více než Jákobovi, Josef si už netroufl žádat, aby ho pohřbili spolu s předky. Jeho vliv v Egyptě se mezi tím vytratil a náklonnost Egypťanů k Hebrejům zmizela. Jeho vztah k faraónovi byl zřejmě pryč.

Josefovu smrt i pohřeb v záznamu odbývá (nyní už jiný) pisatel pouze jedinou větou:

1.M.50:26

I umřel Josef, když mu bylo sto deset let; nabalzamovali ho a položili do rakve v Egyptě.

Záznam byl učiněn možná o hodně později. Smrt ,,Zachránce světa" byla zcela beze slávy, jakoby pro Egypt nikdy nic neznamenal. [84]

Závěr

DJK a jeho andělským pomocníkům se podařilo vytvořit základ lidu s omezenými andělskými geny a tento základ dále rozmnožit a v tomto směru i kultivovat. Ukázalo se však, že bylo nutné přidat geny člověka s dobrou vlastností - spravedlností - a to možná i za cenu určitého genetického ,,znečistění". Přednostní úsilí dosáhnout v kultivaci základního cíle mělo za následek nedobré morální vlastnosti tohoto lidu jakožto celku. To jistě vyhovovalo satanovi, kterého tyto problémy nepochybně povzbuzovaly.

Ukázalo se však, že mezi budoucím Božím lidem povstaly osobnosti, schopné spolupráce na tomto úsilí a na zlepšení uvedených morálních vlastností. V tom vynikl především Jákob, který svým dětem věnoval od jejich mládí velkou pozornost a byl proto schopen mnoho budoucích událostí správně předvídat. Na nápravě bratrů se aktivně podílel i Josef.

Studii si můžete stáhnout zde:
Bozi_vychova4.rtf

[1] Opět připomínáme známá slova Ježíše Krista u Jana 3:16.

[2] vyšlechtěných

[3] a neuvedený počet žen

[4] jako třeba degenerace a podobně.

[5] a také díky vedení svými anděly-ochránci

[6] Původně zřejmě brav [dle Příručního slovníku naučného brav je hromadný název nízkého dobytka (vepřové, skopové, kozí)]; pravděpodobně ale šlo o ovce.

[7] kvůli věkové struktuře to nebylo, protože mezi syny Ley byli i Isachar a Zabulón, kteří byli mladší než Josef.

[8] a naopak přehnaného hanění postav ,,záporných".

[9] Už jsme si ukázali a ještě mnohokrát ukážeme, že ještě i dnes mají všichni lidé k duchovní (a velmi často i duševní) dokonalosti víceméně ale přesto velmi daleko.

[10] Starší rodiče to bohužel často dělají i dnes. Ke škodě obou stran.

[11] Určitě ho inspiroval pozorný satan, který se snažil toto dílo co nejvíce poškodit.

[12] Obojí je poněkud překvapivé.

[13] Dle výroku zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda je sen ,,královskou cestou do podvědomí". Prorocké sny patří ale do jiné kategorie a budou komplexně analyzovány ve speciální studii. Zde je analýza pouze jednoúčelová.

[14] Což jinak je obvyklý proces u nejmladších sourozenců.

[15] To by ho totiž museli brát vážně, a také se podle toho chovat.

[16] Josef byl zřejmě opravdu velmi naivní, když ho nenapadlo, že svými sny může bratry a dokonce i otce urazit.

[17] Překladatelům JB to také připadalo divné, a tak užili slova ,,potkal", ale to si nejspíš upravili, protože jsou v tom ojedinělí.

[18] Ukážeme si později, že to byl Šimon.

[19] Srovnej na příklad Jan 3:16 nebo Izajáš 53:4.

[20] Srovnej s 42:21.

[21] Srovnej Mat.19:8; Mar.10:5.

[22] Komentátoři se vyhýbají spekulacím o tom, jaké zvíře to mohlo být. Útočníkem, který by si troufl na téměř dospělého a jistě dost silného mladého muže, musela být jen velká kočkovitá šelma - lev nebo alespoň nějaký levhart nebo podobně. Ale to posílal Jákob svého milovaného syna do takového nebezpečného prostředí neozbrojeného a nepočítal s takovou možností? Podivné.

[23] Jak si ještě dále ukážeme. O čtyřech základních vlastnostech blíže viz studii Základní Boží vlastnosti.

[24] Srovnej Rút 4:13,17 a Mat.1:3.

[25] Viz dále.

[26] Byly to lidské bytosti, a otroctví je a vždy bylo nelidské.

[27] Nedělejme si iluze, že kvůli tomu začal nového Boha uctívat. V Egyptě byla velmi rozšířená modloslužba, a Potífarovi prostě jen vyhovovala jistota, že se následkem toho může na Josefa spolehnout.

[28] Jedno lidské přísloví praví, že nejvíce se mstí odmítnutá žena.

[29] A Josef také nebyl hloupý a jistě Potífarovi naznačil, kam se vývoj ubírá. Jistě se toho vývoje bál a snažil se o nějaký Potífarův zákrok ve svůj prospěch. Jenže co mohl Potífar dělat? Čekal na důkaz, ale toto nečekal. Manželka také nebyla hloupá.

[30] Měl nad svým otrokem neomezenou moc a mohl ho i zabít.

[31] Srovnej 40:1-4.

[32] Josef u jejich rozhovoru nepochybně nebyl - vždyť byl jen otrok.

[33] Totéž dodnes platí pro všechny státní úředníky.

[34] "Kvas" je v Bibli používán pro označení hříchu a zkaženosti. BS SJ.

[35] Při dnešní ,,pokleslé" morálce by se jistě našel někdo z psychologů, kdo by si chtěl přivydělat, a moc by se nerozpakoval třeba si i vymýšlet, jen aby zákazníka uspokojil. Tehdy se ale zřejmě tolik nepodvádělo.

[36] Srovnej chování Daniele v podobné situaci (Dan. 2. kapitola, zejména pak verše 27. a 28.)

[37] Ještě existuje možnost, že Josef byl informován Bohem o této věci ještě před příchodem k faraónovi, ale to je jen nepodložená spekulace.

[38] To je ale smysl i všech negativních proroctví, pocházejících od pravého Boha. Bůh posílá taková proroctví jako varování proto, aby se nesplnila. Vykladači, kteří se domnívají, že jsou to nezměnitelná Boží rozhodnutí, se mýlí a všeliké ty předem ustanovené ,,obrazy", protiobrazy" atd. rovněž nemusí být nutně splněny - srovnej proroctví Jonáše a dále Jeremjáše 18:8,10; 26:3,13 a Ezechiele 18:21-28.

[39] To bylo zvláště tehdy velmi smělé a mohl za to být i přísně potrestán.

[40] Kdyby si nebyl jist, bylo by to velké riziko. Stačilo by, aby prvních pár let nebylo nadprůměrně úrodných a Josef by skončil jako podvodník na popravišti. To král i všichni ostatní kolem věděli.

[41] Kéž by tomu tak bylo i u dnešních vládců.

[42] Mnoho dnešních pyšných vládců by se mělo od něho učit.

[43] Před ještě větším pokušením stál mnohem později v témže věku Ježíš Kristus (Mat.4:8,9; Luk.4:5-7).

[44] Josef už také pochopil, jak se dělá politika, a počkal na faraónovo rozhodnutí.

[45] O politicích si nedělejme žádné iluze.

[46] Josef zdůraznil rozdíl mezi sebou a jimi, a tím se vyvýšil.

[47] ačkoli si to nezasloužil - viz dále.

[48] Zbabělost a krutost jsou dvě strany jedné a téže mince.

[49] Vlastně nevíme, kdy se dozvěděl, že ho původně chtěli zabít. Pravděpodobně mu to ale řekli, když ho prodávali, že jako aby byl rád, že ho nezabili.

[50] K propuštění Šimeóna musel dostat přímý příkaz.

[51] Velmi bohatí a mocní lidé bývají často morálně zvrhlí.

[52] a v něm i sám sebe.

[53] Věděl, kde je, vždyť ho tam dával, ale jednal podle nařízeného scénáře.

[54] Juda už jednou pravou víru vzdal - když utekl od svých bratří ke Kananejcům. Ostatní ji pravděpodobně tehdy neměli - to by přece neuvažovali o zavraždění Josefa.

[55] Srovnej Mal.3:24.

[56] Komentátoři se zdůvodnění nadměrně hlasitého Josefova pláče vyhýbají.

[57] Není vyloučeno, že mu nebylo ke cti.

[58] Nikde není řečeno, že s bratry tehdy nebyl.

[59] Bude o tom ještě řeč.

[60] A jeho služebníci už teprve.

[61] V dnešní politice už takové chování není obvyklé - dnešní mocní jsou často ochotni své pýše obětovat množství svých ,,finančně poddaných" a v případě diktátorů i celé národy - u Hitlera dokonce i svůj vlastní. Jejich bezohlednost a sobectví značně pokročily (srovnej 2.Tim.3:1-5).

[62] Podobně jednal i David - srovnej 2.Sam.12:13-23.

[63] Komentáře se buďto této nesrovnalosti vyhýbají, nebo se ji pokoušejí vysvětlit různými mystickými důvody, případně chybou v opisování. To však je zbytečné.

[64] Pouze tam, kde pisatel o významu takové události neměl ani tušení a ani o tom nedostal o Boha nějakou informaci (blíže viz studii s názvem Náboženství a věda), nebo kdyby ona informace byla zavádějící.

[65] Přátelské lásky (filia) - viz první část této studie.

[66] Ve zřejmě jím provedeném záznamu není po takovém pochopení ani stopy.

[67] Jehož vlastní závazek navíc potom ještě nedodržoval.

[68] Až pozdější bolest z poznání nedobrých vlastností svých synů a ztráty jediného pravdomluvného (viz později) ho naučila vážit si mravních hodnot.

[69] Dnes se dokonce stává, že takový morálně nepevný zklamaný muž skončí jako sadista nebo dokonce vrah.

[70] Na příklad před prvním předstoupením před faraóna se po egyptském způsobu oholil apod.

[71] a dodnes je.

[72] Pro srovnání: Později bylo mojžíšským zákonem stanoveno odevzdávat 10% na chrám.

[73] Pro srovnání: V bývalém Jugoslávském a později srbském území zvaném Kosovo se rozmnožili Albánci natolik, že nyní požadují odtržení tohoto území od Srbska. Rychlé množení izraelitů na nejlepším egyptském území muselo faraóna dříve či později začít zneklidňovat.

[74] Nejspíše se z pohledu zkušeného muže na svoje chování v mládí díval s pocitem viny.

[75] Od Josefa to bylo moudré, protože kdyby se byl býval jeho otec po příchodu do Egypta dozvěděl o činech svých ostatních synů, nemohl by takové těžké provinění nechat bez trestu, a v té době by to bylo bývalo Josefovy příbuzné v očích krále i jiných Egypťanů naprosto zdiskreditovalo. To Josef nemohl připustit.

[76] Jak inspirativní pro dnešní Izraelity.

[77] Toto proroctví bylo vysloveno v době, kdy bylo severní království dobyto a Izraelité byli násilně smíšeni s okupanty.

[78] jak se jinak až dodnes v křesťanských církvích velmi často děje.

[79] rozrůznění

[80] což se projevilo už tehdy, když Josefovi záviděli a chtěli ho zabít.

[81] Srovnejme žárlivost krále Saula vůči oslavovanému Davidovi (1.Sam.18:7-9).

[82] Srovnej s postavením křesťanů (na příklad 2.Kor.6:14; Žid.11:9,13; 1.Petra 2:11; 1.Jana 3:1)

[83] Nebyl snad dokonce tajně otráven na příkaz faraónův?

[84] Přímo se vnucují přísloví: ,,světská sláva - polní tráva" a "tak svět odplácí".

Proroctví pro současnost, biblické studie

Doporučujeme začít zde

Nově přidán druhý díl 26.10.2020