Máme těmto výzvám rozumět, že když nebudeme prosit, tak že nám dáno nebude? A když poprosíme, jak to že dlouho nic nepřichází? Je vůbec naše prosba vyslyšena? Má naše prosba k Bohu význam?
Výše uvedené otázky představují schéma našeho uvažování ovlivněné výchovou (a to hlavně v období dětství a dospívání) a náboženským prostředím, do něhož jsme se dostali. Přitom rozhodující činitel by měl být jiný; postupné poznávání našeho Otce a pochopení principu výchovy od Boha se všemi jejími fázemi. Z dětství a církve bychom si měli vzít jen to, co shledáváme jako důležité pro náš další růst.
Člověk zvyklý od rodičů či blízkých nic nedostat, vše si zasloužit, toto přenáší i na Boha. V Božím jednání hledá vše co jen trochu nasvědčuje nutnosti si Boží přízeň vysloužit a cokoli od něj dostane, považuje jako výzvu Bohu to patřičně "odsloužit".
Naopak ten, kdo za svého dětství byl nepřiměřeně rozmazlován, dostával první poslední, bere jako samozřejmé, že mu budou celá nebesa sloužit, "vždyť od toho tu jsou". Boha stačí jen poprosit a Bůh se svým slovem zavazuje, že "o cokoli ho poprosíme, to nám dá". Takový člověk se pak v přehnané míře může stát konzumentem darů a ozve se tak maximálně když přísun darů není tak "fantastický" jaký očekává.
Jsou církve (tradiční, nebo ty, co na tradici se odvolávají), které představují Boha jako příliš nedostupného a přísného a jakákoli prosba - není-li v souladu s předpisy - je předem zamítnuta. Jiné církve (většinou nově vzniklé, tzv. Evangelikální) se snažili tomuto čelit a naopak prosby k Bohu považují jako klíčový projev víry. Štědrost Boží je velká a my jen v údivu přihlížíme co vše za nás Bůh řeší, v čem všem nám pomáhá.
Samy církve během vývoje mohou přecházet z extrému do extrému, určité jevy mohou být odlišné ve skupinách i v rámci jedné církve.
Co víme o našem Otci? Jaká je skutečná výchova od něj? Jsou prosby k němu na místě? Protože Bible o tom mluví dost často, je třeba hledat odpovědi tam. Ježíš řekl: "Proste a bude vám dáno ..." (Mat.7:7,8) Tedy prosby na místě jsou. U Matouše je třeba si povšimnout třech stupňů: "proste, hledejte, tlučte". Každému z nich odpovídá přiměřený výsledek: "bude vám dáno, naleznete, bude vám otevřeno". Tedy není to tak, že stačí prosit a bude otevřeno. Dokonce prosba sama o sobě nestačí k nalezení, bez hledání není nálezu.
Není tu řečeno kdy 'vám bude dáno'. Představa vznesené prosby a daru na tuto prosbu např. za 10 nebo 20 let, to je podobně nesnesitelná představa jako to kdy přijde království Boží. V tomto pohledu mají smysl i následující verše u Mat.7:9-11 (EP):
Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!
Není řečeno co "vám bude dáno", z dalších slov však vyplývá, že když člověk prosí o něco dobrého anebo si myslí, že právě to, o co prosí, bude dobré, že určitě mu nebude dáno něco co by mu uškodilo - pokud si to ovšem za každou cenu "nevytrucuje".
To, že s nebe zatím nic nepřichází neznamená, že nepřijde. Přece Bůh nás nebude klamat nehodnotnými dary v podobě hada či kamene, když žádáme o něco jiného. Tedy: Je dána přednost dát dobré před tím dát hned. Protože jsme stále od tohoto světa učeni, že nejdůležitější je dostat dary hned a že to "hned" je stejně tak dobré (nebo i lepší) jako to, co můžeme dostat později. Sliby od mnoha lidí nás též naučily brát ihned jak je to možné, protože později si na nás dárce nemusí vzpomenout. Naše netrpělivost roste a místo toho, abychom se ptali nebo hledali řešení, raději ze všeho učiníme závěr, že jsme pro Boha nedostateční, nehodnotní, že na nás nemá čas nebo že dokonce nám nechce pomoci. Tato navyklá představa je připisována Bohu; přitom pochází z naší netrpělivosti a negativní zkušenosti s lidmi. Jindy se dovolává naší skreslené představy o Boží spravedlnosti.
Takto nesprávně učiněné závěry z prvního stupně "proste a bude vám dáno" se přenášejí brzy i do dalších dvou stupňů. Mezistupněm mezi prvotním nadšením a zklamáním je zvyšující tlak na svoji osobu (ze strany vlastní či církve), ten přerůstá v nepřiměřenou námahu - zvyšuje se výkon, klesá kvalita). Jedinec je tímto nepřiměřeným tlakem nucen druhým stupněm "hledejte a naleznete" víceméně prolétnout a než se naděje, je vtlačen do pozice třetího stupně "tlučte a bude vám otevřeno". Výsledkem je stav, kdy ještě nedozrálé děti jsou rychle stavěny do pozic, ve kterých již mají vědět (a učit tomu druhé) co a jak je třeba dělat, jak žít. Ten, kdo se tomuto tlaku vzepře a třeba se snaží uniknout jakousi postranní chodbou, je degradován na neschopného a dříve nebo později odstraněn. Čím později se vymaní z tohoto tlaku, tím je náraz větší. Prožití tvrdé nespravedlnosti na vlastní kůži nutí člověka obrátit se, v horším případě to úplně vzdát (Pavel, Jan Křtitel, Jidáš).
Poznámka 1: Obrácení se nesmí zaměnit s vyšší námahou (výkon), nýbrž se změnou kvality. V tu dobu výkon (produkce) klesá. Přichází "údržba systému". Mění se hodnoty, hledají se nové postupy.
Poznámka 2: Nezaměňovat sebeovládání za sebetrýznění!
Teprve člověk, jenž dostatečně ovládá své tělo i svou mysl (včetně srdce a ledví), rozumí jim, zná jejich schopnosti (dary), může mluvit o sebeovládání. Tomu se učíme!
Z výše uvedeného vyplývá, že Bůh nás nechce neustále postrkovat dopředu ve slepých uličkách - i když by to bylo podle nás dopředu! Neodměňuje nás jen za naši námahu, ale podporuje naše úsilí a naše hledání, které nás může něčemu naučit. Ježíš více hodnotil schopnost "znovu se narodit" či se "obrátit" před podanými výkony či oběťmi, jichž se mnozí věřící dovolávali. Proto v době hledání nemůže přicházet z nebes tak intenzivní dávání. Takové dávání, které by nás utvrdilo v dosavadním mylném způsobu života či smýšlení, by nám spíše ublížilo než pomohlo.
Není tedy řečeno "Hledejte a bude vám dáno", ale "hledejte a naleznete".
Při přijetí a pochopení nové kvality (také nové smlouvy) přichází na řadu realizace, která s sebou nutně nese nutnost podat výkon, v kritických situacích i výkon nad své rezervy (nikoli možnosti). V době výkonu přichází z nebes větší míra pomoci, protože se dříve nebo později ukáže, že člověk svými omezenými prostředky a silami není sto zvládnout veškeré potřebné úkoly. (Srovnej Mat.10:23,24)
Všimněte si, že Ježíš u Mat.7:7-11 rozvádí jen první bod "proste a bude vám dáno". Dále mluví o dávání dětem. Už nerozvádí pojednání o hledání (charakteristické pro dospívání) a tlučení (dospělý). Toto rozdělení Nemusí být nutně jediná možnost. Může jít totiž i o takové situace, kdy si dotyčný neví rady a proto prosí. Jestliže má nápad, hledá jeho řešení. Jestliže však ví přesně, tluče. Tento pohled vysvětluje určitý rozdíl v Božích projevech vůči jednotlivým lidem. Někteří zjednodušeně řečeno dostávají, aniž by se příliš namáhali (hodnoceno dospělejšími), dokonce se zdá, že dotyční vůbec neprosili. Na druhou stranu jiný se namáhá, experimentuje, a pořád nic. Až někdy se konečně výsledek dostaví - pro krátkost života to může být i někdo jiný kdo najde (několik generací hledání).
Kdo se má "znovu narodit", musí se znovu stát dítětem, i když si předtím o sobě myslel, že je již dospělý. Neučiní-li tak, bere na sebe veškerou odpovědnost i se svými důsledky. Dále Ježíšova slova u Mat.18:1-4 (EP):
V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kdo je vlastně největší v království nebeském?"
Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: "Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.
Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.
Zde musíme dítě člověka chápat jako jedince bez zkušeností a schopností v dané oblasti. A obráceně člověk v něčem dospělý nemusí být dospělý v jiném oboru. Nepochopení těchto skutečností mnohé mate a vede na falešnou cestu např. v hodnocení druhých lidí. Jestliže druhého hodnotí jen z určitého pohledu, jeví se jim tento např. jako dospělý a přitom když se dotyčný projeví v jiné oblasti, chová se jako dítě.
Poznámka: V psychologii se bere vážně fakt, že člověk hraje tři role: Roli dítěte, partnera, rodiče.
Před svou smrtí říká Kristus svým učedníkům to, co jim dříve neřekl.
Mimo jiné jim říká, aby Otce prosili v jeho jménu: Jan14:13,14; 15:7; Jan 16:23,24 (EP)
V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.
Ježíšova osobní zkušenost s životem na zemi má takovou váhu, že to, co by jinak nemuseli bytosti v nebesích chápat jako důležité, to může Ježíš podpořit odvoláním se na svou zkušenost z pobytu na zemi. (Hebr.5:8-10)
Člověk si již nemusí zasloužit pozornost Boží svými nadprůměrnými vlastnostmi k tomu, aby jeho slova měla v nebesích váhu. Ježíš "" jedná ve prospěch i maličkých, tedy nezkušených dětí. A tyto potřebují více péče a dobré podmínky pro rozvoj místo tvrdého soudu nad jejich hříchy. (Jakub4:12)
Matouš 18:10 (EP) Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce.
Z Ježíšových slov je vidět, že není cílem prožívat stálé utrpení, i když toto vede k rychlejšímu růstu, ale dojít k hodnotnějšímu životu než jen očekávat novou motivaci vyvolanou dalším utrpením. Až Ježíšovi následovníci pochopí, že ke svému životu utrpení nepotřebují, otevřou se nové možnosti jak pro nás, tak pro Boha vůči nám. Tehdy můžeme dostat z nebes mnohem víc darů, např. budeme schopni převzít lecjakou zkušenost od nich podobně jako nebesa se učí z našeho života. (Mal.3:10, 1.Petra 1.12) Jestliže člověk něco dostatečně pochopí, již se nemusí ptát, zároveň již také nemusí stejné prožívat. (Přísl.22:3, Řím.5:6-8)
Proto je v tuto chvíli důležité projít všemi stupni a ověřit si pravdivost Ježíšových slov na vlastní kůži. Zkušenost takového druhu je nenahraditelná a nikdo a nic nám ji nevezme. (Řím. 8:39)