Vzkříšení Ježíše Krista

Křesťanské biblické badatelství

Domů Kdo jsme Úvahy Zajímavé články Otázky a odpovědi Napište nám

Nová studie

Novinky

Nová úvaha:

Proč nebude vše zničující válka?

1.8.2024

Světlo svítí ve tmě a tma jej nepohltila

18.6.2024

1.1.2024

17.12.2023

23.11.2023

6.2.2022

Nová studie:

Boží království uprostřed nepřátel

20/10/2021

Je Ježíš a Michael stejná osoba?

3/5/2020

Velký zástup, proroctví velké naděje

27/10/2017

V čase, kdy kraloval Bůh

10/2/2017

Biblická proroctví se naplňují, království Boží se přibližuje (19.11.2016)

Vláda člověka nad člověkem brzy skončí

18/7/2016

Ježíš Kristus usmiřuje nebe a zemi

2/8/2015

Biblická proroctví a války

14/4/2015

Poselství muže ve lněném oděvu

4/2/2015

Osmnáctá část - Vzkříšení Ježíše Krista a biblické zázraky

MOTTO:
"Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu ... Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! " (1.K. 15:12-15,17-19)
"Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře ..." (1.K. 2:6)

Úvod

Tato část patří k duchovně nejnáročnějším v této knize. Nezbývá než doufat, že duchovně, mravně a rozumově vyspělé křesťany nepohorší natolik, aby o ni klopýtli.
"Až přijde pomocník, kterého vám chci poslat od Otce, duch pravdy, který vychází od Otce, ten bude o mně vydávat svědectví ... To jsem k vám mluvil, abyste neklopýtli." (J. 15:26-16:1 PNS)
Svědectví vydané v této části nijak nepopírá smysl Kristova života, jeho poselství ani výkupní oběť, jak bude vysvětleno v jejím závěru.

Vzkříšení z pohledu biologie

Vzkříšení bylo už od počátku předmětem značné nedůvěry. Pokud máme při výzkumu Písma postupovat podle vědeckých zásad (což znamená respektovat poznatky např. přírodních věd), ale v případě znovuoživení mrtvých těl se skutečně dostáváme do rozporu s poznanými zákony. Dnes už víme, že po přerušení základních životních funkcí dochází v organismu velice brzy (asi po pěti minutách) k postupnému procesu nenapravitelného poškození buněk. Tento proces začíná v nejdůležitějším orgánu těla - v mozku. Ačkoliv na první pohled tělo vypadá zcela neporušené a schopné další existence, v jeho nejelementárnější úrovni (úrovni buněk) tomu tak ve skutečnosti není. Tento klam je způsoben tím, že naše smysly nejsou schopny tyto mikroskopické změny vnímat. To ovšem nic neubírá na jejich závažnosti. Bible přesto tvrdí, že mrtvá těla některých lidí byla vzkříšena. Je to možné? Jak to lze chápat? Demonstrujme tento paradox na příkladu Ježíše Krista. Zde nám Písma poskytují velké množství údajů o okolnostech jeho smrti a vzkříšení, takže nejsme odkázáni na pouhé teoretizování.

Opět nic nového

Této nesrovnalosti si všiml už Rudolf Bultmann (1941), hlavní protagonista proudu označovaného jako dnešní¹ demytologizace Bible, podle nějž "nedošlo ani v případě Ježíše k žádnému skutečnému zázraku, žádnému skutečnému zmrtvýchvstání, neboť Bůh neporušuje sám své přírodní zákony, nýbrž k nám promlouvá a ukazuje nové životní možnosti". [ENCYKLOPEDIE BIBLE heslo "demytologizace"]

"Křížová cesta"

Ježíšova smrt byla událostí, která rozhodně nebyla ponechána náhodě. Jak si ukážeme, byla to akce pečlivě připravená. Po svém zatčení byl Ježíš skutečně "vydán do rukou hříšníků" a po odsouzení ani v jeho případě nebyla učiněna žádná výjimka. Byl fyzicky a psychicky týrán, zesměšňován a zbičován. Vynáší si svůj popravčí nástroj, aby jej donesl na místo vykonání rozsudku. To byla běžná exekutivní praxe. Podle všeho byl Ježíš zdatným mužem. Proto už cestou na Kalvárii dochází k zarážející události - aniž Ježíš pod tíhou břemene klesal², vojáci přikazují jakémusi Šimonu z Kyréné, aby Ježíši odlehčil. Dochází zde k podivné změně chování katů k jeho osobě - jinak naprosto bezcitní vojáci mu najednou projevují soucit.
Poznámka: Lze vážně pochybovat o tom, že by takovou pomoc od vojáků dostal, dokonce kdyby pod břemenem skutečně klesal. Už když jim Pilát Ježíše předával, ukázalo se, co v nich je - týrali Ježíše pro zábavu. Byli to oni, kdo upletli trnovou korunu, tloukli jej, šikanovali atd. S odsouzenými na smrt se v zaostalých zemích ještě donedávna jednalo velmi bezcitně. Starověk byl proti dnešní době velmi krutým obdobím dějin.
Situace se zde mění. Všechny následující události až do jeho uložení do hrobky mají pod kontrolou jeho učedníci! Je toto tvrzení příliš odvážné? Posuďte sami.

Setník

Setník, který odpovídal za jeho popravu, později při neobvyklých úkazech Ježíšova skonu zvolal:
"Tento člověk byl opravdu Syn Boží " a podle Lukáše dokonce "velebil Boha". (Mk. 15:39; L. 23:47)
To je velice zvláštní. Měl by se přece zhroutit v hrůze - dal konečný rozkaz k vraždě Božího syna, a věděl to! Přítomní vojáci a přihlížející už reagují odpovídajícím způsobem. (Mt. 27:54; L. 23:48)
Výrok a chování setníka nám sděluje tyto informace:

Tento voják byl dobře obeznámen s tím, kdo Ježíš je.
Zatím měl určité pochybnosti, od kterých ale pod vlivem událostí upouští.
Ví, že je nutné, aby Boží syn takto zemřel, a byl tedy seznámen se smyslem výkupného.
Absence jakýchkoliv výčitek (ba naopak pozitivní reakce) dokazuje, že si je vědom pozitivnosti role, kterou sehrává. Právě on totiž zajišťuje hladký průběh nejen probíhajících, ale hlavně i všech následujících událostí.
Vzhledem k tomu, že pochybnosti měla většina učedníků, a to i po těchto událostech, lze se oprávněně domnívat, že setník sám byl tajným učedníkem. Takových měl Ježíš celou řadu.

Musel to tedy být právě tento voják (velitel), kdo už cestou na Golgotu poručil odlehčit ztýranému Ježíši náklad. Dalšími "asistujícími" učedníky byli: apoštol Jan, jeho matka Marie, Salome, Marie Magdalena a také Josef z Arimatie a Nikodém. (J. 19:25,26,38,39)

Okolnosti Kristovy smrti

Z textu evangelií vyplývá, že Ježíš byl přibit na kříž³ o šesté hodině (v pravé poledne). O deváté (okolo 15 hod.) vypustil ducha a do západu slunce (okolo 18 hod.) byl sňat.
Poznámka: Židovské počítání času bylo přizpůsobeno určování začátku a konce dne - od západu slunce.
Tato překvapivě rychlá smrt přivedla do rozpaků i Piláta, který se zdál být udiven a dotázal se (opět našeho) setníka, zda je vše v pořádku. (Mk. 15:44) Na těchto rozpacích se až do dneška mnoho nezměnilo. Četné analýzy, jež provedli především lékaři, měly vnést světlo do příliš rychlé Ježíšovy smrti. Většinou se to vysvětluje tak, že Ježíš byl před popravou týrán, a proto byl tak zesláblý, že mukám na Golgotě podlehl už po krátkém čase. Taková objasnění však mají vratký základ. Jak již bylo uvedeno, Ježíš byl patrně zdatný muž. Nebyl typem podvyživeného askety. Na rozdíl od Jana Křtitele chodil na hostiny, což mu také bylo vytýkáno. Od svého jinošství pracoval jako tesař, to je fyzicky namáhavá práce většinou venku na čerstvém vzduchu.
Poznámka: Tesař není stolař, jak bývá někdy s Josefem vyobrazen. Tesař pracuje na stavebních konstrukcích.
Ve svých 33 letech byl Ježíš otužilým mužem v nejlepších letech. Po trýznivé noci diskutoval se soudci velice důvtipně a zcela zjevně v plném nasazení svých duševních sil. Na pěkný kus cesty ze shromáždění před Pilátem na popraviště jej Šimon z Kyréné zbavil nutnosti nést těžké břevno. Oproti dalším dvěma trestancům, umírajícím vedle něj, nebyl tedy nijak znevýhodňován, naopak - oni museli projít toutéž torturou jako Ježíš, a ještě museli svá břevna sami odnést. Jak je tedy možné, že Ježíš umřel tak brzy?

Kristova smrt

"Tomu, kdo se odebírá na popravu, podá se kousek kadidla v poháru s vínem, aby došlo k oblouznění smyslů." (Santh.43a TALMUD)
"Ježíš věděl, že je již dokonáno; a proto, aby se až dokonce splnilo Písmo, řekl: 'Žízním'. Stála tam nádoba plná octa (kyselého vína); namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: 'Dokonáno jest.' A nakloniv hlavu, skonal." (J. 19:28-30)
Ježíš 'umírá' po požití vína, které mu kdosi podal. Dokonce to vypadá, jako by si toho byl vědom! "Umírá" takříkajíc na svůj vlastní povel - po své žádosti o nápoj, který předtím okusil jen velmi opatrně. (Mt. 27:34) Všimněme si, že Jan dokonce říká, že "Ježíš věděl, že je již dokonáno". V rozporu s tím smrt na kříži končívala agónií (bezvědomím), která způsobila poklesnutí nohou a smrt zadušením. Proto ostatním trestancům zlámali nohy.

"Zázračný" nápoj

Na území přední Asie byly tehdy běžné různé prostředky, jež např. tišily bolest, působily omamně apod. Léčitelé se znamenitě vyznali v přípravách směsí s neobyčejnými účinky. "Kouzelné" přísady mající tu vlastnost, že dokáží člověka uvést do stavu podobného smrti, nejsou žádným ojedinělým jevem. Těchto přísad je známá celá řada. Jsou to např. tetrodotoxin - jed z mořské fugy, extrakt ze stromu manzinella nebo (a to je nejzajímavější příklad) extrakt z rostliny, která je v Evropě známá jako tolita lékařská (vincetoxicum hirundinaria). Je to blízká příbuzná asijské rostliny asclepias acida. Na hrobech prvních křesťanů v římských katakombách je znázorněna právě tato asclepias acida s podlouhlými plody, avšak v Evropě se v této podobě nikdy nevyskytovala. Její evropská forma tolita se ve Švýcarsku nazývá "Maisterkraut" - bylina mistrů, v Rakousku "Judenwurz" - Židovský kořen nebo "Weisse Kreuzwurz" - bílý křížový kořen.
Používání takových přísad je často popisováno i v literatuře. Nejznámějším příkladem je příběh Romea a Julie⁴. Zdánlivá smrt je stav podobný hlubokému spánku, kdy dotyčná osoba nejeví žádné známky života, jako je dýchání, tlukot srdce a puls. Z popisu evangelií se to jeví tak, jakoby Ježíš a některý z jeho učedníků využili zvyku podávat trestancům opojný nápoj k zavedení jakési "narkózy".
Poznámka: Tento nápoj se podával před popravou v poháru, který byl Ježíši podle zvyku skutečně nabídnut. Zde je tedy opět odchylka od zvyklostí římských poprav - Ježíši byl jeho nápoj podán ještě i na konci popravy, a to na stvolu yzopu v houbě!

Diagnóza smrti

"Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: 'Ani kost mu nebude zlomena.'" (J. 19:33-36)
Výron krve a vody vykladačům opět působí těžkosti. Jedni mohou tuto událost pojmout jen jako zázrak, neboť u zemřelého je krevní oběh zastaven, jiní zase dávají přednost symbolickému výkladu elementů vody a krve. Také vědci z oblasti přírodních věd se pokoušeli tento jev vysvětlit tak, že na vodu pohlíželi jako na krevní sérum, které se tvoří při rozpadu krve. Jenže k podobnému rozpadu dochází nejdříve za šest hodin! Ježíš zemřel okolo třetí hodiny odpoledne a do západu slunce (okolo šesté hodiny) už byl sňat. Voják bodl Ježíše ještě před tím, než Josef z Arimatie požádal o vydání Ježíšova těla, což odhadem mohlo být někdy v polovině tohoto tříhodinového intervalu, tedy jednu až dvě hodiny po Ježíšově "smrti". Ani tato varianta tedy nepřichází v úvahu.
Poznámka: Slovo nyssein překládané jako bodnutí kopím znamená doslova jen lehké bodnutí. Takovým testem bývalo zjišťováno, zda trestanec nesimuluje smrt. Živý člověk by na bolest zareagoval. Už latinská Vulgáta jej nesprávně překládá jako aperire - otevření (otevřel mu bok kopím [KB]). Tato rána tedy nebyla nijak životu nebezpečná.
I když uplynulo ještě mnoho staletí, než byl objeven krevní oběh, bylo už za časů Ježíše známo, že mrtvoly nekrvácejí a v ranách právě zemřelého není vidět krevní sérum. Už Origenés, ačkoliv věřil, že Ježíš už byl mrtvý, když z rány vyšla krev a voda, pronesl myšlenku, že 'mrtvoly přece nekrvácejí'. Evangelium ještě zdůrazňuje, že ihned vyšla krev a voda, což skutečně vypadá na fungující krevní oběh.
Poznámka: Jedním z "důkazů" falzifikace tzv. Turínského plátna je argument, že dotyčný v plátně krvácel, a tudíž nemohl být mrtvý. Krev z ran se roztékala ještě v době, kdy tělo zabalené do plátna už bylo v horizontální poloze. Pokud je plátno falzifikátem, musel jej vytvořit skutečný znalec, o čemž svědčí i stálé spory odborníků o jeho pravosti.
Spojení "krev a voda" může být květnatým orientálním vyjádřením, které mohlo mít za cíl sdělit, a zároveň i skrýt skutečnost, že Ježíš krvácel. Pokud například chcete biblickou terminologií o někom říct, že je tělesný (ve smyslu živočišný, instinktivní jako opak duchovního) použíjete gramaticky podobně květnatého spojení "tělo a krev" (tj. instinkty a zděděné vlastnosti). (Ga. 1:16 KB, PNS)

Příprava pohřbu

Další zvláštní okolností byla pohotová přítomnost zcela nové hrobky v těsné blízkosti Golgoty. Hrob pro Ježíše musel být podle židovských zvyků skutečně nepoužitý. Popravený zločinec byl považován za nečistého, a kdyby byl položen do starého hrobu, znesvětil by tak pietu ostatních pochovaných. Proč byl tak blízko veřejného popraviště? Ačkoliv apoštolové do poslední chvíle nemohou uvěřit, že je jejich mistr skutečně hodlá opustit, a po naplnění jeho slov jsou zcela zdrceni a bezradní, Josef z Arimatie v zákulisí těchto událostí činí systematické a cílevědomé přípravy. Kupuje hned vedle Golgoty zahradu a dopředu zde nechává vysekat ve skále hrobku. Později nakupuje rozměrná plátna a velké množství směsi myrty a aloe - celkem asi 33 kg⁵! Vzniká otázka: K čemu? Někteří teologové se domnívají, že zde mělo dojít k nabalzamování Ježíšova těla olejem s přimíšenými aromatickými látkami. Myrtu používali k balzamování např. Egypťané. Rabínské texty se však o balzamování v souvislosti s pohřbem nikde nezmiňují. Zemřelý byl pouze potřen olejem. O používání těchto látek, natož v takovém množství, není nikde žádná zmínka a nikdy to nepatřilo k židovským zvykům. Vždyť k aromatizování oleje stačí řádově několik desítek gramů koření. Kromě toho by bylo popsané balzamování zcela nesmyslné. Z těla by se totiž musely vyjmout útroby, aby nebylo roztrženo hnilobnými plyny. Provést něco takového s mrtvým by pro Židy bylo něčím zcela mimořádným a urážlivým⁶. Proto vypadají všechny biblické výklady tohoto místa v Janově evangeliu zcela nesmyslně. Jeden z jejich autorů, exeget Haenchen, proto pronesl jen resumé:
"Pisatel tohoto verše neznal ani židovské rituály, ani neměl žádnou představu o balzamování ... "

Dva pohřby v Janově evangeliu

Kromě pohřbu Ježíše Krista nám Janovo evangelium přináší zprávu o pohřbu Ježíšova přítele Lazara. Tento pohřeb v kontrastu s pohřbem Ježíše odpovídá skutečným židovským zvykům. Evangelium popisuje, jak měl Lazar ruce, nohy a tvář (nejspíš ale celé tělo) ovázány lněnými pásy, řecky keiriai. Naproti tomu při popisu plátna, do kterého byl zahalen Ježíš, používá Jan úplně jiný výraz, a to othonia, což nejsou obvazy, ale "plátna". Lazarova hlava byla ovázána (peridedemenos) tím, čemu se říkalo sudarium. Patrně šlo o pás ovazovaný přes bradu, aby se předešlo poklesnutí čelisti. V případě Ježíšova pohřbu použil Jan opět jiné slovo. Ježíšova hlava nebyla ovázána sudariem, nýbrž spíše "zahalena" (entetyligmenon). Ba ještě více, zmiňuje se o tom, že plátno měl "položeno na/přes hlavu" (epi tes kephales). U Lazarova vzkříšení má být nepochybné, že vzkříšená osoba před tím zemřela a byla pohřbena. V případě Ježíše všechno ukazuje na to, že nešlo o obyčejný pohřeb.

Ježíšův pohřeb a vzkříšení

"Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s těmi vonnými látkami do lněných pláten (ovinuli prostěradly [KB]), jak je to u Židů při pohřbu zvykem." (J. 19:40)
Tyto úkony provedli za nepřítomnosti učedníků Nikodém a Josef z Arimatie. Za nimi přišly ženy z Galileje, aby se podívaly na hrob a na to, jak bylo Ježíšovo tělo uloženo. (L. 23:53-55 KB, EP, Sýkora, SEB) Podle židovských zvyků by tělo zemřelého bylo nejprve omyto. Potom by bylo namazáno aromatickým olejem, byly by ostříhány vlasy, tělo by bylo opět oblečeno a potom by byl obličej zakryt plátnem. Omytí těla bylo tak důležité, že jako jediné muselo být vykonáno i o sabatu. Evangelia se o žádném z těchto úkonů nezmiňují. Až v neděli chtěly tyto tradiční úkony provést Marie Magdalena, Jakubova matka a Salome (Mk. 16:1), které zřejmě nic mimořádného netušily. Josef a Nikodém neměli v úmyslu Ježíše pohřbít. Spíše tu byl zájem zajistit mu bezpečnost, aby mohl být v klidu léčen, a k tomu se žádné jiné místo nehodilo lépe, než hrob pro toho, koho pokládali za mrtvého. To, že se o rozhodujícím omytí mrtvého, prováděném při židovských pohřbech, nic nedočteme, je pochopitelné. Josef Ježíše neomyl, protože ten nebyl mrtvý. Použijeme-li lékařský výraz, omytí by bylo v každém případě kontraindikativní, neboť by způsobilo nové krvácení četných ran a jejich další infikaci. Aby se tomu zabránilo, byla místo toho na tělo opatrně nanesena silná vrstva preparátu z léčivých bylin. Léčivý a desinfekční účinek bylin čeledí aloe a myrty snad není třeba komentovat. Tím se vysvětluje, proč byla připravená hrobka tak blízko. Šlo zde o čas - s resuscitací nebylo možno příliš otálet. Těmito úkony byl Ježíšův stav stabilizován a čekalo se už jen na příchod cherubů, kteří převzali kontrolu nad jeho oživením. (Mt. 28:2; L. 24:4) Celou akci Ježíšovy "smrti a vzkříšení", včetně jejích příprav, si nyní můžete sami snadno zrekapitulovat.

Zabezpečení vývoje lidstva a výkupné

Jan ve své zprávě uvádí, že Ježíše připravili k pohřbu, jak je to u Židů zvykem. Vlastní líčení těmto zvykům ale vyloženě odporuje. Proč to udělal? Neznal snad židovské pohřební zvyky? To v žádném případě. Znát je musel už proto, že byl Žid a vyrostl v Judeji, a potvrzuje to i jeho vlastní popis Lazarova pohřbu. Je pochopitelné, že tato fakta bylo nutno pro celou následující éru křesťanství důkladně skrýt. Janovo svědectví je ze všech evangelií nejmladší a bylo napsáno pro jistotu až mnoho let po těchto událostech, kdy už bylo jejich věroučné podání dostatečně vžito. Jan od nich tímto způsobem ještě odvádí pozornost.
Pán Ježíš nutně potřeboval, aby jeho následovníci měli nezlomnou víru - víru, že Bůh je schopen křísit mrtvé. Jen díky ní mohli překonat všechny útrapy, jež je čekaly, a zvítězit nad světem. (1.J. 5:4) Vzhledem k tomu, že v tehdejším stupni poznání to lidstvu nebyl schopen přesvědčivě (logicky, vědecky) vysvětlit - jako ostatně mnoho dalších věcí, byl nucen učedníky přesvědčit těmito slovy:
"Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně (pro slova, která k vám mluvím - verš 10); ne-li, věřte aspoň pro ty skutky." (J. 14:11)
Jde opět o nouzový způsob jak zabezpečit, aby křesťané duchovně rostli a aby se vývoj lidstva ubíral požadovaným směrem. Je to popsáno v úvodu 16. části. Z ryze právního hlediska tedy výkupné nebylo složeno na Golgotě, ale bylo složeno tím, že Ježíš prostě odešel ze světa a zanikl jako syn člověka.
Poznámka: Je zřejmé, že takový prostý Ježíšův odchod by žádný dojem nezanechal, nemluvě o tolik potřebném probuzení víry a spontánním entuziasmu, který majestát jeho smrti vyvolal. Tím, že jako první z lidstva duchovně a mravně dospěl, získal Ježíš nejen právo na život, ale i na správu naší země. Ježíš měl právo zaujmout Adamovu pozici, stát se tak knížetem celé země⁷ a řídit budování a výchovu (počáteční vývoj) nejnovější a stvořitelsky nejdokonalejší civilizace - lidstva. Svým odchodem obětoval skutečně hodně.
Ap. Pavel vysvětluje, že k položení výkupní oběti nedošlo v pozemské, ale skutečně v nebeské "svatyni":
"Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe (do 2. nebes), aby se za nás postavil před Boží tváří... A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev (tedy až zde), a tak nám získal věčné vykoupení." (Žd. 9:24,12)
Člověk Ježíš přece jen musel zemřít a musel tedy být i vzkříšen - ale v těle cheruba DJK. To vše se událo až v těchto 2. nebesích:
"Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému (DJK), přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno." (Da. 7:13-14)
Poznámka: Cherubové museli provést proměnu kvality jeho těla z tělesného na duchovní, protože: "Vždyť i Kristus jednou vytrpěl smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl sice usmrcen po tělesné stránce, ale po stránce ducha se mu dostalo nového života⁸. ( ... byl usmrcen v těle, ale oživen v duchu PNS) Tak šel a přinesl zprávu duším uvězněných (duchům ve vězení; EP a další) ... " (1.Pt. 3:18,19 Petrů) Tento duchovní stav (duchovní tělo) byl pro uvězněné anděly důkazem úspěšnosti jeho života. (viz 12. část; srov. Fp. 3:21)

Závěr

Tato událost jednoznačně potvrzuje správnost našeho předpokladu, že skutečně mrtvá těla přivést k životu nelze. Je to v rozporu s biologickými zákony stvoření. Nemohlo tomu tak být ani v ostatních případech "vzkříšení". Zde šlo velmi pravděpodobně o nemoc, diagnosticky i dnes těžko zjistitelnou, zvanou katalepsie. Je známo mnoho případů obživnutí "mrtvých" a to i po jejich uložení do hrobu. V nedávné minulosti byla proto mrtvým, pro všechny případy, dávána asi třídenní lhůta, než byli pohřbeni.
Dramatická událost Ježíšovy "smrti a vzkříšení" potvrzuje ještě jeden důležitý poznatek - Bůh není kouzelník, nekoná nadpřirozené zázraky⁹ a v žádném případě neporušuje jednou dané platné zákony, a to ani přírodní. Jaký větší důvod by pro zázrak mohl mít než tento - vzkříšení svého milovaného syna! Pavel ve svých slovech "nebyl-li Kristus vzbuzen z mrtvých, je naše víra marná" neříká, kde byl Kristus vzbuzen. Pro křesťany je především důležitá informace, která z jeho výroků plyne, že totiž "není-li Bůh schopen křísit mrtvé, veškeré jejich snažení v zájmu Božího království je marné".
Poznámka: Celá tato Pavlova stať se především snaží obhajovat Boží schopnost křísit mrtvé (z hádu). Vzkříšení Krista je zde uvedeno jako důkaz, k čemuž celé drama evangelií skutečně mělo sloužit. Víra v Kristovu smrt a vzkříšení byla v křesťanské teologii záměrně neoddělitelně spojena s dalších naukami (výkupné, odpuštění, spasení, budoucí vzkříšení atd.) v pevný naukový systém, dodávající křesťanům potřebnou životní jistotu. Proto víra ve smrt a vzkříšení Krista, jak jsou popsány v evangeliích, měla být neotřesitelná. Její předčasné zpochybňování by bylo závažným přestupkem proti Bohu a lidstvu.
Význam víry se postupem doby mění¹⁰. (1.Pe. 1:8,9) Víra sloužila jako most pro překlenutí propasti nevědomosti. Proto byla tak důležitá a tolik ceněná už v předkřesťanských dobách. Umožňovala niterně přijmout tehdy rozumem většinou nevysvětlitelné sliby a obraz chápání světa. Byla pouze jakýmsi nouzovým zabezpečením podmínek pro zdravý duchovní vývoj Božího lidu. Dnes už můžeme mnoha Božím záměrům rozumět díky znalostem stvořených zákonů, které nám umožňují racionální pochopení biblického poselství a biblických proroctví. Přichází tedy doba, o které předem hovořil apoštol Pavel:
"Máme totiž částečné poznání a částečně prorokujeme; ale až přijde to, co je úplné, bude odstraněno (zanikne [Petrů, Žilka]; vyhlazeno bude [KB]) to, co je částečné." (1.K. 13:9,10) Tím jen potvrdil Kristova slova:
"Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli." (J. 16:12)

¹ Tzv. dnešní demytologizace se distancuje od svých předchůdců, kteří chtěli některé biblické pasáže dokonce zcela odstranit jako ryze mytologické. Současný výzkum ukazuje, že takové zásahy by Bibli nejen neprospěly, ale dokonce by znemožnily podat její ucelený a smysluplný výklad. To je jeden z důkazů, že obsah biblické zprávy (její kánon) byl shora kontrolován, což souhlasí s jejím tvrzením, že je božského původu.
² Na rozdíl od tradice, evangelia opět nic takového netvrdí.
³ Doslova na dřevo ve tvaru trámu (stauros, xylon). Nelze s jistotou tvrdit, zda šlo skutečně o kříž.
⁴ O osobnosti Williama Shakespeara se dosud vedou spory. Jeho dílo disponuje tak velkou slovní zásobou a obsahuje tolik přesných a v té době běžně nedostupných údajů a informací (např. z politického zákulisí), že někteří odborníci zpochybňují Shakespearovo autorství a toto jméno považují spíš za pseudonym zřejmě větší skupiny velmi vzdělaných autorů.
⁵ 100 liber (J. 19:39)
⁶ Není to zrovna "košer" informace!
⁷ (Za. 4:14) K přijetí této funkce na zemi se jej snažil zlákat satan. (Mt. 4:8,9) Tato funkce odpovídá v 1. nebesích funkci archanděl (zastává Michael), ve 2. ji Izajáš označil jako Panovník a Král (zastává ji DJK).
⁸ Podle poznámky k tomuto textu v Sýkorově překladu "zde tělem (Petr) myslí lidskou přirozenost Kristovu ve stavu jejího ponížení (srov. Ř. 8:3 EP překládá vyhýbavě), duchem pak jeho duši s božstvím spojenou a oslavenou." Text je zde dokonce dáván do kontextu s 1.Kor.15:44. To souhlasí s naší interpretací.
⁹ Snad jen v původním slova smyslu "za zrakem", čili skutky, jejichž podstata zůstala nepostřehnuta a které se jako zázrak mohou jevit.
¹⁰ Nehledě k tomu, že dnes už mnozí ani nejsou víry schopni. Racionálně orientovaní lidé měli s vírou vždy problémy - viz např. apoštol Tomáš. Proto je více věřících v řadách žen.
Poznámka: Některé historické údaje v této kapitole byly převzaty z knihy Holgera Kerstena "Ježíš žil v Indii".

Zpět na obsah

Proroctví pro současnost, biblické studie

Doporučujeme začít zde

Nově přidán druhý díl 26.10.2020