Svoboda je jedna z vůbec nejdražších a nejzákladnějších hodnot lidského života - mnozí
raději volili smrt, než život bez ní. Lze dokonce říci, že svoboda je atributem lidství. Přesto je s touto hodnotou spojena řada
problémů a lidské dějiny jsou doslova přesyceny nejrůznějšími formami pošlapávání lidských
svobod.
Novodobé dějiny však zaznamenaly výrazný posun v chápání a uplatňování fenoménu
svobody a boj za svobodu a lidskou důstojnost se stal jejich symbolem. Poté, co pokrokovější národy ze sebe svrhly jho fyzického otroctví a poddanství, obrátily pozornost na duchovní oblast svého bytí. A tak spolu s omezením moci státu a jeho institucí došlo nakonec i na náboženství a vládní ideologie.
V případě křesťanství je problém svobody zvlášť delikátní. Jednak se Bible, a vlastně i učení církví, svobodou nejen už dávno zabývají, ale dokonce ji hlásají. Je to téměř paradoxní, protože mnoho lidí odchází z církví právě kvůli tomu, že se tam necítí svobodni.
Jak už bylo vysvětleno, lidská společnost je Bohem nadána k růstu. Z nepatrného začátku se
do současné doby rozvinula v početnou, technicky vyspělou civilizaci.
Kam ale směřuje její další růst? Na jedné straně lidé pochopili a uplatnili mnoho
důležitých zákonů přírody, rozvinuli složité technologie, a pokoušejí se dokonce o průnik do
kosmu, na druhé straně stojí před hrozbou kolapsu světa, který tak pracně vybudovali.
Je příčinou tohoto stavu holý fakt, že se lidé nedávají na své cestě rozvoje řídit Bohem? Fakt,
že se vymkli z jeho područí, jak to učí křesťanská tradice?
Prorok Jeremjáš k cestě lidstva kdysi prohlásil:
,,Je mi známo, Hospodine, že cesta nezávisí na člověku ani jistota kroku na tom, kdo jde."
(Jr. 10:23)
Stvořil nás Bůh tedy skutečně k tomu, abychom byli navždy odkázáni na jeho řízení a
poslušni jeho požadavků? Měl to být Bůh, kdo měl určovat cestu našeho života a navždy
dohlížet na její průběh?
Právo svobodně se rozhodovat je základním a nejdražším právem každého člověka (x). Na
tomto faktu se svorně shodují všichni - nevěřící i věřící, i ti nejzarytější soupeři v řadách křesťanů. Vědomí všech soudných lidí shodně volá - ano, mám svobodnou vůli! Je to navíc v souladu s projektem stvoření.
,,Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům ..." (Lv. 25:10)
,,Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni." (J. 8:36)
,,Duch je tím Pánem; kde je duch Páně, tam je svoboda." (2.K. 3:17)
,,Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří ..." (Ga. 5:13)
,, Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do
svobody a slávy dětí Božích." (Ř. 8:21)
Kolik krve však už kvůli tomuto přesvědčení bylo prolito!
Vzniká zde ovšem rozpor. Pokud nás Bůh stvořil obdařené svobodnou vůlí, s touhou po
svobodě, a dokonce s právem na ni, proč nás svázal "poddanstvím"? Proč nás učinil
"neschopnými řídit svůj krok" (y)? Na tomto paradoxním tvrzení se totiž rovněž svorně shodnou všichni křesťané, nebo snad alespoň všechna jejich ortodoxní učení.
Máme zde opět co dělat s pevně založeným, věky posvěceným mýtem.
Tento mýtus mohl vzniknout díky tomu, že jeho tvůrci nepočítali se schopností stálého,
pozitivního vývoje a růstu lidstva. Zřejmě ani netušili, že tento růst je dokonce programem
a smyslem naší existence. Vycházeli ze stavu popsaného v úvodních částech Bible a domnívali se, že tomu tak bude stále. Domnívali se, že vztah mezi Bohem a člověkem se nezmění. Bůh sám o sobě skutečně prohlašuje, že se nemění. (Mal. 3:6) 1
Ale pozor - o nás lidech to Bůh nikdy neřekl! Jeremjáš sice prohlásil 2 člověka za neschopného řídit svůj krok, ale neřešil otázku, jestli se tato situace někdy nezmění. (Jr. 10:23 PNS) Výše uvedené dva předpoklady (x~y) jsou v evidentním rozporu, přičemž druhý z nich lidé chápou spíše nesprávně. Jak to můžeme vědět?
Pojem svobodná vůle v sobě zahrnuje schopnost a právo svobodně si zvolit kteroukoliv ze
všech existujících možností volby. Toto právo tedy nemůže ve věci rozhodování pro dotyčného znamenat nic jiného, než právo být sám sobě nejvyšší autoritou. Z teoretického hlediska nelze v opačném případě hovořit o svobodné vůli. Pochopení uvedeného je ponecháno na vlastní logické úvaze čtenáře.
Jedna věc je mít právo si zvolit a druhá věc je totiž být schopen si zvolit. Aby byl člověk schopen se skutečně svobodně rozhodnout, musí nejdřív vědět, mezi čím volí - musí opravdu znát všechny možné důsledky svých rozhodnutí. To klade značné nároky na jeho vědomosti, zkušenosti a zralost.
Poznámka: Kdyby např. Eva skutečně věděla co volí, když se rozhodla vzít si ovoce ze zapovězeného stromu, můžeme si být jisti, že by si nevzala (1.Tm. 2:14) - pokud vyloučíme možnost duševní poruchy, sklon k hazardu atd.
Z tohoto tvrzení plyne, že v současné době lidé ve skutečnosti plně svobodnou
vůli ještě nemají a ani mít nemohou. Navíc je nad nimi stále ještě celá hierarchie autorit nebo i pseudoautorit - duchovních, církevních, politických a dalších.
Poznámka: Na zemi však v současnosti dochází k zákonitému rozpadání hierarchického uspořádání 3 a existuje zde velká (a stále rostoucí) skupina lidí, kteří dále odmítají respektovat omezení autoritami. Uvědomují si své právo na svobodnou volbu, ale nechápou, že dosud nejsou schopni tuto volbu správně uplatnit. Právě oni přivedou lidstvo na pokraj katastrofy. Písmo je nazývá svévolníky.
Nicméně ruku v ruce s tím, jak se lidstvo rozvíjí, naší svobody skutečně stále přibývá.
Vzpomeňme si na Ježíšova slova:
,,Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás
přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce." (J. 15:15)
Apoštol Pavel dál vysvětluje:
"A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi..." (Ř. 8:17)
A dále ještě přesněji:
,,Chci říci: Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. Je
podřízen poručníkům a správcům až do doby, kterou otec předem stanovil." (Ga. 4:1,2)
Výroky Bible jsou velmi závažné!
Podle výkladu práva znamená dědictví to, že dědic převezme všechna práva, ale i povinnosti (např. dluhy)
původního majitele. To znamená, že míra svobody bude v Božím lidu postupně narůstat, dokud nenabude plnosti.
Nakonec ti, kdo budou jako synové Boha 4 dědit po svém Otci, převezmou jeho autoritu - všechna jeho práva a povinnosti. Zdědí tzv. nebeské neboli Boží království (1.K. 15:50),
protože skutečně ,,...dědic .. je pánem všeho".
Tito lidé se svobodnou, ale odpovědnou vůlí, povedou ostatní lidstvo k témuž stavu.
,,.. že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí
Božích." (Ř. 8:21)
Bůh nám naši touhu a právo po svobodném životě skutečně nechce upírat - naopak. Nutná
omezení, která musel stanovit, jsou dočasná. Jsou důsledkem vážných problémů, které s
sebou svobodná vůle přináší.
Současný stav lidstva tedy není dán tím, že by volba samostatné cesty našeho rozvoje byla
něco z podstaty hříšného. Tento stav je způsoben tím, že lidé byli svedeni, aby se začali svobodně rozhodovat v době, kdy toho ještě nebyli schopni - v době bez skutečné znalosti možných důsledků svých rozhodnutí, bez schopnosti rozlišovat dobré a zlé. V knize Genesis čteme:
,,Had řekl ženě: ... Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." (Ge. 3:1,5)
Všimněme si, co vlastně satan Evě nabídl. Pro Evu to muselo znít jako nabídka zázračného
nabytí toho, co je postaví na roveň Bohu. Okamžité dosažení toho, k čemu se měli dopracovat
velmi dlouhým učením a vývojem - ,,otevření očí", tzn. nabytí poznání, zkušeností a zralosti, a z toho plynoucí schopnosti volit 5 .
Cestu předčasné svobody lidé nastoupili tím, že snědli zapovězené ovoce, čímž přistoupili na satanovu nabídku. Započali doposud nevyzkoušenou cestu, která měla jejich vývoj urychlit.
Z toho, co zde bylo doposud řečeno, lze definovat následující pravidlo: Míra práva na svobodnou volbu je dána mírou zralosti jedince nebo společnosti.
Pro přesnější práci s tímto fenoménem bude proto užitečné rozdělit si lidské právo volby na
dvě části - a sice na vůli svobodnou (podmíněnou znalostmi, zkušenostmi a odpovědností) a vůli vlastní, která se řídí běžným chtěním.
Poznámka: Například dítě sní půl kila čokolády z vlastní vůle. Dospělý, už díky svobodné vůli sní jen deset deka, i když z vlastní vůle by jí snědl třeba kilogram. Diabetik si raději nevezme vůbec. Svobodná vůle odpovídá biblickému pojmu Boží vůle; vlastní vůle naopak biblickému pojmu vůle lidská.
Jinak řečeno - vlastní vůle, která ještě musí být z vnější strany omezena autoritami a zákazy, postupně cestou učení a dospívání přechází ve vůli svobodnou, která je omezena už jen zevnitř - vnitřním rozhodnutím dospělého člověka.
Poznámka: Zde jsou míněna duchovní omezení. Fyziologicky je i vlastní vůle člověka omezena zevnitř - instinkty a psychologickými bariérami jako je strach, stud, pud sebezáchovy atd. Jde o součást tzv. tělesného člověka.
Z uvedené definice plyne, že svobodná vůle je člověku dána spíše jako perspektiva - během
jeho života a dospívání stále roste. To platí jak v případě jednotlivce, tak celé společnosti. Tímto pravidlem se řídí i rozumní rodiče, protože jinak riskují neřešitelný konflikt se svými dětmi. Pro spravedlivé rodiče není problém dát svým dětem více svobody, ale spíše je problémem odhad jejich skutečného stupně zralosti. Ten mohou zjistit jedině aktivní a pozornou komunikací s dětmi.
Z existence svobodné vůle člověka lze odvodit jedno z mála existujících jednoznačných pravidel pro výchovu dětí, pravidlo zcela zásadní. Konečný problém výchovy obecně tkví v tom, jak pomoci nové bytosti, aby našla svou vlastní životní cestu (optimální cestu svého vlastního rozvoje), a nikoliv v tom, jak tuto bytost ,,vtlačit" do předem připravené formy. V praxi se však bohužel řeší spíše ten druhý problém. Cesta vlastního rozvoje, která je předpokladem zdravého vývoje osobnosti, znamená objevování sebe sama - svých schopností, talentu, ale i nedostatků, a díky tomu včasného nalezení svého platného a perspektivního místa v lidské společnosti.
,,Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne." (Př. 22:6)
Tento nenápadný text vysvětluje, že každý má právo na svoji vlastní cestu, ze které nebude mít důvod odbočit.