Náprava

Křesťanské biblické badatelství

Domů Kdo jsme Úvahy Zajímavé články Otázky a odpovědi Napište nám

Nová studie

Novinky

Nová úvaha:

Proč nebude vše zničující válka?

1.8.2024

Světlo svítí ve tmě a tma jej nepohltila

18.6.2024

1.1.2024

17.12.2023

23.11.2023

6.2.2022

Nová studie:

Boží království uprostřed nepřátel

20/10/2021

Je Ježíš a Michael stejná osoba?

3/5/2020

Velký zástup, proroctví velké naděje

27/10/2017

V čase, kdy kraloval Bůh

10/2/2017

Biblická proroctví se naplňují, království Boží se přibližuje (19.11.2016)

Vláda člověka nad člověkem brzy skončí

18/7/2016

Ježíš Kristus usmiřuje nebe a zemi

2/8/2015

Biblická proroctví a války

14/4/2015

Poselství muže ve lněném oděvu

4/2/2015

Sedmá část - Náprava (obnova)

MOTTO:
"V pravdě vám říkám: Při znovustvoření (obnově), až se Syn člověka posadí na svůj slavný trůn, vy, kteří jste mne následovali, se také posadíte na dvanáct trůnů a budete soudit dvanáct izraelských kmenů." (Mt. 19:28 PNS)
"Všechno, co je v nich napsáno, Bohem je vdechnuto, a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a vychovávání ke spravedlnosti." (2.Tm. 3:16 Petrů)

Přestupek prvních lidí měl svou právní stránku a ta hrála roli v tom, že lidem byla umožněna náprava. Než se však k tomu dostaneme, zaměřme se na okolnosti událostí, které přestupek vyvolal a zvláště na reakce Stvořitele. Pro přehlednost celého děje bude moudré začít od samého počátku.

Řád Božího tvůrčího procesu

Bůh vytvořil člověka v šesté etapě svého tvůrčího procesu - v tzv. šestém (stvořitelském) "dni". Tento "den" ale nemohl skončit stvořením člověka, jak se křesťané většinou domnívají. Všechny předešlé tvůrčí etapy měly totiž svou denní a noční část. Na začátku "dne" se vyhlašovaly úkoly, do "večera" byla práce hotova a byl hodnocen její výsledek. "Jitrem" stvořitelský "den" končí. Během noci není zmínka o žádné činnosti - že by Bůh spal?
V těchto fázích Bůh sice nic netvořil, a proto je lze přirovnat k noci, ale ani neodpočíval - odpočinku byl vyhrazen až sedmý den. Noční části "dnů" musely sloužit k něčemu, čemu dnes říkáme zkušební provoz či testy¹ vytvořeného díla.
Po stvoření člověka tedy musela rovněž následovat ještě noční část této etapy. Šestý den tedy stvořením člověka ještě nemohl končit - skončila pouze jeho denní (stvořitelská) část.
Souhlasí tento závěr s biblickou zprávou? Starohebrejština nezná časování sloves, a proto lze text Genesis 2:2-3 přeložit přesněji vzhledem ke kontextu, a to následovně:
"A do (PNS) sedmého dne Bohové² dokončí své dílo, které dělá, a sedmý den začne odpočívat od všeho svého díla, jež dělal. A Bohové potom požehná sedmému dni a učiní jej posvátným, protože v něm odpočine od všeho svého díla, jež Bohové tvoří, aby bylo uděláno."
Tato informace byla dána právě stvořeným inteligentním bytostem - lidem - jako proroctví, patrně pro jejich časovou a duchovní orientaci. Měli očekávat první důležitý milník své historie a připravovat se na něj. Následovala noční fáze této stvořitelské etapy (testů), která končila dny Noémovými, kdy Stvořitel (Bohové) měl vyhodnotit své dílo.

Následky prvního hříchu

Avšak během noci šestého stvořitelského dne nabral lidský vývoj směr popsaný v minulé části. Když pak Bůh na jejím konci hodnotil výsledek proběhlého testu, dospěl k zoufalému hodnocení:
,,Jehova tedy viděl, že špatnost člověka na zemi je hojná a že každý sklon myšlenek jeho srdce je po celou dobu jenom špatný. A Jehova pocítil lítost, že udělal na zemi lidi, a v srdci ho zabolelo." (Gn. 6:5,6 PNS)
Poznámka: Všimněte si, prosím, že Jahve lituje své práce - litoval, že udělal člověka. Bolest nad utrpením lidí je vyjádřena až v druhé části textu (v srdci ho zabolelo). Litovat své práce ale přece nemůže ten, komu se povedla. Zde je poprvé uvedeno, že v Božím stvoření něco není v pořádku navzdory tomu, že parametry vytvořeného díla zcela souhlasily s parametry projektu. (Gn. 1:31"Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.")

Ten, který nemůže litovat

Tato událost se stala kritickým bodem lidské historie, kdy se rozhodovalo o našem bytí a nebytí - Hospodin se totiž rozhodl 'smést člověka, kterého stvořil, z povrchu země'. A zde se do událostí musel vložit ,"Ten, jenž nelituje³." Apoštol Pavel vysvětluje:
"Bůh (vyšší nebesa) ho (Krista) vystavil jako obětní dar ke smíření prostřednictvím víry v jeho krev. To proto, aby dal najevo svou vlastní spravedlnost, protože odpouštěl hříchy, které se staly v minulosti, zatímco Bůh (1.nebesa) projevoval trpělivost ⁴; aby tak dal najevo v tomto nynějším období svou vlastní spravedlnost, aby byl spravedlivý i když prohlašuje za spravedlivého (hříšného) člověka, který má víru v Ježíše." (Ř. 3:25,26 PNS, Petrů, SEB)
Tento Bůh, jenž nelituje, už tehdy věděl (ačkoliv ještě neexistovaly věcné důkazy), že Hospodinova lítost zde není oprávněná, a prohlásil Noéma za spravedlivého⁵ a po něm podobně řadu dalších mužů.
Apoštol vysvětluje, že Bůh musel prokázat, že jeho milosrdenství je v souladu s právem. Sám se totiž musí podřizovat právním normám, které stanovil.
Pokud tedy udělal výjimku a tyto normy porušil (prohlásil některé lidi za spravedlivé, ačkoli byli hříšní Ř. 3:9-18; Ř. 4:5), musel dokázat správnost tohoto postupu. Z právního hlediska lidé za svůj stav nenesou odpovědnost⁶, a tak i Hospodinova lítost nebyla zcela oprávněná a Stvořitelem samým zpochybněný vlastní stvořitelský akt je v pořádku. Touto kritickou dobou tedy končí šestý stvořitelský den a nastává sedmý - plánovaná doba odpočinku.
Poznámka: Biblická zpráva 1.M. kapitoly 2 - 8, tedy popisuje podrobnosti noci šestého stvořitelského dne. Ve prospěch této interpretace svědčí jméno Noe - znamená totiž "odpočinutí, odpočinek".
Tento Boží odpočinek ovšem nenastal plnou měrou, musel být zahájen havarijní projekt nápravy, a tedy i záchrany lidstva. (Žd. 4:3-5; J. 5:17)

Abraham - otec národů

Projekt nápravy lidstva byl odstartován tím, že se nalezl vhodný muž pro založení národa k určitému speciálnímu účelu. O Abrahamovi bylo proto řečeno: "Vždyť Abraham se jistě stane velkým a mocným národem a všechny národy země si budou žehnat jeho prostřednictvím." (Gn. 18:18 PNS) Tento národ začal být později znám jako Izrael.
Hlavním cílem vytvoření tohoto národa bylo přivést na svět a vychovat skutečně spravedlivého člověka, a tím vlastně zachránce - důkaz, že stvoření je v pořádku a náprava je možná:
"A prostřednictvím tvého semene si budou určitě žehnat všechny národy země ... " (Gn. 22:18 PNS) "Sliby byly proneseny k Abrahamovi a jeho semenu. Neříká: ,A semenům´, jako v případě mnoha takových, ale jako v případě jednoho: , A tvému semenu´, jímž je Kristus." (Ga. 3:16 PNS)
V praxi šlo o genetický výběr - tento člověk musel být čistokrevný potomek Adama. Proto se při tomto výběru muselo pracovat jen s genetickým materiálem, který byl zde na zemi. Nebyla možná žádná úprava ani genetický zásah zvenčí⁷.
A skutečně, předkové Ježíše byli velmi pečlivě vybíráni a v nouzi museli posloužit i lidé z pohanů (Jerišanka Raab, Moabitka Rut). Výsledkem tohoto šlechtění a důkazem spravedlnosti postupu "Toho, jenž nelituje" byla úspěšná životní dráha Ježíše Krista, prvního skutečně spravedlivého genetického potomka Adama a Evy, který tak dokázal bezvadnost lidského stvoření⁸. Až Ježíš dokázal, že lidské geny jsou pouze "porušené" a lze je "napravit".
Tím ale úloha Židů neměla skončit - byly jim dány sliby o právu stát v čele plánované celosvětové vlády, zřizované ve prospěch nápravy lidstva:
"Nyní tedy budete-li mne skutečně poslouchat ... Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým." (Ex. 19:6)
"Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení ..." (Ř. 9:4)
Protože ale židovský národ nedostál stanoveným kritériím Zákona, bylo mu Boží království odňato a jeho "štafetu" musel převzít náhradní národ - křesťané. Ti jsou proto zváni rovněž Izraelem, ale duchovním. (Ga. 6:16; Ga. 3:29)
"Oni (Židé) přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu - k tomu také byli určeni. Vy však jste, rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu ..." (1.P 2:9; srov. Mt. 21:43 a Ř. 11:7)
Celý Boží lid je tedy vychováván pro budoucí převzetí lidského dědictví - autority nad zemí. (Mt. 19:28; Zj. 5:10)

Křesťané

Toto dědictví s sebou přináší těžký dluh - porušenost lidstva. Křesťané zatím hrají na světové scéně roli Božích spolupracovníků na nápravě tohoto stavu. (1.K. 3:9) Jsou jakýmsi předvojem přicházející moci. Jejich povinností je, aby k této nápravě přispívali, nebo alespoň situaci nezhoršovali. (Ř. 12:18) Proto je pro ducha křesťanství zcela nepřípustné rozbíjet a rozvracet to, co Bůh tak pracně napravuje. (Žd. 10:26)
Proto je národ křesťanů vychováván ke speciální morálce, která přímo vyplývá ze stavu porušenosti lidstva a z křesťanského pověření provést nápravu tohoto stavu:
"Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. ... Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo. ... Nikomu neoplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud. ... Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu napít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem." (Ř. 12:9-21)

Postoj k chybám druhých - milosrdenství

"Potom přišel Petr a řekl mu: 'Pane, kolikrát má můj bratr proti mě zhřešit, a já mu mám odpustit? Až sedmkrát?' Ježíš mu řekl: 'Říkám ti, ne až sedmkrát, ale až sedmasedmdesátkrát.'" (Mt. 18:21,22 PNS)
Zvýšený důraz je v křesťanství kladen na hodnoty jako je láska, milosrdenství, trpělivost, tolerance, překonávání "zla⁹" dobrem atd. Je to otázka práva. Jako dědičně poškození mají totiž lidé na své chyby v určitém smyslu právo.
Proto je tolik zdůrazňována povinnost odpouštět. (Mt. 18:21-35) Proto člověk nemá právo soudit jiného člověka - nemůže nikdy plně rozumět skutečné míře jeho poškození, které nechtěně získal a které si často ani neuvědomuje. Pokud křesťané nedokáží účinně přispět k objektivní nápravě druhých, mají se učit přikrývat jejich chyby láskou. (Př. 10:12; Ř. 15:1; Mt. 7:1; L. 6:37)
Poznámka: To ovšem většinou bývá rovněž problém. Přikrývat chyby druhých se člověk často musí pracně učit - takže aby to nebylo tak jednoduché, i sama tato neschopnost může být "poruchou". Nápravou je zde myšlena skutečně objektivní náprava, založená na znalostech. Nikoliv snaha přetvářet druhé podle vlastních představ.

Vážná záležitost

Svět, který upřednostňuje a oslavuje sílu a prosperitu, opovrhuje vším, co se mu jeví být slabým, a je bezohledný a pyšný. Naproti tomu o našem Pánu, který dobře zná náš stav, je psáno:
"Nalomený rákos nedolomí a pohasínající lněný knot, ten nezhasí." (Iz. 42:3 PNS)
Většina lidí má skutečně schopnost nebo i snahu projevovat dobrou vůli. U některých lidí, vlivem neutěšených životních okolností je to opravdu jen slábnoucí jiskérka. V případě obyčejného ohně my lidé velice přesně víme, jak se zachovat. Víme, že zhasínající uhlíky je třeba šetrně rozdmýchat, pokud se ještě chceme u takového ohně ohřát. Víme, že je úplně zbytečné láteřit, když plamen už dávno zhasl. Kéž bychom takto dokázali objevovat a šetrně rozdmýchávat "pohasínající uhlíky" dobré vůle v sobě navzájem!
Ale o těch, kdo působí klopýtání, Pán dokonce říká:
"Kdokoli však způsobí klopýtání jednoho z těch maličkých, kteří ve mne věří, pro toho je prospěšnější, aby mu na krk pověsili mlýnský kámen, jakým otáčí osel, a potopili ho do širého, otevřeného moře. Běda světu pro kameny úrazu! Kameny úrazu ovšem nutně musí přijít, ale běda člověku, skrze kterého kámen úrazu přichází!" (Mt. 18:6,7 PNS)
Je to všechno přílišný jemnocit? Neupozorňují nás tyto části Písem na možná reálná rizika, ale hlavně na velkou odpovědnost, která z nich pro křesťany plyne - zvlášť v případě těch, kteří chtějí pracovat na své nápravě? Světu zůstává skryto, že silní většinou nemají sílu ani schopní nemají schopnosti svou zásluhou, právě tak jako ti slabí a neschopní svoji slabost a neschopnost. (1.K. 4:7)

Milosrdenství a zlo

Na druhé straně, pravdivá morálka nesmí být "bezzubá" - nesmí tolerovat zlou vůli. Křesťanské "neodporovat zlu zlem" nelze jistě chápat absolutně. Pokud vás někdo napadne nožem, nenecháte se bez odporu zabít. Máte právo rovnocenné obrany a máte výsostné právo (nikoliv povinnost) obhájit svůj život, v krajním případě útočníka i zabít (zásada "oko za oko..."). Pokud máte právo rovnocenné obrany v tomto případě, musíte jej mít i v ostatních případech projevů zlé vůle (která vás může vážně poškodit), a to nejen při obraně sebe sama, ale i při obraně práv svých bližních.
Poznámka: Pro toto tvrzení není v křesťanských písmech podklad. Taková reakce byla v době jejich vzniku samozřejmá a nebylo potřeba jí lidstvo učit. Bylo naopak nutné učit se ji krotit. Teprve až kniha Zjevení symbolicky uvádí, že z beránka se v budoucnu stává lev. (Zj. 5:5,6) A skutečně až dnes, v době existence naivního pacifismu, je na místě tuto skutečnost uvádět. Atribut křesťanského mučednictví je vynucen okolnostmi a je projevem svobodné vůle, nikoliv náboženským diktátem.
Přemáhat zlo dobrem má smysl v případě, že lze od tohoto postupu očekávat kladný efekt. (např. Př. 25:15; Ř. 12:20) Jinak to může být postup nejen bezúčelný a mdlý, ale dokonce škodlivý, a to pro obě strany. Síla dobra potom slábne (rozhodnost vyžaduje trénink Př. 24:10) a síla zla naopak vzrůstá - snaha konat dobro má smysl jen tam, kde se dobro vyplácí.

Hřích a vina - ještě jednou, proč milosrdenství?

Hřích a vina bývají často zařazovány do stejné kategorie. Ve skutečnosti je mezi hříchem a vinou dost zásadní, avšak jen těžko rozpoznatelný rozdíl¹⁰. V Ježíšově době ještě nebylo známo, že takový rozdíl vůbec existuje. V izraelském Zákoně nebyl podklad pro to, aby bylo možné hřích od viny oddělit - Izraelité museli otrocky přinášet oběti za vinu a za hřích, a to i za hřích z nevědomosti. (Lv. 5:17,18) Ježíš se sice vyjádřil z dnešního pohledu nepřesně, ale pro své posluchače srozumitelně, když vyjádřil křehkou, ale důležitou hranici mezi vinou a hříchem:
"Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Ale nyní říkáte: 'Vidíme'. Váš hřích zůstává." (J. 9:41 PNS)
Poznámka: Přesněji: "Neměli byste vinu na svém hříchu". Nevědomost člověka přece nemůže z chybného skutku udělat správný. Tak daleko farizeové ale neuvažovali. Jejich přístup k Zákonu byl přísně formalistický. Ježíš odpověděl jednoduše a v rámci jejich chápání. Nevědomost je polehčující okolnost.
Faktorů ovlivňujících naše chování a jednání je velice mnoho. Okolnosti života mohou být tak složité, že se v nich dotyčný ve skutečnosti sám nemusí vyznat, a proto chybuje (míjí cíl - hřeší).

Postoj k vlastním chybám - pokání

Pojmy jako hřích nebo pokání dnes lidem (zvláště mladým, a tedy životem nepoučeným) připadají velmi zastaralé a vyvolají spíš úsměv. Vědomí, že lidé za své chyby často nemohou, by u nich tento pocit mohl ještě utvrdit. Chápeme-li, v čem spočívá princip hříchu a jeho nápravy, nemáme k úsměvu důvod.
"Právě v tom období byli přítomni nějací lidé, kteří mu podali zprávu o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. Odpověděl jim tedy a řekl: ,Představujete si, že se tito Galilejci prokázali jako horší hříšníci než všichni ostatní Galilejci, protože to utrpěli? Opravdu ne, říkám vám; ale pokud nebudete činit pokání, budete všichni podobně zahubeni. Nebo si představujete, že těch osmnáct, na něž spadla věž v Siloe a zabila je, se prokázalo jako větší dlužníci než všichni ostatní lidé obývající Jeruzalém? Opravdu ne, říkám vám; jestliže však nebudete činit pokání, budete všichni stejně zahubeni.´ " (L. 13:1-5 PNS)
Zachoval se Ježíš neomaleně, když svým posluchačům bez zjevného důvodu vmetl do tváře tuto výhrůžku? Libuje si snad Bůh v bezúčelném pokořování lidí, jakoby nás snad za naši poníženost a poklonkování blahosklonně odměnil svojí milostí? To bychom mu připisovali lidské vlastnosti.
Naše pokání totiž prospívá jenom nám samotným, je to jediná cesta k naší nápravě. Náprava bude opět vyžadovat naše úsilí. Bůh nám při nápravě slibuje pouze pomoc, nemůže ji udělat za nás. Je nerealistické čekat, že ze svých neduhů budeme uzdraveni zázrakem.
Naše pokání nepotřebuje Bůh, potřebujeme je my sami! Jediný a stále platný způsob, jak pracovat na zlepšení své osobnosti, byl popsán snad všemi, už i starověkými filozofy a mudrci a potvrzuje jej i současná psychologie. Je to skutečně poctivé sebezkoumání, tzv. kontemplace. Pravdivé vyhodnocení (uznání chyb, ale také odstranění nespravedlivých pocitů viny) pak umožní zjednat nápravu postojů a jednání, což způsobí duchovní a duševní očištění, tzv. katarzi.
Poznámka: Proces sebepoznání a smíření se sebou může být jedním z nejnáročnějších procesů v životě člověka. Proto je nutno k němu jako k takovému přistupovat. Může být provázen různými komplikacemi nebo i neúspěchy, a tudíž může být zdlouhavý. Někdy je užitečné využít odbornou pomoc - publikaci nebo i specialistu psychologa.
Vzhledem k tomu, že jsme všichni postiženi dědičným hříchem (genetickým porušením), potřebujeme toto pokání všichni. Jedině tak (jako společnost - jedno tělo - Ř. 12:5) můžeme postupně dosáhnout potřebné harmonie osobnosti. Kdo má pocit, že nedokonalostí netrpí, nebo neví jakou, ať se zeptá svého manželského druha nebo ať vstoupí do manželství - jeho partner mu jeho chyby jistě velice ochotně vysvětlí. V manželství jakožto nejužším možném svazku dvou lidí je totiž lidské poškození nejzřetelnější. (1.K. 7:28; Mt. 19:10)

¹ Bůh se při veškeré své činnosti jistí, a to většinou několikrát; tím dokazuje vysokou míru své odpovědnosti.
² Doslovné znění původního textu.
³ Snad i druhá, ale už určitě třetí nebesa - na rozdíl od JHVH (zde 1. nebesa) - nelitují. Jejich znalosti a zkušenost jsou natolik úplné, že v záležitostech tak mladé civilizace, jakou je lidstvo, prostě nemohou udělat chybu - a tudíž ani nemohou litovat svých činů. (1.S. 15:29)
⁴ ,,... kteří byli kdysi neposlušní, když Boží trpělivost čekala v Noémových dnech,.." 1.Petra 3:20
⁵ Noe ale podle ap. Pavla ve skutečnosti nebyl spravedlivý, jako ostatně nikdo kromě Krista. Noe musel splňovat jen nouzová kritéria - byl nejlepším ze špatných.
⁶ K tomuto tématu se vrací části 13. a 14.
⁷ O ten se zřejmě pokoušeli už andělé před potopou, kdy se křížili s lidmi. Po potopě bylo takové vměšování zapovězeno kvůli řešení sporných otázek, které v té době vyvstaly (podrobněji v 14. části). V Judovi 9 je patrně uveden příklad sporu o lidskou genetiku.
⁸ Tomuto problému bude věnována celá 17. část.
⁹ Skutečné zlo, zlo spáchané ze svobodné vůle (svobodná vůle je podmíněna vědomostmi viz 3. část), lze překonat bohužel zase jen zlem. (Zj. 12:7) Ačkoliv i toto zlo může být zlehčováno jako relativní, a nejde pak už jen o mravní, ale i o filozofický problém, nic to nemění na způsobu boje proti takovému zlu. (Gn. 3:15 - moc dobra má nakonec zaútočit jako první)
¹⁰ Kvůli této problematice lidstvo postupně vyvinulo dnes už poměrně důkladně propracovanou vědní oblast - právní vědy. Zde je především míněn ještě složitější problém - hřích a vina v mezilidských vztazích, skutky nepostižitelné psaným zákonem.

Zpět na obsah

Proroctví pro současnost, biblické studie

Doporučujeme začít zde

Nově přidán druhý díl 26.10.2020