|
Křesťanské biblické badatelství
|
|
Proroctví pro současnost, biblické studie
Popularizace prvních výsledků vědeckého zkoumání Bible
Doporučujeme začít zde
Cesta člověka od Edenu do času obnovy
Nově přidán druhý díl 26.10.2020
Kniha Zjevení Janovo
Sdělení lidu Kristovu a Mojžíšovu
Kdo má ucho slyš, co Duch říká církvím
Křesťanům
Sen krále Nebúkadnesara
Malachiášovo proroctví
Bůh působí na stvořené lidstvo
Kontextové studie
Přednášky z Památných slavností
Nová studie
Novinky
Nová úvaha:
Světlo svítí ve tmě a tma jej nepohltila
18.6.2024
Více Boží svobody a lásky
1.1.2024
Umělá inteligence v Bibli?
17.12.2023
Konat dobro je cesta k životu
23.11.2023
Mír a bezpečnost
6.2.2022
Nová studie:
Příchod čtvrté šelmy
30 / 4 / 2023
Sedm pečetí nově
22 / 1 / 2023
Jezdec na bílém koni
20/3/2022
Hněv Boží a Beránkův
31/12/2021
Změna času
04/12/2021
Boží království uprostřed nepřátel
20/10/2021
Je Ježíš a Michael stejná osoba?
3/5/2020
Velký zástup, proroctví velké naděje
27/10/2017
V čase, kdy kraloval Bůh
10/2/2017
Biblická proroctví se naplňují, království Boží se přibližuje (19.11.2016)
Vláda člověka nad člověkem brzy skončí
18/7/2016
Ježíš Kristus usmiřuje nebe a zemi
2/8/2015
Biblická proroctví a války
14/4/2015
Poselství muže ve lněném oděvu
4/2/2015
První část - Je Bible skutečně Božím slovem?
MOTTO:
"Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat." (Žd. 4:12-13)
Na častou otázku, kdo je autorem Bible, křesťané zpravidla odpovídají, že Bůh. S tímto tvrzením jsou ale spojeny nejrůznější představy o tom, jak své autorství vlastně realizoval. Až na malou část Bible, kdy došlo podle záznamu pravděpodobně k přímému nadiktování textu vyšší mocí, není problém autorství jednoduchou záležitostí.
Co o tom říká sama Bible
O Božím autorství tvrdí Bible např. toto:
"Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha (je vdechnuto... inspirováno Bohem; Petrů, KB, PNS) a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě ... " (2.Tm. 3:16)
Vzniká otázka - jak?
Překlad původního řeckého slova pojmem inspirace se pro náš moderní jazyk jeví jako velmi výstižný. Například nelze tvrdit, že pokud nějaká událost inspiruje skladatele k napsání symfonie, je sama tato událost autorem symfonie. Tak tomu muselo být i v případě inspirace psaní Bible. Jak to můžeme tvrdit? Bible dále vysvětluje svůj původ poněkud hůře přeložitelným textem:
"A to předem mějte na vědomí, že žádné proroctví Písma nespočívá na výkladě vlastním; neboť nikoli z vůle lidské stalo se kdy proroctví, nýbrž Duchem svatým nadchnuti mluvili svatí lidé Boží." (2.Pt. 1:20,21 Sýkora)
"Buďte si však především vědomi toho, že žádný výrok z Písma není ponechán ničímu soukromému výkladu. Proroctví přece nikdy nebylo proneseno proto, že to chtěl nějaký člověk, ale [svatí] lidé oznamovali Boží výroky, že je k tomu pudil Duch svatý." (2.Pt. 1:20,21 Petrů)
"Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha." (2.Pt. 1:20,21)
Není zde skutečně zmínka o tom, že by Bůh lidem něco přímo sděloval nebo diktoval, ačkoliv i takové případy se staly. Biblické texty spíše zdůrazňují tu skutečnost, že docházelo k jakémusi puzení či dchnutí proroků duchem. V případě pravých proroků nikdy nešlo o nesvatého (falešného, nečistého ducha), ale naopak o svatého ducha, který je také nazýván Božím neboli z Boha pocházejícím. Lze tomu nějak rozumět?
Výrazové prostředky
Chceme-li být poctiví, nemůžeme tvrdit, že si Bible u nevěřícího čtenáře sama vynucuje respekt. Dnešnímu studujícímu čtenáři musí některé biblické pasáže připadat velmi primitivní, až někdy blouznivé. Ale zkuste se vžít do situace, za které byla Bible psána.
Ačkoliv Bibli psali převážně vzdělaní lidé, byli odkázáni na tehdejší jednoduché jazyky, a proto popsat lidskou psychiku - pohnutky, motivaci, její příčiny atd. - bylo tehdy mnohem obtížnější než dnes. Tyto jazyky nestačily ani k přesnému popisu společenských zákonů, jimiž se Bible zabývá.
Pisatelé Bible, lidé, kteří svým chápáním daleko předstihli svoji dobu, byli v nesnadné situaci. K vyjádření svých myšlenek byli nuceni používat přirovnání (symbolů), přibližných a zobecňujících pojmů, nebo se k vyjádření dopracovat poněkud kostrbatým opisem.
Proto dnes při čtení takových textů může vznikat dojem, že je Bible psána záhadným jazykem jinotajů.
Typickým příkladem takových komplikací je tolik frekventovaný pojem duch. Slovo duch není v Bibli jednoznačným pojmem, jak bude vysvětleno později, ale vyjadřuje skupinu všech v dané době neznámých nebo neurčitých objektů, bytostí 1 nebo jevů.
Bližší význam tohoto pojmu v dané zprávě lze proto víceméně jen odhadnout z kontextu.
Nicméně ukážeme si, že i takové biblické texty svůj konkrétní smysl obsahují.
O co zde tedy šlo?
Z toho, co je v citovaných textech skutečně obsaženo o Božím autorství Bible, opravdu nelze formulovat jednoznačné závěry. Texty sice tvrdí, že se Bůh do psaní Bible nějak vložil, ale nevysvětlují jak.
Zatím lze jen konstatovat, že oním popudem k proroctví neboli tím, co vyvolalo (podnítilo, inspirovalo, vzbudilo) v dotyčném člověku touhu ohlásit svému okolí nějaké poselství, mohlo být cokoliv nebo kdokoliv (obecně duch) splňující stanovené předpoklady (svatý, Boží).
A tak chceme-li konkrétnější odpovědi, nezbude nic jiného, než se na stránkách Bible vrátit zpět do historie a nahlédnout do záznamů o vzniku některých jejích částí. Začněme nejprve přímo u skutečných pisatelů a u profilu jejich osobnosti.
Autoři Bible a jejich duch
Z biblických zpráv je zřejmé, že proroci a bibličtí pisatelé byli vskutku neobyčejní lidé. Ne, neodlišovali se nadpřirozenými schopnostmi - ve své době šlo o lidi výjimečné především svými pohnutkami a vnitřní morálkou.
Ve srovnání s ostatní společností to byli lidé se špičkovými duchovními vlastnostmi. Právě tím napodobovali Boha, k němuž se hlásili - měli tzv. Božího ducha.
Charakteristiku tohoto ducha se pokusil vyjádřit apoštol Pavel :
"Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání." (Ga. 5:22)
Tito lidé se pak zasazovali o nápravu Božího lidu, a to nejen bez nároků na odměnu, ale naopak za cenu rizika pronásledování, a dokonce krutého mučení a smrti:
"Běda vám! Stavíte pomníky prorokům, které zabili vaši otcové." (L. 11:47)
"Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám ... stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi." (Mt. 5:11,12)
"Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo ..." (Mt. 23:34)
"Proto také Moudrost Boží pravila: Pošlu k nim proroky a apoštoly a oni je budou zabíjet a pronásledovat ..." (L. 11:49)
"Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit... Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích... Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země." (Žd. 11:35-38)
Z popudu svatého ducha
Pohnutky pisatelů Bible, jakými byli proroci, jsou nezpochybnitelné! I když mohli být lidsky zaujatí a dopustit se ve své práci omylu, kupředu je hnala převážně touha plnit Boží vůli a zároveň schopnost pomoci národu (lidstvu) - znali skutečný smysl vyvolení Božího národa. (Gn. 22:18)
To byl onen Boží duch - smýšlení (celková duchovní orientace podobná Boží), díky němuž v nich životní okolnosti a různé podněty vyvolávaly hnutí mysli, a tak je pudily a inspirovaly nejen k zapsání jejich myšlenek a proroctví, ale často až k ,nadlidským' výkonům:
"Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma ... být zabit.... Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: ,Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!' Ale on se obrátil a řekl Petrovi: ,Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!'" (Mt. 16:21-23)
Tímto duchem, svatým duchem, se Bible výrazně odlišuje od každého jiného historického dokumentu. A opět tímto duchem byli pisatelé inspirováni především k poctivosti při psaní a k osobní angažovanosti ve prospěch Božího lidu a lidstva nebo k pěstování dalších vlastností a ke splnění úkolů, které jim byly nabídnuty.
Tento duch je dále inspiroval k zaznamenávání všech důležitých informací, které měly nadčasový charakter a mohly sloužit ... "k vyučování, ke kárání, k urovnávání věcí, k ukázňování ve spravedlnosti ..." (2.Tm. 3:16 PNS) a to nejen současníkům, ale především dalším generacím (Ž. 102:19)
Schopnosti proroků a Boží duch
Všichni praví proroci své vrozené schopnosti správně chápali jako Boží dar lidstvu a podle toho s ním také nakládali:
"... každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak." (1.K. 7:7)
"Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?" (1.K. 4:7)
"Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch ... a rozdílná působení moci ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu ...slovo moudrosti ...slovo poznání ...víra ... dar uzdravování ... působení mocných činů ... proroctví ... " (1.K. 12:4-9)
"A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele ..." (Ef. 4:11)
Vrozený 2 talent nebo nadání využitelné ve prospěch Božích záměrů tedy bylo evidentně rovněž zahrnuto pod pojem duch, ve smyslu Boží svatý duch, který byl hnací silou inspirace:
"Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 'Hleď, povolal jsem jménem Besaleela ... Naplnil jsem ho Božím duchem, totiž moudrostí, důvtipem a znalostí každého díla, aby uměl dovedně pracovat se zlatem, stříbrem a mědí ...' " (Ex. 31:1-4)
Vrátíme-li se nyní k Petrovu tvrzení, že žádné proroctví Písma nespočívá na vlastním výkladu, neboť se nestalo z lidské vůle, lze jej chápat ve smyslu 1.Jana 5:6
"... a Duch o tom vydává svědectví, neboť Duch jest pravda ."
Proroci museli být schopni (ale hlavně ochotni) ,pohledět pravdě do očí' - rozlišovat pravdu od domněnek. Tomu se lidská vůle zpravidla velmi brání.
Další příklady inspirace
V Bibli jsou skutečně případy textů, které jsou patrně doslovnými zápisy slov andělů, kteří své poselství sdělovali některému z důvěryhodných lidí.
"Bůh řekl Mojžíšovi: ,Jsem, který jsem.' A pokračoval: Řekni Izraelcům toto: Jsem posílá mě k vám ... Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.' " (Ex. 3:14,15)
Zde ale šlo o přímé sdělení, a nelze tedy hovořit o inspiraci v pravém slova smyslu. V Bibli jsou však také proroctví, a ta jsou její nejobsáhlejší i nejnáročnější náplní. Potvrdí se i v jejich případě logika textů, hovořících o pouhé inspiraci pisatelů?
"Poslyšte má slova: 'Bude-li mezi vámi prorok, já Hospodin se mu dám poznat ve vidění, mluvit s ním budu ve snu. Ne tak je tomu s mým služebníkem Mojžíšem. Má trvalé místo v celém mém domě. S ním mluvím od úst k ústům... '" (Nu. 12:6-8)
Zde Bůh sám uvádí jeden ze způsobů inspirace.
Vizuální obrazy
Podklady pro stěžejní část proroctví Starého zákona získali lidé patrně ve formě tzv. vidění. A to jak ve stavu spánku (Gn. 40:5-11; Da. 2:29-45; 7:1), tak ve stavu rozšířeného vědomí, připomínajícím spánek:
"Potom mě posel, který se mnou mluvil, znovu vzbudil jako toho, kdo musí být probuzen ze spánku, a zeptal se mě: 'Co vidíš?' Odvětil jsem: 'Hle, vidím svícen, celý ze zlata, a na něm nahoře mísa se sedmi kahany. A všechny kahany na něm mají nahoře po sedmi hubičkách. A nad ním dvě olivy, jedna z pravé strany a druhá z levé strany mísy.' Nato jsem se zeptal posla, který se mnou mluvil: 'Co to znamená, můj pane?' Posel, který se mnou mluvil, mi odpověděl, řekl mi: 'Ty nevíš, co to znamená?' Řekl jsem: 'Nevím, můj pane.' Nato mi řekl: 'Toto je slovo Hospodinovo ... .' " (Za. 4:1-6)
Vzhledem k tomu, že prorok vidění nechápe, anděl mu pomáhá a sám uvádí smysl části vidění.
Podobných případů je sice v Bibli celá řada, ale jsou spíše okrajové. Ve Starém zákoně totiž převažují už hotová proroctví uvedená rčením typu: "Toto je slovo Hospodinovo". Vzniká otázka, jaká spojitost existuje mezi viděními a proroctvími v Bibli.
Pouze inspirace?
Odkud proroci vzali hotová proroctví? Že by jim je Bůh přímo nadiktoval? Z celkového kontextu Bible vyplývá, že nikoliv. (Jb 33:14-18) Odpověď se přímo nabízí a řeší dokonce naše výše položené otázky - proroci dostávali vidění a podněty opět pouze jako inspiraci. Bůh předkládal znázornění a také modely společenských situací a jejich vývoje. Tím inspiroval vybrané jedince k přemýšlení a k hledání smyslu těchto vidění.
Poznámka: Dnes víme, že mozek je schopen zpracovávat informace i ve spánku, a dokonce byly činěny pokusy využít těchto schopností jako metody učení. Problém je v tom, že mozek tak činí převážně na iracionální úrovni - jazykem emocí, symboly. Sny se nám pak většinou zdají jako nesmyslné, protože jejich symbolům nerozumíme. Nicméně existuje domněnka, že i některá vidění by mohla být skutečnými sny jako odraz problémů, kterými se proroci zabývali v bdělém stavu.
Popisy některých vidění se v Písmu zachovaly pravděpodobně díky tomu, že jim proroci plně neporozuměli (Da. 8:27) a zřejmě doufali, že celý jejich smysl bude nalezen později.
V Izraeli existovaly celé skupiny (jakési školy) proroků, v jejichž rámci proroci spolupracovali a předávali si zkušenosti. Takto získané podněty pak zkoumali, srovnávali s reálnou společenskou situací a s tím, co už znali. (Srov. 1.P. 1:10,11)
Po úspěšném vyložení získaných podnětů se takové informace měly stát podkladem pro ohlášení Hospodinova slova. Proto mohli proroci hovořit s takovým přesvědčením - dané problematice skutečně rozuměli. Bůh jako by se snažil učit lidi, aby samostatně a tvořivě uvažovali.
Duch proroctví
A skutečně, někteří zkušení a schopní proroci prorokovali již sami, když si na základě studia dochovaných zpráv všimli, že Bůh reaguje na obdobné lidské chování vždycky stejně, a cítili potřebu varovat včas před trestem:
"Bůh mu řekl: 'Co tu chceš, Elijáši?' Odpověděl: ,Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.' " (1.Kr. 19:9,10)
Elijáš v tomto případě evidentně vystupoval z vlastní iniciativy, a dokonce cítil potřebu Boha informovat(!), což se z pohledu tradičního chápání Boha jeví jako nesmyslné. Přesto Elijáš byl pravým prorokem - jeho motivace, pohnutky a cíle (duch, který jej pudil) byly čisté (svaté). Bůh ho podpořil a to velmi významně! Vždyť Elijáš žádal, aby tři roky nepršelo, a stalo se! Když Elijáš při konfrontaci s Baalovými kněžími demostroval Boží moc předložením obětního býka, Bůh zapálil oběť bleskem!
Tzv. falešní proroci buď neměli dostatek inteligence k objektivnímu posudku a předpovědi, nebo pro ně byl popudem jejich vlastní zájem - vlastní moc, vliv, bohatství nebo sláva, a říkali prostě jen to, co bylo společensky žádoucí. (Jr. 5:31)
K rozlišení proroků mnohdy stačilo prosté lidské svědomí. Když například jedni proroci varovali před trestem, a jiní jen chválili, mohl každý sám nezaujatě posoudit, zda se lid chová v souladu s Božími zákony, či nikoliv.
Postupně, s rostoucími mentálními schopnostmi člověka, přímých kontaktů s anděly ubývalo, až nakonec téměř zcela ustaly 3 . Například Ježíš, když žil na zemi, získal všechnu moudrost, kterou učil lidi, tím, že studoval Písmo. Na studiu Písma byla založena i jeho proroctví:
"Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: 'Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?' " (L. 24:31,32)
Texty a proroctví apoštolských listů jsou už založeny výhradně na rozborech Kristova poselství a starozákonních textů.
"Bratři, tyto věci jsem předal tak, abych je uplatnil na sebe a na Apolla k vašemu dobru, abyste se na našem případě naučili pravidlo: 'Nejděte nad to, co je napsáno', ... " (1.K. 4:6 PNS)
Prorokování v Bibli tedy prodělalo zřejmý vývoj - od doslovného zaznamenání výroků vyšší moci až po samostatné studium, zpracování a vyhodnocení už známých skutečností. Problematikou vývoje lidské společnosti se ještě budeme zabývat v následujících částech této publikace.
Jak byla psána
Vlastní psaní Bible tedy nebylo nijak centrálně řízeno ani koordinováno, ale šlo převážně o velice spontánní jev. Důkazem je např. fakt, že se v Bibli zbytečně vyskytují nejen pasáže popisující tutéž událost, ale i pasáže, které jsou zcela shodné. Dále jsou to už zmíněné rozporné zprávy (Mt. 4:18-22 a J. 1:35-42) nebo i chybné číselné údaje. (např. Nu. 25:9 a 1.K. 10:8) U diktujícího nebo alespoň koordinujícího Boha by se takové chyby jistě nenašly.
To vše by mohlo být pro křesťana šokujícím zjištěním, pokud je vůbec ochoten si tyto skutečnosti připustit. Jako by se Bible Bohu najednou odcizila.
Jak to, že si mnozí její pisatelé osobovali právo mluvit za Boha? Nebyli příliš opovážliví? V odpověď na tuto otázku si ukážeme, že tradiční přístup většiny křesťanů k Bibli je nejen nesprávný, a někdy až zcestný.
Ačkoliv vlastnosti Bible nelze vylíčit v zářivých barvách, proveďme jejich rozbor. Jeho cílem je dokázat, že Bibli je třeba brát s největší vážností, a to mnohem více než kdykoliv dosud. Falešné uctívání Bible totiž ve skutečnosti vedlo k jejímu zatemňování, a tím k pozdějšímu znevažování.
Ukažme si, že Bible ve skutečnosti ukazuje cestu vpřed celému lidstvu, a že za jejím vznikem stál skutečně Bůh (především jako inspirátor), i když v plné míře není jejím autorem.
VLASTNOSTI BIBLE
Není tematická ani chronologická
Bible není tematická ani zvlášť chronologická kniha. To je všeobecně známo. Tyto skutečnosti jsou ale v náboženské literatuře uváděny tak, jako by celkem vzato nešlo o nějaký vážný nedostatek. Čtenář takových pojednání má nakonec vnitřní pocit, že mu vykladači přece jen řeknou, jak a proč je tedy psána. Vždyť kniha, ve které není žádný zjevný systém, je jen jakási sbírka 4 nesourodých, nesetříděných a tedy nezpracovaných materiálů .
Jenže ono to tak opravdu je! Nazývat Bibli učebnicí je výrazem neznalosti, a někdy až podlézavosti. Žádná taková kniha prostě není materiálem, který je možno studovat jako učebnici na nějaké škole.
Je třeba proto otevřeně říci: Bible se skutečně jeví jen jako velmi nedostatečně uspořádaný soubor různých písemností. Proto je bezpodmínečně nutné ji zkoumat a uvést do souladu odbornými metodami, jež dnes nazýváme vědeckými.
Klasické školské studium je prakticky nemožné a každá taková snaha musí zákonitě svést studujícího z cesty.
Tuto zkušenost udělala nejprve katolická církev a po ní všechny ostatní církve. Nelze se proto divit, že vůdcové církve postupně začali Bibli skrývat před svými věřícími. A není proto možné se divit ani marným pokusům mnoha samouků, byť upřímně smýšlejícím.
Není ani přesná
Ani v takových věcech, jako jsou číselné údaje, není Bible vždy přesná. Obsahuje dokonce i vzájemně si odporující kalendáře. V islámských zemích existuje velmi obsažný materiál, zabývající se výhradně problematikou biblických nedostatků, což je patrně i jeden z důvodů, proč křesťanství v těchto zemích dodnes nemá šanci.
Ačkoliv islám uznává biblické osobnosti a události, neuznává Bibli jako zdroj takových informací. Korán pak proti Bibli působí mnohem celistvějším a uhlazenějším dojmem.
Křesťan si snad nyní položí otázku: Znamená to, že vůbec nemám Bibli číst? Měla snad středověká církev pravdu, když zakazovala tzv. laikům Bibli dokonce i vlastnit? Odpověď je: "Nikoliv!" Musí k ní však být mnoho řečeno.
BIBLE A JEJÍ KÁNON
Soubor knih, které jsou dohromady nazývány Biblí, byl stanoven podle těchto pravidel:
- Knihy musely pocházet od autorů, prvním člověkem počínaje, kteří sledovali jednu ideovou linii. (Bůh Bible o sobě tvrdí, že je pravdivý. Prvořadým kriteriem této linie tedy musí být pravdivost).
- Knihy se musely přímo či nepřímo (ovšem prokazatelně) dovolávat Boha Stvořitele jako autority, jakmile bylo oznámeno Jeho jméno JHVH, i tohoto jména.
- Knihy nesměly žádným způsobem odvádět čtenáře k jiným bohům (tehdejším ideologiím).
- Žádná kniha nesměla být ve zjevném rozporu s ostatními uznanými knihami.
- Historické knihy, respektive pasáže popisující historické události, musely odpovídat skutečnosti i za cenu, že kritizovaly vládnoucí panovníky či kněze (dokonce pisatele samého) bez ohledu na to, že pisateli hrozilo pronásledování.
- Prorocké knihy či pasáže musely pocházet od autora, který se prokázal být pravým prorokem. To znamenalo, že se muselo splnit takové jeho proroctví, které bylo prokazatelně vyřčeno Božím (JHVH) jménem. Muselo být oznámeno s dostatečným předstihem a obsahovat informace, které nebyly běžně zřejmé nebo snadno zjistitelné. Dostatečnost předstihu se posuzovala podle reálné možnosti na varování reagovat.
Takový souhlas je ve světové literatuře obdobného typu mimořádným jevem a je důkazem toho, že vůči Bibli nejsou v tomto směru žádné seriózní námitky.
Pro podtržení tohoto faktu svědčí i to, že na kánonu Starého zákona se bezvýhradně shodují dokonce i křesťanští a židovští učenci!
Pouze podklady k výzkumu?
Vzdělaného čtenáře možná napadne, že taková pravidla jsou svým charakterem vlastně obdobná pravidlům, podle kterých se v dnešní době sdružují prověřené písemné materiály k jednotlivým vědním disciplínám. Je zde ovšem přece jen určitý rozdíl.
Pokud se Bible liší od současných vědeckých souborů spisů, pak je to dáno okolnostmi jejího vzniku:
Jeden rozdíl je způsoben tím, že její pisatelé měli postoj k Bohu, který bychom mohli nazvat "dětským". Ten díky nim přežívá až dodnes.
Poznámka: Snad to nebude chápáno jako urážka, protože existuje určitá paralela mezi dětstvím jedince a ,dětstvím' lidské společnosti, jak bude vysvětleno později. Každý člověk je dědicem své doby.
Autoři i "redaktoři" biblických knih se nedokázali, zvlášť v počátku, zbavit jisté úzkosti a obav z moci Boha (např. Sd. 13:22) a později obav z budoucnosti lidstva (např. Da. 7:28), které hraničí až s hrůzou. To může být někdy zavádějící, protože každý autor nabízí částečně i svůj vlastní pohled na popisovanou problematiku, svůj vlastní pohled na věc. K tomu přistupují další okolnosti. Například:
- Výrazným rysem je nedokonalost jazyka, o níž jsme se již zmiňovali. Pro některé účely jsou nedokonalé i dnešní jazyky. Proto si například vědecké disciplíny budují jazyky vlastní a ty jsou laikům často nesrozumitelné, např. lékařská latina, technické jazyky atd.
- Nedokonalost technických prostředků k zápisu a uchování. Z toho pramenila nutnost stálého opisování, a tak se hromadilo množství drobných chyb, přestože opisovači měli vypracovaný systém kontroly a počítali i jednotlivá písmena.
- Někdy nedostatečná vzdělanost i zkušenost pisatele. Na první místo byly kladeny morální (duchovní) hodnoty.
- Neschopnost pisatelů představit si realitu vývoje ve velmi vzdálené budoucnosti a jako takovou ji popsat.
Lidští prostředníci
Odpověď, která bude nyní nabídnuta, sice opět předbíhá vlastní výklad námětu Bible, ale podtrhuje jeho základní ideu. Proto bude užitečné uvést ji už nyní:
Hlavním cílem stvoření lidstva bylo vytvoření nového společenství inteligentních bytostí se svobodnou vůlí.
Jeho úkolem bylo vytvořit novou kulturu, která by sice byla v souladu se zákony stvoření, avšak jejíž vývoj by byl co nejméně zatížen zkušenostmi a tradicí kultury stvořitelské. Z tohoto důvodu bylo nutné zasahovat do vývoje lidstva pokud možno jen nenápadně nebo jen v krajních případech, kdy byla ohrožena jeho existence jakožto celku.
Proto bylo a nadále je nutné využít co nejvíce lidí samotných. Ale jak se dozvíme, v každé době Bůh o sobě dává vědět jen těm morálně nejvyspělejším, a tudíž nejméně ovlivnitelným.
Duchovní smysl studia Bible
V Bibli jsou jen ty informace o Bohu, které jsou nezbytné pro vývoj lidstva jako celku. Jednotlivec, i ten nejlepší a nejschopnější, je Bohem chápán jen jako "dar" lidstvu a je mu nabídnuta úloha právě jen v tomto smyslu:
"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život." (J. 3:16)
Lidé se silným sklonem k sobectví, jakkoliv skrývaným, se Boha dovolávají marně - odpověď nemohou dostat. Nic jim v tom nemůže pomoci, ani sebevětší "pokora" před Ním, ani jakékoliv dary či jiné pokusy o Jeho "podplácení". (1.K. 13:1-3; Mt. 7:21)
Kdokoliv chce skutečně porozumět Bibli, může uspět jen tehdy, je-li jeho motivem nepokrytecká snaha pomoci lidstvu jako celku. A pokud jeho duch bude v souladu s duchem Písma. Neodpovídají-li jeho pohnutky stanoveným požadavkům, Bible jej prakticky sama svede z cesty. (Žd. 4:12)
Bible je psána podle principu, kterým zároveň chrání svůj obsah a poslání:
Je určena k záchraně a nápravě lidstva a obsahuje i návod jak těchto cílů dosáhnout.
1 Svatého ducha si jednoznačně definovala a pevně personifikovala až křesťanská tradice, která jej opatřila i velkým počátečním písmenem.
2 Podle biblických záznamů byl Bůh za zvlášť náročných okolností nucen tyto schopnosti umocnit nebo rozšířit. Protože lidé tehdy ještě netušili, o co konkrétně jde, býval takový akt nazýván opět jen obecně - sesláním ducha. (Nu. 11:16,17,25; Sk. 2:2)
3 V období okolo Ježíšova života jejich aktivita přechodně vrostla nikoliv z důvodu psaní Bible, ale z důvodu zajišťování podmínek pro úspěšné zahájení období 2. smlouvy. Výjimku jen potvrzující toto pravidlo představuje kniha Zjevení, která je vlastně souborem pouze takových vizuálních obrazů.
4 To je nakonec i skutečný význam slova "bible" - knížky.
5 Výjimku tvoří snad jen katolická církev, která se později snažila do původního kánonu ,vpašovat' další knihy, aby obhájila některé své nebiblické nauky. To vše navzdory tomu, že autorem rozsahu původního kánonu je historicky právě tato církev.