Biblický příběh o Adamovi a Evě, o jejich počátcích v ráji, o prvním přestupku a jeho následku - dědičném hříchu, který postihl všechno lidstvo - patří k nejznámějším. Z něj se dovídáme, že lidstvo trpí následkem dědičného hříchu. Bible klade lidstvu jako jeho hlavní, a zatím nejzazší cíl nápravu tohoto stavu. Vysvětlením principu dědičného hříchu se před námi otevírá úplně nový pohled na smysl celého Božího jednání s lidstvem i na naznačený způsob nápravy.
Apoštol Pavel v dopise Římanům uvádí důležitý fakt - lidstvo upadlo do porušenosti. To je trochu technický termín - porušení, porucha. V dnešní době už poměrně dobře rozumíme algoritmu vzniku člověka. Všechny informace potřebné pro výstavbu organismu (těla) jsou na počátku obsaženy v jediné zárodečné buňce. V jejím jádru je uložen velice dlouhý a velice komplikovaně stočený řetězec kyseliny DNA.
Tato výjimečná "sloučenina" obsahuje informace o všech vrozených vlastnostech, a to jak fyzických (výška těla, jeho proporce, barva vlasů, očí atd.), tak i psychických (temperament, nadání, druh inteligence, povahové sklony). Obsahuje tedy informace i o vlastnostech, které jsou předpokladem pro rozvoj nejen tělesných, ale i duševních vlastností. A informace nezbytné pro duševní rozvoj by logicky měly být nejkomplikovanější částí tohoto záznamu, protože nejsložitějším produktem lidské DNA je mozek.
Ačkoliv věda nenašla dostatek důkazů pro teorii samovolné evoluce druhů, přece jen některé výsledky bádání v této oblasti jsou prokazatelné. Je zřejmé, že v organismu, který je trvale vystaven určitému vlivu prostředí, nastávají změny, jež se nakonec projeví až v úrovni jeho DNA - tyto změny se totiž nakonec dědičně přenášejí na potomky 1 .
Vědci nazvali tento pozorovatelný proces mikroevolucí 2 - tedy evolucí v malém měřítku. Tyto procesy sice nejsou schopny vyvinout nový orgán (to vyžaduje plán), ale mohou ovlivnit funkci již existujícího orgánu.
Nejzřetelněji je proces mikroevoluce patrný na degenerativních změnách, kdy nepotřebné orgány zakrňují nebo zanikají, ale může však vést i k tomu, že se činnost některých orgánů naopak zdokonalí (např. až artistické výkony vysokohorských koz, tuková výbava nebo kožešiny druhů žijících v polárních oblastech). Tyto změny jdou většinou ruku v ruce - náhradou za jeden orgán zakrnělý bývá jiný nadměrně vyvinutý (pavouci žijící v lávových tunelech mají zakrnělé oči, ale vyvinuté hmatové orgány, podobně je na tom krtek; nelétaví ptáci se uživí hrabáním a rychle běhají; tučňák dokáže používat křídel jako ploutví a také mu slouží k lovu - už nepotřebuje létat 3 ).
Vzniku nových kvalit v dosavadním ekosystému rovněž významně napomáhá přirozený výběr (selekce). Ti schopnější mají větší šance na přežití. Až potud lze s evolucionisty souhlasit. Stvořený život je nejen velmi rozmanitý, ale i velmi adaptabilní.
Podobné přírodní zákony by měly platit i v případě člověka jakožto druhu - a to zvlášť v duševní oblasti, protože zde je naše priorita. A život sám to nesporně prokazuje. Různé kultury a různá prostředí formují různé mentality.
Rozdíl mezi životním stylem města a venkova dnes už není veliký, ale ještě nedávno byl rozdíl mezi mentalitou městského a venkovského člověka obrovský. Byly patrné i rozdíly ve fyzickém vzhledu. Ještě větší rozdíly byly mezi venkovany a vysokou šlechtou. Šlechtici bývali nazýváni urozenými - ne bezdůvodně.
Dodnes jsou například velké rozdíly mezi jižními a severskými národy v mentalitě a stavbě těla. Svébytná je mentalita horalů. Kontrastní rozdíl je v mentalitě spodiny společnosti a mentalitě vyšších vrstev. Nepřehlédnutelná jsou specifika romské populace. Tyto společenské kategorie se udržují po generace, a díky tomu se geneticky fixují.
Tyto závažné genetické zákony významně ovlivnily běh celé lidské historie. Podívejme se na úplný počátek.
Je pravdou uvedenou v Bibli, že Bůh stvořil člověka "dokonalého". (Dt. 32:4) Ale realisticky vzato, z důvodů uvedených na začátku druhé části Adam nebyl právě charismatickou osobností. Nemohl být ani typem sympatického gentlemana. Tyto typy jsou totiž osobnostmi s uceleným, vysoce vyvinutým komplexem duševních vlastností. První lidé byli dokonale připraveni pro svůj účel - byli dokonale připraveni pro rozvoj všech těchto vlastností.
Poznámka: Pojem dokonalost bývá chápán značně nerealisticky a už bez povšimnutí odsouván do mystické roviny. Bible ale tento pojem přesněji nedefinuje, což dává opět prostor lidské fantazii. Dodejme tedy, že dokonalost neznamená, že by to, co je dokonalé, nešlo za žádných okolností udělat lépe. Z celého tvůrčího procesu je zřejmé, že dokonalost znamená dohotovenost, připravenost k danému účelu. Dokonalost (od slova dokonalo se) jednoduše znamená dokončenost díla při dosažení stanoveného stupně kvality. "A viděl, že je to dobré." (Gn. 1:18)
Aby se mohli zdárně rozvíjet, potřebovali speciální podmínky. Dětem tyto podmínky zajišťují rodiče. I lidé měli někoho, kdo měl jejich výchovu na starosti, ale stalo se něco neobvyklého.
Garant, který odpovídal za jejich výchovu (později zvaný satan), přiměl lidstvo, aby už v nejútlejším "dětství" šlo cestou nezávislosti . Tím je těchto speciálních podmínek zbavil. Donutil je, aby hledali svou cestu bez pomoci "rodičů" už v době, kdy toho prakticky nebyli schopni 4 . Neměli potřebné zkušenosti a jen velmi nejasně rozlišovali dobré od zlého. K čemu to vedlo?
V těchto raných dobách by podle našeho předpokladu postupného vývoje měli být lidé nejméně schopní. Totiž nejméně znalí, nejméně zkušení, nejméně zralí - prostě nejméně duševně připravení, a tedy velmi zranitelní.
Podle této logiky bychom dnes, po zkušenostech lidské historie, očekávali, že největší nebezpečí duchovního zhroucení bude hrozit právě v těchto raných dobách. A skutečně - za dnů Noemových "Jehova tedy viděl, že špatnost člověka na zemi je hojná a že každý sklon myšlenek jeho srdce je po celou dobu jenom špatný." (Gn. 6:5 PNS)
Všimněte si, prosím, že je zde duchovní propad lidstva trojnásobně zdůrazněn - (1.) každý sklon (2.) po celou dobu (3.) jen špatný. To definuje zcela katastrofální situaci lidstva! Bible tedy náš logický závěr potvrzuje.
Zákonitým důsledkem dané situace bylo, že lidé hned na počátku vytvořili 5 ve své společnosti 6 zcela nevyhovující duchovní klima. Tento stav byl tak dlouhodobý a postupně tak hluboký, že se velice pevně geneticky zafixoval; nemluvě o tom, že se genetický přenos předpokladů zlých vlastností "posiluje a prohlubuje" i výchovou stejně geneticky postiženými vychovateli. Touto cestou se lidstvo výrazně odklonilo od plánovaného směru a cíle svého vývoje.
A to je vlastně význam pojmu hřích - totiž minutí cíle 7 . V tomto případě se neschopnost dosáhnout cíle definitivně stala geneticky přenosnou, čili: hřích je dědičný!
Takový je postup jeho vzniku a příčina jeho trvání !
Dalo by se to přirovnat k posádce obřího dopravního letounu, která je donucena okamžitě létat, ačkoliv má jen nejzákladnější teoretickou přípravu. Po velice krkolomném startu pravděpodobně na konci startovací dráhy havaruje. Jako zázrakem přežije, ale musí nasednout do dalšího letadla a s čerstvě nabytými zkušenostmi se znovu pokoušet létat. Než se skutečně létat naučí, mnoho letadel poškodí, sama sebe téměř zmrzačí. I tak se nestane skutečně kvalifikovanou posádkou a nemůže se trvale zbavit patologických zlozvyků a podvědomého strachu z létání. Aby to nebylo tak jednoduché, všechny tyto problémy přenáší na další generace pilotů.
Dědičností v oblasti psychologie se vážně zabýval už Carl Gustav Jung (1875-1961), zakladatel školy analytické psychologie. Na rozdíl od Freudovy psychoanalýzy, která se zajímala o minulé zkušenosti člověka pouze od jeho fyzického narození (tzv. ontogenetická dimenze osobnosti), Jung rozšířil svoji koncepci daleko zpět za tento bod. Prakticky v souladu s algoritmem 8 popsaným v Bibli do ní zahrnul lidské historické předky a vzhledem k tomu, že přijal teorii evoluce druhů, i předky živočišné (fylogenetická dimenze).
Profesor Victor J. Drapela komentuje Jungovo pojetí takto:
"Na základě toho předpokládal existenci zděděného kolektivního a osobního nevědomí. Toto nevědomí mělo uchovávat mnohá tajemství přejatá od předků, jádra prapůvodních představ spjatých s přírodními jevy a tendence nabité silným emočním obsahem. Jung je nazval "archetypy"; to je pojem, který přejal ze spisů raně křesťanského učence Augustina. Každý archetyp obsahuje jádro představy, významu nebo zvláštního vzorce chování. Archetypy napomáhají utváření konkrétních představ, což vede k rozpoznávání událostí, či osob (předznamenaných v archetypech) v konkrétním životě. ... Stejně jako velká řeka ve své deltě ukládá usazeniny z mnoha územních oblastí, tak i ústřední energie přenáší zkušenosti mnoha generací předků do psyché. Vyvrcholením tohoto procesu je vznik jedinečné osobnosti ". (V. J. Drapela: Přehled teorií osobnosti)
Lze souhlasit s tím, že genetické algoritmy jsou nositeli nejen dědičného hříchu, ale i předpokladů duchovního a duševního bohatství - včetně pestrosti pocitů, fantazie a vzorů (archetypů) - které se po staletí v lidstvu vyvíjelo. Jsou nositeli odrazů prožitků uložených v hloubce lidského ducha, od kterých se posléze odvozují kladné i záporné vlastnosti člověka.
Naše civilizace je civilizací s bezpříkladně těžkým startem. Tímto způsobem si přivodila tak těžké poškození, že už není schopna dosáhnout svého cíle - totiž samostatné, dospělé existence. Slovy našeho současného vyjadřování, je jakoby trvale nesvéprávná, neschopná dosáhnout mravní (duchovní) dospělosti. Jako takové by jí hrozil zánik. Kvůli tomuto poškození probíhají v naší historii souběžně hned dva velice náročné procesy. Je to nejen náš zmiňovaný proces vývoje, ale musel být zahájen i neodkladný proces nápravy.