Večeře Páně - včera a dnes

Existují různé názvy, které se pro toto ustanovení [1] používají: Večeře Páně - Lámání chleba - Eucharistie [2] - Stůl Páně - Společenství těla a krve Páně - Svátost oltářní - Svaté přijímání [3] , - Hostina Páně [4] a další.

Pod těmito názvy se skrývají různé rituály a praktiky, prakticky každá církev, denominace i náboženská společnost si to stanovila jinak: od frekvence jednou ročně, přes čtyřikrát do roka, až po několikrát denně; přes možnost účasti a přijetí ingrediencí - nesmíte se symbolů dotknout, dostáváte jen chléb, přijímáte chléb i víno; chléb je v podobě kvašeného konzumního chleba, v různých nekvašených pekařských výtvorech, někde se chléb namáčí do vína, jinde dostanete oplatku. Podobné je to s vínem - červené [5] , bílé, ředěné, mošt, dokonce se vyskytuje i voda, přijímá se v kruhu, v zástupu ... [6] A tak by šlo ještě dlouho pokračovat ...

Nejostřejší disputace byly, a prakticky stále jsou, vedeny o přítomnost Ježíše Krista v eucharistii. Je zde Ježíš Kristus opravdu a skutečně přítomen a dává se přijímajícím? Při ustanovení řekl: ,,Vezměte, to je moje tělo ... To je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za mnohé." [7]

Při disputaci v Marburku (roku 1529) vznikl rozpor mezi luterány a reformovanými. Podle Zwingliho nejsou chléb a víno v žádném případě prostředkem Kristovy přítomnosti. Jsou to jen znamení, která pomáhají křesťanovi vzpomenout si na Krista a v tom se spojit s druhými věřícími, takže slova ustanovení vykládá: ,,Toto znamená mé tělo" Pro Luthera, který se v tom shodoval s římskokatolickou církví, to však znamená: ,,Toto je moje tělo" [8] . Tento protiklad odstranila až Leuenberská konkordie roku 1973: ,,Ve Večeři Páně se s chlebem a vínem daruje vzkříšený Ježíš Kristus ve svém za všechny obětovaném těle a krvi, skrze slovo svého zaslíbení. Tak dává sám sebe bezvýhradně těm, kdo přijímají chléb a víno." [9]

Každá církev, denominace i náboženské společenství k vzpomínce na Krista přistupuje po svém. Za ta staletí od Ježíšových slov se k nim přidalo mnoho lidských nánosů, původní myšlenka pod těmito nánosy někdy skoro zmizela. Jak to tedy tehdy, v době, kdy Ježíš Kristus ukončil svoji pozemskou pouť, vypadalo?

V našem povědomí je uloženo, a evangelisté tuto myšlenku navozují, že Ježíšovo rozloučení se konalo v souvislosti s židovským svátkem pesach, při sederové večeři. [10] Pesach je jedním z nejdůležitějších židovských svátků, a zároveň jedním z nejstarších vůbec. Připomíná vyvedení Izraele z egyptského otroctví a cestu ke svobodě. Sederová večeře se koná první večer svátku Pesach a je to rituální večeře. Má přesně stanovený průběh a pořadí úkonů. Skládá se ze čtyř částí: předkrmu, liturgie, hlavního jídla a závěru. Předkrmu předcházela modlitba zvaná kidduš a požehnání poháru s ředěným vínem. Po ní byly požity zelené a hořké byliny, jako symbol útlaku v Egyptě. Následovala tzv. paschální hagada, což je vlastně vyprávění příběhu o vyjití z Egypta, po němž byl zazpíván první díl tzv. hallelu a vypit druhý pohár vína. Před hlavním jídlem byla ještě modlitba nad nekvašeným chlebem, pak se již podával pečený beránek. Tato část byla ukončena modlitbou nad třetím pohárem vína. Závěr tvořil zpěv druhé části hallelu a díkuvzdání nad posledním, čtvrtým pohárem.

Není úplně jasné, zda Ježíšova slova ustanovení byla pronesena u paschálního hodu, jako takového. Lukáš a Pavel uvádějí ve svých textech, že Ježíš vzal kalich ,,po večeři", to ale může odkazovat ke kterékoli slavnostnější židovské večeři. Nicméně, ve světle svátku Pesach, v atmosféře velikonoc, lze plně chápat Ježíšovu poslední večeři i jeho smrt. Ježíš u paschálního hodu s učedníky přesunul jeho důrazy a nový smysl: ne už beránek a vzpomínka na odchod z Egypta, ale Ježíšovo tělo a jeho krev jako oběť za mnohé.

Mezi novozákonními badateli existuje trend vidět jídelní tradici jak u Židů, tak u raných křesťanů více v kontextu hostin v helénisticko-římské kultuře, zvláště pak v symposiu. Symposion bylo společné pití vína po tradiční formální večeři. Čisté symposion bez předchozího jídla není doloženo. Účastníci, kteří u jídla leželi, si po několika chodech umyli ruce a až poté začali pít víno. Víno se pilo zředěné a na začátku pití se provedla spolu s modlitbou úlitba božstvu. Symposia byla příležitostí pro konverzaci, filosofické spekulace, poezii i pro vyprávění mytologických příběhů. Měla ale také funkci setkání, při nichž se utužovala a prohlubovala přátelství. Existují důkazy, že varianty židovského i křesťanského rituálního jídla, založené na modelu symposia, existovaly v prvním století. To nabízí myšlenku, že právě formát symposia byl pro židovskou i křesťanskou jídelní praxi určitým zdrojem. [11]

V Pavlově 1. listu do Korintu se setkáváme s výrazem Večeře Páně v Novém Zákoně poprvé, a také naposled. Po pašijových událostech se začínají křesťané pravidelně shromažďovat, aby společně zažili jednotu s Ježíšem. Křesťané se setkávali zřejmě s týdenní pravidelností vždy v sobotu večer, i když to nelze zcela prokázat. Setkání měla formu domácího večerního jídla. Následná ,,bohoslužba slova" vykazuje podobnosti s antickým symposiem. V té době bylo obvyklé ke společným hostinám přinášet své vlastní jídlo, což se také v Korintu dělo. Tento způsob jídla byl znám jako eranos a jeho původ sahá až do homérské doby a je dosvědčen ještě ve 2. století po Kr. Přinášení svého vlastního jídla na hostinu Pavel kritizuje, resp. kritizuje privátní nasycení, které se děje na úkor společného slavnostního jídla. Pokud takovýto způsob praxe společenství rozkládá a neutužuje, Pavel odkazuje privátní jídlo do soukromých domů. (1K 11,21-22) [12]

V době Kristově byly chléb a víno nerozšířenějším pokrmem. V pokrmech se skrývá nám již nic neříkající symbolika [13] . Jídlo berou věřící jako něco, co jim bylo dáno jejich svatým Otcem. A proto mu za něj děkují. Z děkování, což je také jeden z významů slova eucharistie, vyplývá samozřejmě modlitba. A tak má jídlo pro věřícího dvojí význam, společenský a náboženský. V eucharistii se tyto dva aspekty sjednocují v jeden pevný bod.

Závazné texty o Večeři Páně nalezneme u všech tří synoptických evangelistů a to zařazené před pašijové události, ale jsou obsahem i prvního listu Korintským od apoštola Pavla. Janovo evangelium neobsahuje souvislý text ustanovení, ale scénu z posledního Ježíšova jídla zná a líčí ji rozvláčně v kapitolách 13-17 [14] . Janovo evangelium obsahuje např. formulace: ,,Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky." (J 6,51), nebo když Ježíš řekl učedníkům ,,Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život." (J 6,53).

Jak máme jíst Kristovo tělo a pít Kristovu krev? Tělo a krev Pána Ježíše tu odkazují na oběť Kristova těla, které vydal na kříži, když umíral za hříšníky. Vedou nás až k vykoupení Jeho smrtí, k Jeho utrpení za nás, k vykoupení, které nám vydobyl, když za nás nesl spravedlivý Boží hněv kvůli našim hříchům. Krev tu reprezentuje zdroj života. Hospodin říká skrze Mojžíše Izraelcům: V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření. (Lv 17,11). Kristova prolitá krev přináší smíření s Bohem. Jeho lámané tělo na golgotském kříži je pak chlebem, kterým Bůh sytí naši víru.

,,Jíst a pít" tu znamená mít život, a to skrze přijetí Kristovy oběti vírou. To se děje uvnitř člověka, v jeho srdci a nemá to nic společného s vnějšími tělesnými projevy. Kdykoliv někdo pod tíhou vlastních vin a hříšnosti uvěří v Kristovu vykupující oběť, přijme ji za svou a důvěřuje v Kristovo vykoupení, pak jí Jeho tělo a pije Jeho krev. Jeho duše se živí Kristovou obětí, jako se naše těla živí upečeným chlebem.

A tak ,,tělo a krev Kristova" zde znamenají Kristovo vykoupení a ,,jíst a pít je" pak znamená věřit Kristu. Kdo nevěří, že jej Kristus vykoupil na kříži svou obětí, nemůže být spasen. Kdo nejí Kristovo tělo a nepije jeho krev, nemůže být spasen. Jez tento pokrm a budeš živ. Dá to práci, vytrvalou a pečlivou: číst Bibli, zápasit na modlitbách, poslouchat kázání, bojovat proti pokušení, zápasit o posvěcení. Jako je Otec věčným zdrojem Synova života, tak i Kristus bude věčným zdrojem našeho duchovního života, naší výživou. Zůstáváme v Něm skrze víru.

Ale vraťme se do Jeruzaléma. Jsme zde v roce 40, jen několik let po Ježíšově nanebevzetí. Učedníci se již vzpamatovali z šoku Ježíšovy smrti, mají dosud v živé paměti setkání se Vzkříšeným, vytváří první křesťanské společenství, zatím je nikdo nepronásleduje. Někteří z nich sice již odešli hlásat evangelium jiným národům, ale zde v Jeruzalémě žije skupina křesťanů shromážděných kolem apoštolů Jakuba, Petra a Jana. Co tam vlastně dělali? Odpověď najdeme přímo ve Skutcích apoštolů: ,,Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem" (Sk 2,46).

Všichni tito křesťané jsou obřezaní Židé, vychovaní v židovském náboženství. Nadále chodí do jeruzalémského chrámu, ale už se neúčastní obětí na oltáři, nýbrž jen modliteb. Scházejí se po domech, kde lámou chléb a slaví eucharistii s pohoštěním, tzv. hostinu nasycení. Při ní se napřed nají a pak společně lámou chléb. V dalších desetiletích se vlastní eucharistie od nasycení odděluje, hostina k nasycení se pak koná až po eucharistii a začíná se jí říkat ,,agapé" - hostina lásky.

Posuneme se nyní zhruba do roku 55 po Kristu. Tentokrát jsme v Korintu. To není židovské město, jehož centrem je velkolepý chrám, jako tomu bylo v Jeruzalémě. Jsme na poloostrově Peloponés, v hlavním městě tehdejší římské provincie Achaia. Korint byl velmi bohaté a rozlehlé město, byly tam desítky chrámů, římské fórum, divadlo, velké lázně. Žilo zde velké množství cizinců, a to hlavně díky dvěma moderním přístavům. Každé dva roky se zde konají Panhelénské hry, v tu dobu po Olympijských hrách druhá největší sportovně-společenská událost v celém řeckém světě.

A právě zde, v Korintu, před několika málo roky působil během svých cest apoštol Pavel. V tuto dobu se již nachází v Efezu v Malé Asii (v dnešním Turecku) a píše odtud korintským křesťanům dopis. Ten dopis známe pod názvem První list Korinťanům a byl napsán kolem roku 55. Podobně, jako v Jeruzalémě, i zde se schází křesťané po domech a lámou chléb. Říkají, že slaví ,,Večeři Páně". Na rozdíl od Jeruzaléma nejsou zdejší křesťané původem Židé, ale z velké většiny pohané, kteří ještě před nedávnem přinášeli oběti do místních pohanských chrámů. Domy, kde se scházejí, patří velmi bohatým křesťanům, kterých je v obci poměrně hodně.

Pro naše další pochopení skutečnosti, jakým způsobem křesťané v Korintu prožívali eucharistii, tedy díkůvzdání, bude užitečné podívat se, jak takový dům bohatého člověka vypadal. Zvenku byl spíše uzavřený a nepřístupný, uvnitř často vykládán drahými mozaikami. Co je pro nás důležité, měl dvě části - atrium a triclinium. Atrium bylo čtvercové otevřené a zčásti zastřešené nádvoří, triklinium byla jídelna v patře. V ní mohlo být umístěno maximálně devět lehátek, na kterých se leželo a jedlo. No, a teď si představme, co se dělo, když se začali do tohoto domu scházet křesťané k díkůvzdání. Bylo jich několik desítek, takže nahoru do jídelny se všichni nevešli. Proto je hostitel - pán domu - musel rozdělit do dvou skupin: věřící ,,první třídy" byli pozváni do jídelny, kde byli v suchu a v teple, v klidu leželi a měli lepší jídlo a lepší nápoje. Ostatní věřící se museli spokojit s otevřeným atriem. Tam bylo v zimě nepříjemné vlhko, a měli horší jídlo a pití. Je pochopitelné, že majitel domu, sám bohatý člověk, pozval do jídelny své nejbližší přátele - bohaté, zatímco chudí zůstali sedět či stát v atriu. Je tedy vidět, že už samotné uspořádání prostoru vedlo k rozdělení věřících a stávalo se pramenem napětí v tamní křesťanské komunitě. Na pozadí této situace Pavel ve svém dopise uvádí slova ustanovení večeře Páně a přitom věřící kritizuje: To, jak se chováte, ,,už není společenství večeře Páně..." (1K 11,20)

Vidíme, že jak v Jeruzalémě, tak v Korintu, je Večeře Páně chápána vždy ve spojení s kvalitou vztahů mezi věřícími. Nejde mít účast na ,,stolu Páně", a zároveň nevidět svého bratra či sestru vedle sebe. Takové společenství už není společenstvím Kristovým. Proto nás asi ani neudiví, že evangelium podle Jana namísto slov ustanovení Večeře Páně uvádí ve 13. kapitole situaci, kdy Ježíš učedníkům při večeři umývá nohy, a to jako projev služby. Jde totiž o stejnou myšlenku jako u Pavla - osobní vztah ke Kristu, kterého v eucharistii přijímám, mě musí nutně vést ke službě druhému. Chtít přijímat Krista pouze pro svůj osobní prospěch, pro svoji vlastní zbožnost, je nepochopením smyslu eucharistie. Nejde v ní totiž pouze o můj vztah ke Kristu, ale zároveň o vytváření živého společenství, skrze vztah lásky ke konkrétnímu bratru nebo sestře vedle mě.

Starokřesťanské slavení Večeře Páně mělo velkou variabilitu podob a slavnost nebyla od počátku příliš standardizovaná. Můžeme se domnívat, že historické okolnosti Ježíšových slov ustanovení Večeře Páně nebyly tak důležité pro eucharistickou praxi. První křesťané zřejmě slavili eucharistii v kontextu svých rituálních jídel, ať už měly jakoukoli formu. Domnívám se, že Večeři Páně nelze zcela ztotožnit s židovským pesachovým hodem, i když obsahuje mnoho jeho prvků. Ježíš ho svým vykupitelským posláním aktualizuje a dává mu nový obsah. Liturgie Večeře Páně byla dlouhou dobu spojena se společnou hostinou sloužící k nasycení účastníků. Muselo být velmi příjemné slavit bohoslužbu ve vzájemném společenství stolu, jak můžeme zjistit z popisu Večeře Páně v Korintu, ale přinášelo to i své problémy. Apoštol Pavel je nucen znovu připomenout Korinťanům pravý smysl společného jídla. A nelze opomenout ani vliv antického symposia na podobu bohoslužebné praxe v Korintské náboženské obci.

Existuje rozmanitost i v použití elementů při eucharistii [15] . Použití vína nebylo pravidlem, křesťanské skupiny, používající vodu místo vína, existovaly zřejmě už v novozákonních dobách. Praxe byla tvořena mnoha variabilními složkami. Jedná se především o různé rituální modely a použité elementy [16] .

Ježíš zmíní chléb a víno, ale mluví i o kalichu [17] . Nová smlouva, ke které jsme zváni, má své těžiště jinde - Ježíš se dává a my přijímáme. Jíme a pijeme z podaných darů. Bereme účast na Ježíšově milosti. Necháváme se jím zahrnout mezi omilostněné hříšníky, stáváme se údy jediného těla, obnovujeme svou vzájemnou solidaritu a soucit, přetékající od prostřeného stolu až ke všem hladovějícím. A takto se stáváme podílníky události Večeře Páně. Nová smlouva - to je ten motiv, který musíme při Večeři Páně sledovat. Bůh nám v Ježíši nabízí novou smlouvu a my ji ve svém přikročení k Večeři Páně smíme a máme přijmout. To je náš podpis, to je naše malé ano, kterým odpovídáme na velké Boží ano. A stejně jako u našich smluv je docela lhostejné, jakým perem je podepíšeme, i u Večeře Páně je vedlejší, jakým chlebem a vínem se necháme pohostit.

Nezapomínejme také, že sám živý Kristus je nám hostitelem. A on samojediný, jako hostitel, určuje pravidla, zasedací pořádek či rozhoduje o tom, kdo se smí hostiny účastnit. Toto bychom si měli vždy znovu připomínat: naše role je rolí hostů, těch, kdo jsou zváni. A když jako věřící jíme chléb a pijeme víno z kalicha, zároveň jíme a pijeme i v duchovním smyslu. Prostřednictvím tohoto jedení a pití přijímáme do svého života to, co se stalo na kříži. Vírou - důvěrou ve vše, co je pro nás Bůh v Ježíši - se sytíme tím vším, co pro nás Ježíš získal, když krvácel a zemřel na kříži.

Zamysleme se také, zda nezdůrazňujeme příliš intenzivně slova ,,na mou památku" a odkaz na to, co se stalo tenkrát kdysi. Zapomínáme, že je tam zřetelný odkaz na něco, co se stane zítra. Každá večeře Páně by měla být také odkazem na to, že zítra už si třeba připijeme v království Božím. Právě ta nedokončenost Poslední večeře, ten nevypitý čtvrtý kalich [18] , nám umožňuje se k ní připojit a slavit ji společně se všemi generacemi křesťanů před námi - ale také i po nás. ,,Nebudu pít z plodů vinné révy až do onoho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království mého Otce," řekl Ježíš [19] . Jinými slovy: ,,teď už pojďte, ten poslední kalich dopijeme až v Božím království". Amen.