Křesťanské biblické badatelství
Domů Kdo jsme Úvahy Zajímavé články Otázky a odpovědi Napište nám
Proroctví pro současnost, biblické studie
Popularizace prvních výsledků vědeckého zkoumání Bible
Doporučujeme začít zde
Cesta člověka od Edenu do času obnovy
Nově přidán druhý díl 26.10.2020
Kniha Zjevení Janovo
Sdělení lidu Kristovu a Mojžíšovu
Kdo má ucho slyš, co Duch říká církvím
Křesťanům
Sen krále Nebúkadnesara
Malachiášovo proroctví
Bůh působí na stvořené lidstvo
Kontextové studie
Přednášky z Památných slavností
Nová studie
Novinky
Nová úvaha:
Světlo svítí ve tmě a tma jej nepohltila
18.6.2024
Více Boží svobody a lásky
1.1.2024
Umělá inteligence v Bibli?
17.12.2023
Konat dobro je cesta k životu
23.11.2023
Mír a bezpečnost
6.2.2022
Nová studie:

Příchod čtvrté šelmy
30 / 4 / 2023

Sedm pečetí nově
22 / 1 / 2023

Jezdec na bílém koni
20/3/2022
Hněv Boží a Beránkův
31/12/2021
Změna času
04/12/2021

Boží království uprostřed nepřátel
20/10/2021
Je Ježíš a Michael stejná osoba?
3/5/2020
Velký zástup, proroctví velké naděje
27/10/2017
V čase, kdy kraloval Bůh
10/2/2017
Biblická proroctví se naplňují, království Boží se přibližuje (19.11.2016)     
Vláda člověka nad člověkem brzy skončí
18/7/2016
Ježíš Kristus usmiřuje nebe a zemi
2/8/2015
Biblická proroctví a války
14/4/2015
Poselství muže ve lněném oděvu
4/2/2015

Dvanáctá část - Lidská bytost, její vývoj, výchova a dovršení nápravy

MOTTO:
"I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem." (Gn. 2:7)

Geneze

Stvořením bytosti nadané svobodnou vůlí se dostává její tvůrce před velmi obtížný úkol. Pokud do vědomí (paměti) této bytosti nejsou dodány žádné informace v podobě základních poznatků a zkušeností 1 (x), je tato bytost postavena do velmi náročné situace. Musí tyto základní informace nějak získat, aby díky nim mohla objevit a začít rozvíjet užitečné duchovní vlastnosti (y). Zde vyvstává základní pedagogický problém - mezi oběma těmito veličinami (x~y) existuje zpětná vazba.

Mravní zpětná vazba

Zjednodušeně vyjádřeno, jde o to, že jednostranně negativní zkušenosti a negativní duchovní vlastnosti deformují dotyčnému obraz reality. Takový obraz mu zpětně znemožňuje nabýt pozitivní zkušenosti. Toto deformované vnímání a kritický nedostatek pozitivních zkušeností člověku zase znemožňují, aby si vypěstoval pozitivní duchovní vlastnosti. Kruh je uzavřen!
Poznámka: Tento mechanismus znemožňuje nápravu např. kriminálním recidivistům. To už je problém speciální pedagogiky. Nicméně je zjevné, že této komplikaci museli lidé na počátku čelit a pravděpodobně ji nezvládli (Gn. 6:5); v jejich genetické výbavě ještě nebyly užitečné duchovní vlastnosti. "Kriminálníci" se domnívají, že oni skutečně znají život. To je ale velký omyl. Znají lépe pouze jednu jeho stranu - zlo. Neznají dostatečně tu druhou - dobro. Jednoduše řečeno, lidé vychovaní zlem nevěří v dobro. Podobná vazba existuje i obráceně - tzv. dobří lidé se nemohou zbavit sklonu přisuzovat všem dobré pohnutky. Jednoduše řečeno, čistému vše čisté.
Nebezpečí tohoto problému musí nová bytost překlenout. (Srov. Gn. 4:7) Musí získat dostatek poznatků o svém světě, rozvinout své duchovní vlastnosti, vytvořit si pravdivý obraz vlastní identity a najít směr cesty svého rozvoje. Tento problém je však mnohem složitější, než by se snad na první pohled zdálo. Náš tvůrce se bohužel nemůže stát plnohodnotným rodičem ve smyslu rodiče, jak jej známe z běžné zkušenosti - došlo by tím k nepřípustnému ovlivnění nové kultury kulturou stvořitelskou. (Ju. 6) Nemůže tedy novou bytost učit a vychovávat vlastním příkladem, což je např. u malých dětí spolehlivá a velice účinná metoda. Tento tvůrce musí najít vhodné výchovné prostředky, aby nové bytosti (a celé její kultuře) pomohl najít její vlastní cestu.

Výchozí stav

Je nutné si uvědomit, že naše nová bytost neví nic! Neví, že by měla cokoliv hledat, že by se měla o cokoliv snažit, neví nic o nebezpečích vyplývajících z reálného životního prostředí. Potýká se s praktickými problémy. Tvůrce proto dále stojí před problémem, jak novou bytost účinně motivovat, jak ji účinně varovat a jak ji pomoci hlouběji pochopit, že existuje dobro a zlo; dobro, které by budovala a dokázala si ho vážit, a zlo, kterého by se odpovědně vyvarovala. Stvořitel nemohl člověku vše potřebné naprogramovat a před všemi nebezpečími nastavět "ploty". Pak by nemělo smysl obdařit jej svobodnou vůlí a učit jej tuto svobodnou vůli rozvíjet.

Řešení problémů první fáze lidské existence - tělesné tělo

Náš Bůh problémy této počáteční vývojové fáze řešil následovně. Aby nemusel bezpečnost a zajištění základních životních podmínek člověka řešit "policejním režimem" a nezastavil tak rozvoj jeho svobodné vůle, vybavil jej instinkty. Tyto instinkty vycházely z člověka samotného (z jeho podvědomí) a měly ho řídit, aniž by si to sám přímo uvědomoval. Dnes víme, že i taková milenecká nebo mateřská láska jsou nastartovány složitými instinkty. Jsou to vlastně všechno nouzová opatření pro vývojovou fázi, kdy skutečné duchovní vlastnosti (zde láska Agapée) ještě nejsou dostatečně rozvinuty. Původně bylo na svobodné vůli ponecháno i rozmnožování lidí - byli nazí a nestyděli se, ale ani se nemnožili. Pravděpodobně vlivem satanovy výchovné koncepce 2 byl pro urychlení tohoto procesu dodán nutkavý pohlavní instinkt - lidé se začali stydět (proto 3 jim Bůh zhotovil oděvy) a konečně se začali i množit. Z úvodních částí Bible je zřejmé, že této tělesné fázi člověka byl vymezen limit 1000 let. (Gn. 5:27)
Poznámka: Tento "tělesný věk" byl po potopě zkrácen na 120 let. (Gn. 6:3) V období 3. smlouvy bude pro umožnění nápravy, u spolupracujících lidí, věk opět prodloužen. (Iz. 65:22; symbolický věk stromu)
Do tohoto limitu se díky Boží výchově měly v lidské osobnosti dostatečně vyvinout potřebné duchovní vlastnosti. Člověk měl alespoň v hrubém obrysu nalézt svoji vlastní identitu, směr své vlastní cesty, hodnotu (smysl?) svého života, sebeúctu a vytvořit základní model harmonické společnosti. Člověk měl do této doby dosáhnout prahu dospělosti. Pro bytosti, které by smysl svého života nenašly, by touto časovou etapou život zřejmě končil. O další by už nestály.
Poznámka: Funkce kata zřejmě nebyla ve stvoření koncipována. Takovéto nebo teoreticky mravně defektní bytosti (Bůh se při tvoření vždy jistí) by zemřely přirozenou smrtí. Ze zkušeností lidí žijících i v nejtvrdších podmínkách lze vypozorovat, že lidská touha po životě je obrovská. Ani tito lidé většinou nechtějí zemřít. Lze tedy předpokládat, že za příznivějších podmínek by hodnotu svého života objevili všichni. Konfrontaci s dlouhověkostí má lidstvo ještě před sebou.
Ostatní lidé by sebenalezením a rozvinutím duchovních vlastností dostali automaticky právo na další život. Část jejich instinktů (autopilot chování) by postupně přestávala být potřebná - dospěli by do vyšší fáze své existence.

Praktická výchova

Prvním výchovným krokem bylo vysazení zahrady v Edenu.
Poznámka: V rozporu s křesťanskou tradicí první člověk nebyl stvořen v ráji. Bible zcela otevřeně hovoří o tom, že zahrada byla vysazena až po stvoření Adama (bezesporu na jeho žádost), a to směrem na východ. Logicky na východ od jeho "rodiště" - Boží základny. (Gn. 2:7,8) Je až zarážející, kolik deformovaných pojetí, i v takto jednoduchých případech, křesťanská tradice obsahuje a přenáší. V zahradě (přesněji v době existence zahrady) byla stvořena až Eva. Konkrétně to muselo být opět v biologické laboratoři západní základny - Eva byla vytvořena klonováním 4 a genetickou manipulací.
Prvnímu člověku tak byla dána větší samostatnost a možnost rozhodování. Adam měl zahradu obdělávat. V této zahradě byl odlišný ekosystém než v okolní přírodě, o kterou pochopitelně nikdo nepečoval - Adam dostal mimo jiné za úkol zahradu i "střežit" (Gn. 2:15; ostříhat KB). Po rozmnožení lidské rodiny by nedostatek prostoru motivoval lidi k tomu, aby začali zahradu rozšiřovat. Tím by nastala jejich expanze do okolního prostoru a nový ekosystém (který vyžadoval lidskou péči) by byl postupně rozšířen po celé zemi 5 .

Strom smrti?

"... V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." (Gn. 2:17)
V zahradě byly známé (dnes bychom řekli speciální) stromy - strom života a strom poznání dobrého a zlého - a jejich ovoce. Mnoha věcem v Bibli byl pro jejich nepochopení přikládán mystický význam, nebo byly degradovány na pouhé báje. Uvědomíme-li si, že tehdejší lidé byli ve velmi rané fázi svého vývoje (a tedy nutně velice jednoduché mentality), a vezmeme-li v úvahu i pedagogické hledisko, zjistíme, že tato biblická scéna má velmi reálný smysl. Jak už víme, první lidi bylo nutné nejen účinně motivovat, ale zároveň i účinně varovat.
Poznámka: Představa, že ve stvořeném světě bylo na počátku vše dokonalé a že zde lidem nic nehrozilo, patří skutečně do říše pohádek. Realita smrti se lidí poprvé dotkla právě zde. Jinak bychom mohli Boha obvinit ze sadistických sklonů, když nevinné, zcela nezkušené bytosti v idylickém prostředí vystavuje (tedy bezúčelně) zkoušce stromy, jež jim může přinést dokonce smrt! Jaký důvod by Bůh v takovém prostředí pro tak tvrdou zkoušku mohl mít? Tradiční představa všemohoucnosti a dokonalosti Boha a jeho díla je nerealistická. Stvořený svět, jehož součástí byla zahrada, bylo reálné prostředí s reálnými riziky!
Zde někde bychom mohli hledat odpověď na otázku, proč bylo jedení ovoce ze stromu poznání zapovězeno hrozbou smrti. Možná namítnete: Malé dítě snad ještě můžete nechat sáhnout na rozpálená kamna, aby před nimi získalo respekt. Nemůžete ale nechat člověka zmrzačit nebo zemřít, aby si uvědomil, že existuje nebezpečí úrazu a smrti. To je pravda, ale protipól stromu života se nejmenoval strom smrti - nebyl určen k usmrcování, ale k poznání! Výchova samozřejmě mířila hlouběji.

Duchovní výchova - "strom poznání dobrého a zlého"

Problém dobra a zla neřeší pouze obor filosofie, ale i obor pedagogiky. Pro ni je to problém dokonce nanejvýš praktický, a proto i mnohem náročnější a závažnější. Taková nově stvořená bytost (ale i dítě) bez jakýchkoliv historických a osobních zkušeností, doposud chráněná mocí a moudrostí svých tvůrců (anděl ochránce, rodič), nezná zlo. To ve skutečnosti znamená, že nezná ani dobro! Je to možné? Taková bytost doposud nechápe a ani chápat nemůže, že dobro je dobrem. Nezná jeho skutečnou hodnotu - nemá ji s čím srovnat. Dobro bere jako samozřejmost a není schopna si jej vážit. A co víc - dobré, které jí takříkajíc "nevoní", je schopna pokládat za zlé. To jsou známé a běžné problémy výchovy.
Poznámka: Rodičům se zřídkakdy podaří pomoci dětem pochopit hodnotu dobra. Tento deficit pak musí samy dohánět životní zkušeností. Ještě názornější demonstrací této problematiky jsou rozdíly mezi životními postoji lidí vychovaných bohatstvím, slávou nebo pohodlným životem a životními postoji těch, kdo byli vychováni bídou, útlakem nebo životní trgédií.
A tak lidé, aby byli schopni vážit si života a jeho skutečných hodnot, potřebují pochopit hodnotu dobrého. Ale jak to provést? Doposud jediným pedagogickým řešením bylo poznání zlého!
Poznámka: Zvlášť při našem poškození může být výchova trestem někdy jediným řešením. V praxi jde tedy jen o to, do jaké míry zlé na milovanou bytost připustit nebo jak je dávkovat. (Srov. Žd. 12:6)
Předešlé tvrzení tedy lze přetransformovat do tvrzení: aby byl člověk schopen vážit si života a budovat jeho skutečné hodnoty, potřebuje poznat i "hodnotu" zla 6 . Bytost nadaná svobodnou vůlí potřebuje poznat obě strany. Proto první lidé potřebovali pochopit obojí, dobré i zlé. Ani jedno totiž ještě neznali! Až na základě takových znalostí mohli začít pravdivě rozvíjet dobré (užitečné) duchovní vlastnosti. To, že nebesa tento pedagogický problém řešila, je patrné z názvu, který dostal jeden z inkriminovaných stromů - "strom poznání dobrého a zlého". Řešila jej, protože věděla, že se mu nelze vyhnout - sama jím totiž musela projít: "... budete jako Bůh znát dobré i zlé".

Současné hodnocení

Na základě znalosti těchto vazeb lze pochopit, proč si raní křesťané paradoxně "vážili" utrpení. Tak lze chápat i slova ap. Pavla: "Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás musím trpět; vždyť se to obrátí k vaší slávě. Proto klekám na kolena před Otcem, ... aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil 'vnitřní člověk'... abyste ... mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka." (Ef. 3:13-18) Pavel chtěl jít svým bratrům příkladem (1.K. 4:16,11:1; Fp. 3:17), přičemž pochopení šířky, délky, výšky a hloubky představuje pochopení a vypěstování čtveřice základních duchovních vlastností - lásky, spravedlnosti, moci a moudrosti. V tomto bodě nastává příležitost vyjádřit velmi závažnou, duchovně náročnou myšlenku s nadějí, že nebude nesprávně pochopena. Vlivem satanova zásahu bylo lidstvo vtaženo do nesmírně bolestivého procesu. Naše historie je naplněna nepředstavitelným utrpením - nepředstavitelným pro ty, kdo jím neprošli.
Ačkoliv autora toto vědomí naplňuje zármutkem a pocitem bezmocnosti nad tím, že mnohé události už nelze vrátit zpět, z celého tohoto stavu přece jen vyplývá (nebo jednou jistě vyplyne) jedno pozitivum. Jeho hodnota je stejně mimořádná, jak mimořádné bylo ono utrpení. Tímto pozitivem je to, že lidé jednou budou schopni hluboce chápat obě naše sledované veličiny - dobro a zlo. Účelem je zde schopnost ocenit dobro. V této otázce se dostane naší civilizaci mimořádného zrychlení oproti ostatním nebeským úrovním. To je patrně jeden z důvodů, proč Kristus tolik miloval lidstvo (Ř. 8:38) a je připraven je chránit za každou cenu.

"Pád" staré báje

V Edenu tedy byla vytvářena jednoduchá modelová situace, která měla postupně lidem pomoci, aby si obě zmíněné hodnoty uvědomili. Ačkoliv Bible nepodává dostatek informací pro rekonstrukci celého Božího pedagogického plánu, je z počátečních výchovných kroků patrné, že lidstvo stálo na samém počátku rozvoje duchovních vlastností a svobodné vůle. Tyto kroky jsou tedy zbaveny svého mystického, alegorického nebo bájného nádechu a potvrzuje se jejich účelnost a hluboký smysl. Bible se zmiňuje ještě o posledním kroku tohoto plánu - o stromu života:
"I řekl Hospodin Bůh: 'Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.'" (Gn. 3:22)
Ovoce tohoto stromu bylo něčím, co bychom dnes nazvali elixírem života. Obsahovalo evidentně prostředek k zahájení další etapy lidské existence.
Adam s Evou pojedli ze stromu poznání, aniž prošli potřebnou výchovou, a vůbec nechápali, jaký význam ten strom má. První lidé se o stromy dokonce ani nezačali zajímat a nezajímala je ani moc stromu života - neměli ponětí o jeho hodnotě. Ke stromu poznání je přilákal až satan, který jej zneužil pro svůj záměr. Výchova tak nestačila splnit svůj účel - posunout vývoj lidí směrem k dospělosti a odpovědnosti. Právo na trvalý život lidé ještě nezískali, a proto v jejich případě nemohlo být uplatněno. To je i jeden z důvodů proč byli vyhnáni z ráje:
"Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života." (Gn. 3:24)
Poznámka: Tito "cherubové" zde patrně představují jakési výstražné zařízení, dodané garantujícími 2. nebesy ("... cherubíny a planoucí ostří meče, který se neustále otáčel... " Gn. 3:24 PNS). Další důvody proč byli lidé vyhnáni a v jakém smyslu byli jako Bůh, znajíce dobré i zlé, bude námětem příští části.
Strom života však nebyl zničen - čekalo se dál na první dospělé jedince. Jejich proces dospívání měl být usměrňován poněkud odlišnou metodou.

Duchovní fáze existence lidstva

Oblast týkající se duchovních věcí je oblast snad nejvíc opředená mystikou. Duchové, duchovní tělo, svatý duch - to jsou některé z pojmů, jejichž skutečný význam často nebyl vůbec nalezen. V těchto případech nastupuje lidská obrazotvornost, která, posvěcena tradicí, odsunuje všechny tyto pojmy za hranice našeho reálného světa, mimo naši fyzikální soustavu. A není divu - pronikavý lidský duch touží po odpovědích na své otázky, někdy i za každou cenu. Než se pokusíme vysvětlit druhou fázi, která byla naplánována po tělesné fázi našeho bytí, pokusme se co nejpřesněji vyjádřit informaci, kterou nám Bible pojmem duch sděluje.

Duch - definice pojmu

Písma označují pojmem duch množinu všech objektů, bytostí a jevů, o kterých bibličtí pisatelé věděli, že existují, ale které pro ně byly při tehdejším stupni poznání nepochopitelné nebo jejichž podstata byla nevysvětlitelná.
Jako duchové byly označeny bytosti přicházející z nebes.  (Žd. 1:14; Sk. 12:15 poznámka b) Tyto bytosti měly zcela nepochopitelnou moc a schopnosti. Duchy je nazval už Mojžíš. Ten se osobně setkal s posly ze všech tří známých nebes. Mojžíš však dobře věděl, že duchové nejsou ani neviditelní, ani nehmotní. Vyjádřil se o nich, že existují v tělech: "Ať Jehova, Bůh duchů všelijakého těla, ustanoví nad shromážděním muže." (Nu. 27:16 PNS) 7 Pro nás to není nic nového, vždyť "duchové" např. z prvních nebes chodili po zemi, jedli chléb, a dokonce se i křížili s lidmi. Dalším, asi nejznámějším případem jsou nějací "tajemní", doslova neviditelní, nečistí či nesvatí duchové, které Ježíš vymítal z lidí. Jak si za chvíli ukážeme, nešlo o kompletní bytosti schopné samostatné existence. V raných dobách, kdy lidé nevěděli nic o plynech, nazývali duchem i vítr nebo dech. Cosi neviditelného a nepochopitelného totiž hýbalo větvemi stromů a zvedalo prach. (Ž. 104:4; srov. EP a KB) Duchem bylo nazváno např. lidské vědomí (1.Kr. 21:5), digitální záznam lidské paměti viz dále (J. 19:30; KB, EP poznámka, Kaz. 12:7), abstraktní veličiny - pravda (1.J. 5:6) atd. Slovo duch může mít dokonce i dva významy v jedné větě. (J. 4:24) Toto slovo nabývá v Bibli ještě mnoha dalších rozmanitých významů vždy ve spojitosti s něčím, podstata čehož nebyla známá.

Duchovní tělo

"Jest tělo tělesné, jest také i duchovní tělo. Takť i psáno jest: Učiněn jest první člověk Adam v duši živou, ale poslední Adam v ducha obživujícího. Však ne nejprve duchovní, ale tělesné, potom pak duchovní." (1.K. 15:44-46 KB)
Hovořili jsme už o tom, že člověku byl původně vymezen limit asi 1000 let. Do této doby měl dosáhnout takového rozvoje duchovních vlastností, že část jeho instinktivní výbavy pro tělesné období a snad i další tělesná omezení měla přestat být potřebná. Následkem satanova zásahu nikdo z lidí v tomto limitu nejen duchovně nedospěl, ale ani k takové dospělosti jednoznačně nesměřoval 8 . (Srov. Ř. 3:9-18) Výše uvedený komentář apoštola Pavla však vysvětluje, že když lidé takového stavu dosáhnou, získají tím ne zcela známou (čili duchovní, srov. 1.J. 3:2), novou kvalitu těla, a že jako první získal nárok na tuto kvalitu Ježíš Kristus. Nebyl tedy pouze tělem (Gn. 6:3), ale už i duchem. (1.K. 15:45; J. 4:24; Lv. 19:2)
Poznámka: Lze předpokládat, že s rostoucím vývojovým stupněm 9 společnosti by se mladším generacím dařilo tento limit zkracovat. Kristus jej dosáhl za pouhých třicet let. To bylo díky genetickému šlechtění, výchově utrpením a mimořádné inteligenci. Srov. Žd. 5:7-9; apoštol zde píše o utrpení, kterým Ježíš prošel zvlášť před svou službou. O jeho životě do 30-ti let víme jen to, že Ježíš prošel zatím blíže nespecifikovaným utrpením 10 .
Má tedy dojít ke změně kvality těla (organismu) odstraněním některých omezení. Ale nejen to.
"To však vám říkám bratři, že tělo a krev (tělesný člověk řízený instinkty a zděděnými vlastnostmi) nemohou zdědit Boží království (svobodnou vládu věcí řízenou dospělým intelektem), ani porušenost (člověk v moci dědičného hříchu) nezdědí neporušenost (člověk nezíská uzdravení zdarma, musí jej dosáhnout osobním úsilím). (1.K. 15:50 PNS)
"Co je totiž porušitelné (tělesné tělo v zajetí hříchu) musí obléci neporušenost (provést nápravu) a co smrtelné (napravené tělesné tělo), nesmrtelnost." (teprve poté může nabýt vyšší kvality, dokonce včetně neomezeného věku Gn. 3:22; 1.K. 15:53 PNS)
Mnohé církve vlivem tradice interpretují tuto změnu jako přechod z tohoto světa na "onen" svět. Podle této tradice pak duše při smrti tělesné tělo (ve smyslu hmotné) "svleče" a duchovní (ve smyslu mystické, nehmotné) "obleče". Církve, které neučí o nesmrtelné duši, vysvětlují tuto změnu podobně - smrtí tělesného (ve smyslu hmotného) a vzkříšením mystického duchovního těla v mystickém světě.
Poznámka: Jde o zcela nesprávné chápání pojmu "tělesný". Koresponduje s gnostickým názorem, že tělo je zdroj pokušení a hříchu a jako takové má být z principu odmítáno. Křesťanští mystikové, podobně jako východní mystikové považovali život v hmotné formě (jako by byla známa nějaká jiná forma) na zemi za následek prvotního hříchu a učili o návratu zpět do duchovního (ve smyslu nehmotného) mystického světa. Odmítali Ježíše přicházejícího v těle (srov. 2.Jana 1:7) atd. Křesťanští mystikové byli pravděpodobně ovlivněni některými gnostickými představami a postupně je začlenili do oficiálního učení církve. To mohlo přispět ke vzniku některých extrémních směrů (sebemrskači, asketismus) a představ (degradace sexu na nečistotu atd.). Novozákonní spisy chápou naopak tělesnost - protiklad duchovnosti - nikoliv jako fyzickou, ale jako mravní veličinu. (1.K. 1:26; 1.K. 3:1,3; 2.K. 10:4; Ga. 5:16 atd. KB, PNS, EP v poznámkách)
Všimněte si prosím, následujícího Pavlova výroku:
"V tomto obytném domě totiž vskutku sténáme (dědičný hřích a některé instinkty nám komplikují život i nápravu, Řím.7:14-25) a vážně toužíme obléknout ten pro nás [určený] z nebe (duchovní tělo dědiců nebeského království), takže nebudeme shledáni nahými (Zj. 3:4,18), až si jej skutečně oblékneme. My, kteří jsme v tomto stanu, vskutku sténáme, protože jsme přetíženi; nechceme jej totiž svléknout, ale [chceme] obléknout ten druhý, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Ten, kdo nás vytvořil právě k tomu (je to tedy od počátku v plánu), je Bůh, který nám dal závdavek toho, co má přijít (další, duchovní fáze existence), totiž ducha." (2.K. 5:2-5)
Podobně hovoří i 1.K. 15:51-54. Jde jednoznačně o kvalitativní změnu lidského organismu, podmíněnou úspěšným procesem výchovy, který tak získá schopnost ještě mnohem delšího, ale hlavně svobodnějšího života. Jde o tutéž změnu, kterou by prodělal Adam a Eva (všichni jsme vytvořeni právě k tomu), kdyby jim bylo dopřáno pojíst ze stromu života. Není zde popsán odchod do jiného světa prostřednictvím smrti.

Duchovní člověk

Jako o duchovních lidech se Písmo vyjadřuje o těch křesťanech (1.K. 2:15; 1.K. 3:1; Ř. 8:2-12), kteří díky Boží výchově natolik pokročili ve svém vývoji, že se u nich začali projevovat kladné vlastnosti ze svého osobního přesvědčení, a ne vlivem instinktů, emocí nebo strachu z trestu. (1.J. 4:18)
K tomuto stavu dospěli:

  1. pokáním, poznáním sebe sama - uznáním vlastních nedostatků (poškození) a rovnocennosti se všemi lidmi
  2. poznáním, studiem především stavu lidské společnosti a jejích základních zákonitostí
  3. rozjímáním, pochopením nutnosti celkové nápravy tohoto stavu a snahou podílet se na ní
  4. sebezapřením 11 , vypěstováním lásky agapé (schopnost oplácet "zlo" dobrem)
Tito lidé mohli být zváni "duchovními" i proto, že zvlášť v minulých dobách, kdy byli takříkajíc prvními vlaštovkami, byli pro ty ostatní, tělesné, nepochopitelní. (J. 3:6-8) Jejich reakce a chování se v očích jejich současníků mohly jevit jako "nenormální", nepochopitelné. Ze své zkušenosti by očekávali jinou, ve skutečnosti instinktivní (tělesnou) reakci.
"Když se již spolu s nimi nevrháte do téhož proudu prostopášnosti, dráždí je to a urážejí vás." (1.Pt. 4:4)
Nezřídka byli považováni za blázny, což může platit i dnes. (1.K. 1:27; 2:14) Křesťanská tradice je pak opět opředla mystikou, přisoudila jim fantastické vlastnosti, a dokonce se k nim modlí.
Poznámka: Vzhledem k tehdejšímu vývojovému stupni a tělesnosti většiny lidstva byl tento postup účelný - tělesní lidé vyžadovali, a ještě dodnes mnozí vyžadují, dokonalé ideály. Jen takové jsou bohužel ochotni následovat.

Komplikace výchovy lidstva

Pokud by při výchově lidstva nedošlo k závažným chybným krokům zaviněným satanem, s naší výchovou by patrně nebyly větší problémy. Vzniklá situace však vypadá skutečně neřešitelně. Velká část náboženství si se stavem společnosti příliš nelámala hlavu - nenapravené hříšníky (ale i kdo nebyli poslušni církve) posílala na věčná muka nebo na věčnou likvidaci. Tyto praktiky měly nepopiratelně ve své době výchovný (výstražný) vliv. Moderního člověka, pokud je vůbec ochoten jim věnovat pozornost, spíš pobuřují a citlivější povahy rmoutí. Lidé si dnes díky pokročilejšímu psychologickému povědomí uvědomují (a to správně), že náš svět deformuje a kazí své děti už od kolébky, aniž to ony samy mohou jakkoliv ovlivnit - nehledě na to, že se navíc již rodí se špatnými sklony, které získaly po svých předcích. Trestat je potom tak krutě a bezúčelně a neposkytnout jim podmínky pro skutečnou nápravu není hodno člověka, natož Boha! Nelze se naivně domnívat, že náprava tak komplikovaného poškození proběhne snadno nebo sama od sebe, a v případě neúspěchu pak považovat nenapravené jedince za opovrženíhodné ničemy:
"Ale já vám říkám, že se bude zodpovídat soudnímu dvoru každý, kdo je stále rozzlobený na svého bratra; kdokoli však osloví svého bratra nevýslovným slovem opovržení, bude se zodpovídat Nejvyššímu soudu; zatímco ten, kdo říká: ,Ty opovrženíhodný blázne!', propadne ohnivé gehenně." (Mt. 5:22 PNS)

Mzda za hřích

Už jsme hovořili o tom, že Boží tresty mají jediný účel - výchovný. Proto apoštol Pavel správně formuluje své tvrzení, že "mzdou ("odměnou" nikoliv trestem) za hřích je smrt". (Ř. 6:23) Bůh totiž netrestá lidi smrtí! Jaký by to mělo účel? Smrtí je výchova a náprava pouze přerušena:
"Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení." (J. 5:28)
Poznámka: Jedním z důvodů zkrácení tělesného věku člověka po potopě bylo zřejmě i usnadnění naší nápravy. Čím déle člověk setrvává v chybných postojích, tím silnější návyk u něj vzniká a tím hlouběji se nesprávné postoje začleňují do jeho osobnosti - člověk je přestává vnímat jako špatné, ale viní za problémy, které sám způsobuje, své okolí. Dvacetiletého člověka možná napravíte snadno, třicetiletého s obtížemi, ale zkuste to s šedesátiletým.
Fenomén smrti je tedy nevyhnutelný důsledek stavu porušenosti, jakési vyúčtování s realitou společenských, ale i biologických (genetických) zákonitostí. Porušené lidské generace, jak jsme o tom již hovořili, nejsou schopny (zatím žádná z nich) dosáhnout mravní dospělosti a vytvořit harmonicky fungující lidskou společnost. Proto musí umírat.

Vzkříšení

Bible hovoří o tom, že pro Boha nejsou ani mrtví lidé zcela ztraceni. (Jb. 14:13) Podle Bible při smrti člověka lidský duch opouští tělo a směřuje kamsi k Bohu. (Kaz. 12:7) Mluví se zde o jakési tajemné říši mrtvých, hebrejsky zvané šeol. Tito mrtví si ale překvapivě nejsou ničeho vědomi. (Kaz. 9:5,10; Ž. 6:6; Ž. 30:10; Ž. 115:17) Toto sdělení bylo v minulosti tak nepochopitelné, že biblický šeol a hádes v představách křesťanské (ale i židovské) tradice postupně splynul s pohanskými představami pekel a říší duší zemřelých. Křesťané přijali i nauku o nesmrtelnosti duše. Taková představa byla pro starověk a středověk přijatelnější.
Poznámka: Lidé nevěděli nic o kybernetice, informatice a možnosti ukládání informací. Dnes víme, že informace, řídící procesy v živých organismech, jsou digitálního charakteru.
Pochopením a napodobením základní funkce neuronové sítě12 lidé sestrojili počítače. Víme, že počítače mohou stejně jako mozek ukládat všechny informace ve své paměti. Tyto záznamy dokážeme nahrávat, kopírovat a uchovávat v databázích. Něco podobného tedy musí jít i v případě paměťových (digitálních) záznamů lidského mozku, lidské osobnosti. Bible výslovně uvádí, že mrtví v šeolu jsou bez jakékoliv aktivity, půjde tedy skutečně jen 13 o jakési "záznamy". Toto opatření vysvětluje možnost vrácení těchto záznamů zpět na svět - vzkříšení mrtvých a pokračování jejich výchovy a nápravy už ve speciálních podmínkách. Bible tvrdí, že pro Boha je vzácný každý jedinec, který kdy žil na zemi:
"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný ." (J. 3:16)
"Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. (2.Pt. 3:9)
Zkušenost každého člověka je zcela originální, a v mnoha ohledech dokonce slovem nesdělitelná. Nemůžete totiž sdělit jemné odstíny svých emocí a prožitků - utrpení a radostí, které vás v životě potkaly, alespoň zatím ne 14 . Toto vzkříšení nakonec umožní dokončení skutečně spravedlivé výchovy a nápravy lidstva. To je jeho skutečný smysl. Není to odměna jen pro samolibé křesťany, kteří se cítí být lepšími než ti druzí.

Soudný den

Proces nápravy je v Bibli nazván dnem soudu. Základním účelem každého soudního procesu je dokázání viny. Druhotným účelem je stanovení výše trestu. Tento Boží soud má za cíl usvědčit svědomí každého člověka z jeho chybného jednání. Přesněji řečeno těch, jejichž svědomí k tomu nedospěje samo. Proto je psáno, že k soudu povstanou pouze nespravedliví. (J. 3:18; J. 5:28,29) Není to jen usvědčení skutkové, kriminalistické, ale hlubší - duchovní. To je možné jen pomocí pochopení a hlubokého uvědomění si rozsahu všech škod, které toto jednání způsobilo. Skutečně zasažené svědomí pak samo stanoví výši trestu. Zločinec usvědčený jen skutkově pohrdá soudem, pohrdá svým trestem a po propuštění z věznice dál pokračuje v trestné činnosti, a to zpravidla ještě na vyšší úrovni. Naopak člověk, u nějž se podařilo usvědčit jeho svědomí, propadá výčitkám, hlubokým depresím a pohrdá svým chybným jednáním. Nezřídka začne pohrdat i sám sebou, a potřebuje spíše povzbuzení a oporu. (2.K. 2:5-8) Tento princip naznačil Ježíš Kristus:
"Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo." (J. 3:19)
Dál jej rozebral ap. Pavel:
" ... poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto." (Ř. 2:15,16)
Tento soud (proces nápravy) budou provádět vybraní členové z řad duchovního Izraele. (Zj. 20:4)

Gehenna - poslední stupeň nápravy

"Ani ten největší lotr si o sobě nemyslí, že je špatný. Jen on sám totiž zná skutečný motiv svého činu nebo okolnosti, které jej k němu "dohnaly", má svoji pravdu, svoji filosofii." (Dalle Carnegie, volná citace)
Nebesa nepočítají s tím, že se všechny lidi podaří napravit přirozenou cestou. (Př. 27:22) Proto Ježíš varoval farizee:
"Hadi, potomstvo zmijí, jak uniknete před soudem (odsudkem, trestem) gehenny?" (Mt. 23:33 PNS, KB, EP)
Jak už bylo vysvětleno, soud má za cíl usvědčit viníka a trest má zjednat nápravu. Podle zde použitého Ježíšova výrazu tedy gehenna musí sloužit právě tomuto účelu. V případě gehenny nemůže jít o věčné zatracení ve věčných mukách, ale dokonce ani o věčnou smrt, jak se to snaží zmírnit teologové odmítající tradiční představu pekla. Je třeba znovu připomenout, že smrt je mzdou, nikoli trestem, za hřích. Bůh lidi netrestá za hříchy likvidací. Boží tresty mají výchovný nebo nápravný účel. Bible lidstvo před gehennou důrazně varuje. Po provedeném rozboru nabývá toto varování velice reálné podoby - nejde o planou výhrůžku na úrovni nesmyslného, věčného ohně v pekle.

Současná představa gehenny

"A je spravedlivé, že Bůh všem, kteří vás utiskují, odplatí útiskem ... až se zjeví Pán Ježíš z nebe se svými mocnými anděly, aby v plameni ohně vykonal trest na těch ... 'kteří odpírají poslušnost evangeliu (poselství o možnosti nápravy) našeho Pána Ježíše. Jejich trestem bude věčná (doslova ale časově neurčená) záhuba daleko od Pána a slávy 15 jeho moci.'" (2.Te. 1:6-9)
Poznámka: Dnešní termín "věčný", chápaný ve smyslu (absolutně) časově nekonečný, Bible nezná. Starohebrejština dokonce vůbec nemá přídavná jména; např. přesný překlad pojmu "věčný Bůh" je "Bůh věku". Řecké "aiónios" (věčný) bylo odvozeno od slova "aión" (věk) a mohlo by tedy znamenat "trvající po dobu smluvního období". Tato historická (smluvní) období jsou totiž rovněž nazývána hebrejsky "olám" a řecky "aión", což původně doslova znamenalo dlouhý časový úsek, jehož délka nebyla známa. (Srov. Sk. 1:7) "Věčnou záhubu" tedy lze chápat jako proces trvající nejméně po dobu 3. smlouvy. Její trvání už Písmo uvádí.
Takto napravovaní lidé budou opravdu formálně (fyzicky) zahubeni. Jejich trest bude probíhat principiálně podobným způsobem, jak tomu bylo v případě andělů potrestaných v době potopy. (2.Pt. 2:4 srov. PNS, EP, KB; Ju. 6; srov. L. 8:31) Prostředí, ve kterém jsou tyto bytosti uvězněny, nazývá Bible propast nebo tartaros (viz předešlé texty). Ale pro změnu - jejich záznam zde už není pasivní, jsou při vědomí. (Jk. 2:19; 1.Pt. 3:19) Jak je to možné?
"A prosili Ježíše, jen aby jim nepřikazoval odejít do pekelné propasti. Bylo tam veliké stádo vepřů, které se páslo na svahu hory. Démoni ho prosili, aby jim dovolil do nich vejít: on jim to dovolil." (L. 8:31,32)
Na to nám dává odpověď úzkost, kterou prožívali, když byli nuceni opustit posedlého člověka. Tyto bytosti rovněž potřebují nějaké tělo ke své vědomé existenci! Biblický tartaros takovou existenci zřejmě umožňuje. Tito andělé (v podobě software) pak mohou tento "hardware" (v biblické propasti) za určitých okolností opustit a vstupovat do lidí. To se děje patrně stejným mechanismem, jakým se duch zemřelého (už pasivní záznam) dostane do hádu. Duchové, jak známo, se musí vyvolávat pomocí přijímače - spiritistického média - a případně nainstalovat do jeho mozku 16 . Ježíš stav lidí v gehenně vyjádřil takto:
"Nemějte strach z těch, kteří zabíjejí tělo, ale nemohou zabít duši; ale spíše mějte strach z toho, kdo může zahubit duši i tělo v gehenně." (Mt. 10:28 PNS)
Proces trestu v gehenně popsal ap. Pavel takto:
"Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud. On, odplatí každému podle jeho skutků ... Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest. Soužení a úzkost...." (Ř. 2:5-9)
Cílem nápravy lidstva je udělat vše pro to, aby procesu gehenny uniklo maximum lidí. Z logiky vyplývá, že gehenna pravděpodobně představuje simulované prostředí (tzv. virtuální realitu), které umožní vystavit nenapravitelné jedince následkům jejich vlastního jednání; a zde už bez milosrdenství, podle principu spravedlnosti "oko za oko, ... útisk za útisk". (2.Te. 1:9) Utrpení, které způsobovali druhým, se tedy bude opět opakovat na nich, a to tak dlouho, dokud jejich vlastní svědomí nebude tímto drastickým způsobem usvědčeno. (Žd. 10:26,27; Mt. 24:51; Ž. 112:10) Bible nevysvětluje princip procesů v gehenně, a to z pochopitelných důvodů - pojem něčeho takového, jako je virtuální realita, byl v době psaní Bible lidem nevysvětlitelný. Přesto z chování duchů v tartaru víme, že v rámci Božích trestů takový princip jako prostředek nápravy existuje. Jediný (tehdy nutně symbolický) popis gehenny poskytl Ježíš v jednom ze svých podobenství.

Boháč a Lazar

Podívejme se do evangelia (L. 16:19-31PNS) na některé klíčové informace tohoto podobenství:
"... žebrák zemřel a andělé ho odnesli do Abrahamovy náruče." - po svém vzkříšení (tedy až v období 3. smlouvy) se Lazar stává Abrahamovým synem 17 . Je-li jeho synem, znamená to, že je jeho dědicem, čili dědicem Abrahamova zaslíbení. (Ř. 4.kap.) Patří tedy k pomazaným vládcům Božího království.
"Boháč také zemřel a byl pohřben. A v hádu pozdvihl oči, protože byl v trýzních ... ." V kontrastu s ním se zemřelý boháč ocitá nejen v hádu, ale až v propasti - "A kromě toho všeho byla mezi námi a vámi ustanovena veliká propast ... " (Srov. L. 8:31, Zj. 20:3) I zde musí být ale vzkříšen (!):
"Mnozí z těch, kteří spí v prachu země procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze." (Da. 12:2; dosl. k "životu a hrůze [po dobu] věku"; hebrejština nemá přídavná jména; srov. Jan 5:28 KB, PNS)
Boháč se ocitá v takové trýzni, že chce varovat své příbuzné. Je mu ale řečeno, že pokud nejsou napraveni studiem Písma (Žd. 4:12,13; J. 3:19), a tedy svým svědomím, takové varování je k pokání nepřiměje. Taková informace by snad teoreticky mohla způsobit, že ze strachu z utrpení dotyčný změní své chování, ale ryze formálně. Nemohla by však způsobit skutečné pokání jež je pro nápravu nutné. Těžcí egocentrici si nejsou schopni uvědomit nebo vůbec připustit své chyby, proto je nelze jinak napravit. (Př. 27:22) Gehenna by v tom případě skutečně představovala místo absolutní spravedlnosti, jaké v našem reálném prostředí dosáhnout nelze.

1 Zkušenosti s vlastním já, s okolním prostředím a historická zkušenost. To je z pochopitelných důvodů nepřípustné. Lidská bytost není robot, jehož myšlení Bůh dopředu naprogramoval. Člověku nebyly dopředu dány ani duchovní vlastnosti, viz 2. část.
2 Podrobněji v příští části.
3 Ačkoliv se to nezdá, tato informace je důležitá. Člověk byl přece schopen obléci se sám. Pokud se Bůh přímo vměšuje do lidských záležitostí, musí to mít vždy závažné, právně omluvitelné důvody. Zhotovení oděvů muselo být přímo spojeno s nějakou předcházející Boží aktivitou a muselo řešit její následky.
4 V Bibli je popsán klasický chirurgický zákrok včetně narkózy, odebrání genetického vzorku a nahrazení vyprázdněného prostoru výplňovou tkání! (Gn. 2:21) Nešlo o zázrak.
5 Podle původního "harmonogramu" měl člověk nejprve zkoumat a ovládnout živou přírodu a stát se tak přírodovědcem. (Gn. 1:28; 2:19) To by zabránilo devastaci přírody postupným rozvojem ostatních věd a následně průmyslu. Na počátku takto postupoval jenom Ábel, a byl proto označen jako spravedlivý.
6 Samozřejmě nejlépe na vlastní kůži.
7 Podobně i Nu. 16:22; KB pro nesrozumitelnost vkládá opět vsuvky; o zvířata určitě nejde, ta jsou v Bibli označována jako duše, nikoliv duchové. Navíc panovat nad zvířaty měl člověk - on je jejich bohem.
8 Výjimku tvořil starověký Enoch. (Gn.5:24; Žd. 11:5; Ju. 1:14)
9 Díky dědičnému nárůstu duchovní kvality - protipólu dědičného hříchu. Mladší generace tak nemusí být vůči těm starším duchovně handicapovány. Díky tomuto nárůstu mají dostatečně velkou šanci je dohnat, jsou zvýhodněny při startu.
10 Podrobněji v části 17.
11 Sebezapření bývalo opět nesprávně uplatňováno. Všechno Boží jednání a rovněž i biblické principy (nemluvě o zákazech resp. příkazech) jsou odrazem zákonů stvoření. Proto vždy sledují svůj účel. Zdravá osobnost potřebuje k sebezapření nebo odříkání smysluplný a dostatečně silný motiv. Od bytosti s rozvinutou svobodnou vůlí nelze očekávat bezúčelný asketismus nebo mučednictví. Svobodná vůle nezaměňuje prostředky s cílem.
12 Základní výzkum byl prováděn na lučních kobylkách.
13 Tyto záznamy jsou ale pasivní i v případě bezvědomí nebo ve fázi hlubokého NON-REM spánku (delta spánku). Teprve po procitnutí se instalují do "operační paměti" mozku, tomu říkáme vědomí. Nikdo se tedy nemusí obávat, že by po vzkříšení nebyl sám sebou, protože jeho původní tělo se rozpadne v prach.
14 Už se o to pokouší umělci - malíři, hudebníci, spisovatelé, básníci, dramatikové, herci či režiséři.
15 Podle významu slov sláva jeho moci = veřejné uznání úspěchu jeho vlády. Víme, že smyslem Kristovy vlády bude obnova, náprava všech věcí. (Mt. 19:28) Náprava těchto lidí tedy proběhne v rámci stejného věku (3. smlouvy), ale nikoliv v rámci Kristovy vlády - nebudou ji provádět lidé. Toto poznání opět není nové a promítlo se v dochovaných křesťanských bájích - v pohádkách.
16 Tito duchové tedy nemohou existovat samostatně. Buďto přebývají v propasti nebo se instalují do lidí. V případě popsaném v evangeliu se chtěli instalovat dokonce do stáda vepřů. Zamýšleli patrně síťové propojení jejich mozků (systém fungující u mravenců, včelstev nebo hejn mořských ryb) a vytvořit tak vyšší inteligenci, v jejíž kapacitě chtěli přebývat. Tento pokus se ale nezdařil.
17 Podle dobové terminologie, být v něčí náruči znamená být jeho synem - Jan 1:18.

Zpět na obsah