" Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší. " (1Pe 1: 8 ,9)

Apoštol Petr chodil s Ježíšem po celou dobu jeho přítomnosti na zemi. Měl jedinečnou příležitost poznat ho jako málokdo. O to více si jistě vážil víry svých bratří, kteří Ježíše nikdy neviděli a přece ho milovali, tak jak jim ho představili apoštolové a další jeho učedníci, kteří ho znali osobně. Od jeho odchodu uplynulo téměř dva tisíce let a čas jeho návratu se neodvratně blíží. Jaký je náš dnešní vztah k Ježíšovi po tak dlouhé době? K do čte pozorně Písmo, musí slovům apoštola Petra rozumět. V něm se toho o Kristu píše opravdu dost.

Jak se časem změnil postoj a vztah k Ježíšovi je dobře vidět na oslavách jeho narození. Paradoxně o Ježíšově narození toho v Písmu moc není a přece si lidé stanovili datum, které připadá na 24. prosince. Dnes není žádným tajemstvím, že toto datum nemůže být správné. Nejpravděpodobnějším se jeví podzim, neboť pastýři byli ještě v horách. Ale lidé přijali asi ve IV století nově církví zavedený svátek připomínající Ježíšovo narození. Přijali oslavu jeho narozenin, neboť Ježíšovo narození pro ně bylo radostnou událostí jako je narození někoho drahého, koho máme upřímně rádi. Svět se však mění. Přestože se vánoce staly snad druhým nejvýznamnějším křesťanským svátkem, ti kdo ho vymysleli a uvedli v život, by ho dnes pravděpodobně sotva poznávali. Původní obsah vánoc se dnes téměř vytratil. Připomínají si ho většinou už jen skutečně věřící křesťané. Proč ne všichni, když v mnoha tradičně křesťanských zemích jde navíc o jeden ze státních svátků? Důvodů se najde řada, ale jeden je souhrnný za všechny. Pro většinu lidí už Kristus není Spasitel, který za nás dal svůj život, aby nás vykoupil před Božím spravedlivým soudem. Nemají pocit, že by je měl někdo spasit, před Božím soudem. Už jen tato poslední věta je pro mnohé dnešní lidi nepříjemná a těžko přijatelná. Jaký Boží soud? I kdyby Bůh byl, za co by nás měl soudit? Za to, že připustil všechno zlo a nespravedlnost, která je dnes všudypřítomná? A proč za nás musel někoho nechat zabít? To to nešlo humánněji, bez krveprolití?

Tyto a možná i další otázky si však kladou jen ti, kteří se snaží alespoň trochu a méně povrchně přemýšlet o křesťanských svátcích a křesťanských kořenech naší civilizace. Panuje velká nevědomost o příčinách vzniku křesťanství. Navíc můžeme pozorovat nepříliš nápadný, ale trvalý posun v tom jak se o křesťanství vyjadřují velká media směrem od podstaty k bezvýznamnosti.  Pro mnoho lidí v tzv. křesťanských zemích jsou vánoce i velikonoce jen volnými dny, při nichž si rozdají dárky nebo si vesele zaskotačí s pomlázkou.

Odpověď na výše uvedené otázky nejde vyčerpávajícím způsobem podat v krátkém komentáři, protože naše současná situace není výsledkem jen dnešních událostí a problémů, ale museli bychom se seznámit s příběhem lidstva od jeho počátku. Díky Bibli tuto možnost máme. Kdo Bibli nebere vážně, ochuzuje se o jeden z nejstarších pramenů a svědka dějin. Jaký může být vztah k Ježíši Kristu u lidí, kteří neznají nic z toho, co vedlo k jeho příchodu na zem, nevědí, proč kázal o příchodu Božího království a záchraně skrze víru v něj a proč musel být zabit a pak být vzkříšen?

Přitom čím dál více lidí si uvědomuje nebezpečí pramenící z neuspokojivého vývoje ve světě. Přemýšlí o způsobech, jak se zabezpečit před případnými krizemi nebo dokonce válkami. Slovo záchrana se opět dostává do popředí ve slovníku všech národů a jazyků. A o záchraně píše celá Bible. Ale, kdo jim odpoví na jejich otázky ne-li my, křesťané. Slovy i skutky (Mt 5:16). Jak jim odpovíme, když nebudeme alespoň některé odpovědi znát? Nejsou vždy jednoduché a lehké. Svědčí o tom i apoštol Petr, když napsal: " Tuto záchranu horlivě hledali a po ní pátrali proroci, kteří prorokovali o milosti pro vás připravené; zkoumali, na který nebo na jaký čas ukazoval Duch Kristův v nich, když předem svědčil o utrpeních určených Kristu a o velké slávě, která přijde po nich. Jim bylo zjeveno, že ne sami sobě, nýbrž vám sloužili těmi věcmi, které vám nyní byly oznámeny skrze ty, kteří vám přinesli evangelium v Duchu Svatém, poslaném z nebe, věcmi, do nichž andělé touží nahlédnout. Proto přepásejte bedra své mysli, buďte střízliví, dokonale upněte svou naději k milosti, která je vám přinášena ve zjevení Ježíše Krista. " (1Pe 1:10-13).

" Proto jásáte, i když jste nyní nakrátko, je-li to nutné, zarmouceni rozličnými zkouškami, aby osvědčenost vaší víry, vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm, byla nalezena k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista. ". (1Pe 1:6,7)

Bratře, sestro mnozí naši první křesťanští předkové si zamilovali Ježíše skrze slovo, které přijali od těch, kdo Ježíše osobně znali. Tuto možnost my nemáme, ale máme Boží slovo a v něm náš Pán mluví o lásce k němu: " Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Jako Otec miluje mne, tak i já miluji vás. Zůstaňte v mé lásce. " (J 14:15,23)

My, kteří milujeme Ježíše Krista, jak on si přeje, projevujme lásku, o niž mluvil i tím, že budeme hledat správné odpovědi na otázky těch, kdo je kladou v upřímné snaze najít pravdu. Někdy je potřeba potvrdit svou víru a naději i dobrými činy. A zato se modleme, abychom v tom byli úspěšní a měli z toho upřímnou radost.