"Anděl jim řekl: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán,..."(L 2:10,11)

Vánoce jsou pro většinu dnešních křesťanů čas dárků, nazdobených stromečků a betlémů, vánočních krocanů nebo kaprů na štědrovečerní večeři, půlnočních mší. To všechno se děje na připomínku Ježíšova narození.

Je sice řada argumentů, které Ježíšovo narození umísťují do jiného ročního období, spíše někam na podzim. "Když Ježíš začínal, bylo mu asi třicet let..." píše Lukáš (L 3:23). V Janově evangeliu Ježíš slaví třikrát Pesach: J 2:13 ( KB , ČEP ); J 6:4 ( KB , ČEP ) a J 11:55 ( KB , ČEP ). Z Janova evangelia je také zřejmé, že veřejně kázal už určitou dobou před prvními velikonocemi. Protože Ježíšova poprava a následné vzkříšení se odehrály o velikonocích, třetích v pořadí, během nichž Ježíš veřejně kázal a konal mocné skutky, určuje se přibližná délka jeho veřejného kázání na tři a půl roku. Jestliže začal kázat ve třiceti letech, musel se Ježíš narodit půl roku před velikonocemi. Tedy na podzim. Také fakt, že pastevci byli se stády ještě na horách, nasvědčuje, že bylo jiné roční období, než je zimní slunovrat.

Asi by se daly najít i další argumenty v hebrejských písmech, ale to není hlavním tématem tohoto článku. Hlavním tématem tohoto článku není ani odpověď na otázku, zda církev nezašla při nahrazování pohanských svátků slunovratu uměle vymyšleným svátkem, který není biblicky vůbec zdůvodněný, protože kdyby Bůh chtěl, aby křesťané slavili Ježíšovo narození, určitě by zajistil, aby se dalo datum Ježíšova narození přesněji určit.

Je zajímavé, že dva největší svátky, které křesťané slaví, jsou připomínkou Ježíšovy smrti a jeho narození. Život každého z nás je ohraničený narozením a smrtí. Narození nového člověka bývá zpravidla radostnou událostí a jeho smrt je naopak časem truchlení. A přesto moudrý Kazatel napsal: "Dobré jméno je nad dobrý olej a den smrti nad den narození." (Kaz 7:1). Na druhé straně Kazatel říká, že živí jsou na tom lépe než mrtví: "Vždyť živému psu je lépe než mrtvému lvu. Neboť živí vědí, že zemřou; mrtví, ti však nevědí nic, ani už nemají odměnu, protože jejich památka byla zapomenuta." Že by si moudrý Kazatel protiřečil? Nikoliv. Kazatel však odvážně otvírá téma smyslu našeho bytí. Zároveň ukazuje, co může našemu životu dát nový rozměr, přesahující náš současný pomíjivý život. Ukazuje i na to, co naopak může z našeho života vzít naději, mající všichni živí, kterým není jedno, jak nakládají se svým životem. Jestli konají svévolně nebo respektují Boží slovo. "Když není rozsudek nad zlým činem vykonán rychle, srdce lidských synů se díky tomu nadme, takže páchají zlo. I když hříšník páchá zlo stokrát a prodlužuje se mu život, ano, já přece vím, že nastane blaho pro ty, kdo se bojí Boha, kteří mají před ním bázeň. Avšak pro ničemu blaho nebude, ani se neprodlouží jeho dny jako stín, když nemá před Bohem bázeň. "  (Kaz 8:12-14) Tato slova napsal moudrý Kazatel dávno před Kristem.

A tím se dostáváme k nejdůležitějšímu. Narozením vstupujeme do světa, který není bezpečným domovem. Vstupujeme do světa, kde dobro nevítězí vždy nad zlem jako v pohádkách. Do světa v němž ani není vždy jednoznačné, co je dobré a co je zlé. Do světa v němž všechno pomíjí. Narození nás vystavuje riziku, že se necháme oklamat líbivou tváří falešných hodnot, majetku, světské slávy, světské moci a v neposlední řadě i klamavými idejemi a hodnotami jako jsou dnes všechny ideologie a filosofie, které nahradily a vytěsnily Boha falešnými nadějemi na lepší zítřek, bez respektu k Bohu, jeho vůli a jeho zásadám. Prorocky to napsal David v žalmu: "... Blázen si v srdci říká: Bůh není. Lidé jednají zvráceně, páchají ohavné činy. Není, kdo by činil dobro. Hospodin shlíží z nebes na lidské syny, aby viděl, zda je někdo rozumný, zda někdo hledá Boha. Všichni se společně odvrátili a jsou zvrácení. Není, kdo by činil dobro, není ani jednoho." (Ž 14:1b-3) Do takového světa se narodit není opravdu žádná výhra. Ale když už jsme se do něj narodili, můžeme ho žít tak, aby jeho smysl překročil jeho pomíjivost. Nejsme zvířata, která svým životem udržují koloběh v přírodě a jejichž základním posláním je najíst se, rozmnožit se a postarat se o pokračování druhu. Pomíjivost je v divoké přírodě součástí řádu, který ji udržuje v rovnováze.

Kazatel píše o pomíjivosti a honbě za větrem, jako o zlu. " I to je také bolestné zlo: Jak kdo přišel, tak odejde. Jaký užitek bude mít z toho, že se namáhá pro vítr?" Proto říká "Lepší je jít do domu smutku než jít do domu hodování, v němž je konec každého člověka. Živý ať si to vezme k srdci." (Kaz 7:1). Podle Kazatele vede cesta k životu skrze moudrost. "Blahoslavený je člověk, který našel moudrost, člověk, který získal rozumnost. Je stromem života pro ty, kdo se jí chopí, ti, kdo se jí drží, jsou šťastní." (Př 3:13,18) Kazatel vlastně říká, že člověk není stvořen pro pomíjivý život jako zvířata. V tom se lišíme od ostatních tvorů.

Původně Bůh postavil člověka do zahrady, kterou pro něj vytvořil v Edenu. V zahradě měl člověk vše, co potřeboval k životu a nic ho neohrožovalo. Vývoj člověka by s největší pravděpodobností probíhal jinak, kdyby nebyl lstí sveden, aby pojedl ze zakázaného stromu. V původním plánu nebylo, aby člověk dobýval v potu tváře svůj chléb a žil v podstatě jako ostatní tvorové a smysl života omezil na vlastní přežití a na zajištění pokračování rodu. Člověk se měl starat o zahradu, rozšiřovat jí a vládnout všemu živému tvorstvu na zemi. A narození do bezpečnějšího světa by bylo jednoznačně radostným počátkem nadějné cesty k věčnému životu. Naději na věčný život máme díky Ježíšově oběti i dnes, ale cesta k němu by byla podstatně méně bolestná, kdyby lidstvo nebylo svedeno ke scestí.

Narození Ježíše Krista, spasitele je v každém ohledu pro nás radostnou událostí. Narodil se Boží syn v lidském těle, aby na zem přinesl světlo života, které se ze země vytrácelo od chvíle, kdy had oklamal a svedl člověka. Narození Ježíše Krista je počátkem naplnění Božího záměru, otevřít Židům i ostatním národům cestu k naději na záchranu. Židy před odsouzením podle zákona, ostatním otevřel cestu k usmíření se s Bohem. Obojí skrze Ježíše Krista. Proto se v Janově evangeliu dočteme, že "V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila."  (J 1:4,5) Ano. Ježíš se narodil do světa plného tmy. "Na světě byl, svět skrze něj vznikl, a svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali." (J 1:10,11) Ale tma ho nepohltila a naděje na věčný život bez utrpení, bolesti a nářku, trvá a svítí ve tmě.

Narozením začala pro Ježíše cesta plná námahy, nebezpečí, léček a lstivých útoků na jeho bezúhonnost. A byla zakončená mučednickou smrtí, jíž byl oslaven jeho Otec i on sám. V ní se naplnil Boží záměr a do světa se vrátilo světlo života. V jeho případě Kazatelův výrok: "...den smrti nad den narození" platí doslova. Jeho narození je narození nové naděje na život, jeho smrt je vítězstvím Božího záměru, vrátit lidstvu šanci na nepomíjející život, neboť zemřel spravedlivý za nespravedlivé. A jeho vrah se opět přiblížil konečnému odsouzení.

Zatímco Kazatel ukazuje na mnohých příkladech, že pomíjivý život není pro člověka přirozeným stavem a nabádá k respektu k Božímu slovu a ke strachu z jeho hněvu a soudu, aby si člověk i po smrti uchoval naději na pozdější blaho, Ježíš rovnou otevírá konkrétní cestu k životu, který nepomíjí. Kdo se po této cestě vydá, i kdyby teď žil krátce, bude žít navždy a tím naplní skutečný smysl našeho současného bití.