,,Když vystoupil, uviděl veliký zástup a byl nad nimi hluboce pohnut a uzdravil jejich nemocné" (Mt 14:14)

Stav pohnutí je projev soucítění s druhým člověkem nebo jinou živou bytostí. Ježíš vnímal situaci a touhu po naději, kterou v něm zástupy viděli, když uzdravoval jejich nemocné. Trmáceli se za ním hladoví a žízniví, bez zásob, protože slyšeli o záchraně přicházející skrze Ježíše a viděli jeho mocné skutky, kterými nikoho nezabíjel, nezastrašoval, ale naopak uzdravoval nemocné, vzkřísil Lazara a sytil hladové. V takovém rozsahu nic podobného nikdo nedokázal ani před tím, ani potom.

Proč tedy dnes mnozí křesťané nevěnují osobnosti Ježíše, jeho příběhu a jeho zprávě dostatečnou pozornost? Proč dnes církve důrazně nepřipomínají naději spojenou s Ježíšovým životem a obětí. Autor dopisu Židům o Ježíšovi napsal: ,,Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu." (Žd 4:15) V evangeliích je zapsáno pro svědectví mnoho Ježíšových činů i slov. Z nich je dobře vidět, že Ježíš rozuměl lidem, byl milosrdný a laskavý k upřímným a pokorným, soucítil s jejich trápením, ale byl nesmlouvavý k pyšným, falešným a pokryteckým lidem. Kdo z lidí může říct, že o něm Bůh řekl: ,,Toto je můj milovaný syn."

Nikdo nemá takového pána, jako je Ježíš. K němu se můžeme s důvěrou obracet v modlitbách s našimi starostmi, bez obav, že by nám neporozuměl a neměl s námi soucit, když jsme k němu upřímní. Nikdo není jako on a proto si ho stále připomínejme a přemýšlejme o jeho slovech a skutcích. Ne jen o vánocích a velikonocích, ale na všech svých cestách.